Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tečka za Magorem

    Zemřel Ivan Martin Jirous řečený Magor (23. 9. 1944 Humpolec – 10. 11. 2011 Praha). Kdo se tuto zprávu dozvěděl, nehledě na to, kde zrovna byl či co dělal, zatrnulo mu. Aspoň každému z mé generace a každému z občanské a kulturní společnosti.

    Do listopadu 1989 jsem jej nikdy živého neviděl, přesto jsem jej dobře znal a můj život utvářel víc než osobnosti, jejichž portréty visívaly na zdech ve školkách, v základních, středních a vysokoškolských třídách a ve státních úřadech, a když umřely, tak ve výkladních skříních obchodů, od uzenářství a ovoce/zelenina po lahůdky a kosmetiku. Magorův hlas se linul z pásků festivalů druhé kultury, kterou definoval svým slavným esejem Zpráva o třetím českém hudebním obrození, kde recitoval své texty a uváděl Sváťu Karáska, Charlie Soukupa, Jaroslava Hutku, Vlastu Třešňáka, Egona Bondyho a především skupiny DG307 a Plastic People. Po listopadu 1989 jsem se s ním poprvé setkal na svém festivalu …příští vlna/next wave…, kam – do klubu Roxy – přišel zcela opilý s vyholenou hlavou, kde si nechal jen úzký pruh krátce střižených, na zeleno obarvených vlasů ve tvaru kosočtverce s čárkou uprostřed. Ihned vylezl na jeviště a zpíval s – tehdy neznámou – zpěvačkou Divadla Sklep Načevou a Davidem Vávrou. Už ani nevím co, snad nějaké lidovky. Když jsem pak s ním připravoval do Divadelních novin rozhovor, nejprve do rubriky Jak já to vidím a poté titulní, byla to bohatýrská setkání plná frajerských historek a postojů. S gustem mi vynadal na celou hospodu, anebo na demonstraci proti čínské okupaci Tibetu řval, že mě zabije. Vždy kvůli nějaké chybě, nepřesnosti, redakčnímu krácení či jen polemickému názoru. Jeho hlubokou lidskou citlivost až křehkost a především drsností svého počínání navenek skrývané existenciální samotářství stepního vlka jsem objevoval až při našich setkáváních ve smíchovské nádražní hospodě Na Oáze při jeho pravidelném psaní do rubriky Na Oáze s Magorem. Chodil jsem k němu domů, kde vařil houbové polívky, připravoval guláš či smažil bramboráky, stal jsem se členem jeho šachového Magor Oáza teamu, se kterým jsme letos hrdě zvítězili v pravidelném klání štamgastů pražských krčem v hospodě Na Neklance. Ivan si často sám u piva a své oblíbené borovičky četl noviny, psal básně, poslouchal tvrdý bigbít, který Na Oáze nahlas pouštěl a na barevné obrazovce z DVD promítal výčepák Jiří. U stolu štamgastů přijímal návštěvy prapodivných básníků a výtvarníků či se setkával s výraznými osobnostmi českého undergroundu. Pavlem Zajíčkem, Liborem Krejcarem, Martinem Machovcem… V jednom kruhu tak sedávali básníci i popeláři, novináři i divadelní technici, invalidní důchodci i náhodní cestující. Byla to jiná hospoda než Hrabalova, jako byl Jirous jiný než Hrabal. Nejen svým dílem, ale především svým občanským a lidským postojem, fyzickým i psychickým a uměleckým nasazením své osobnosti v konfliktních situacích, vždy s absolutním důrazem na kreativitu, svobodu a sociální cit, i za cenu věznění, opovržení či výsměchu. Ivan Martin Jirous byl osobnost, kterou bych přál každé generaci. Svou originalitou a intelektuálním přesahem fascinoval, svou odvahou a činy dával sílu pro žití. Jak o něm napsal Martin C. Putna: Magor jako osobnost je neopakovatelný. Magor jako duchovní princip se opakuje znovu a znovu, v dějinách všech zemí a kultur.


    Komentáře k článku: Tečka za Magorem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,