Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tartuffe jako fraška

    U příležitosti Fričových variací na tartuffovské téma v Divadle Na zábradlí (Tartuffe Games 2009) jsem si připomněl dvě starší význačné inscenace naznačující různé interpretační možnosti klasické hry. Inscenaci Rogera Planchona a kolektivu Théatre de la Cité de Villeurbanne, kterou jsem zhlédl při pražském hostování roku 1966, a o dvaadvacet let mladší inscenaci Vladimíra Strniska v Národním divadle. Planchon vytvořil klasicky prosté a stylově kultivované dílo navazující na moderní francouzskou tradici. Nic Molièrovi nepřidával, nic neubíral, neoslňoval efektními nápady a plně se soustředil na pronikavou analýzu vztahu mezi Tartuffem a Orgonem, v jehož přilnavosti tušil neuvědomělou homosexualitu.

    Lukáš Příkazký (Tartuffe) a Jana Stryková (Elmíra) FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Ve Strniskově pojetí se zřetelně odrazila normalizační atmosféra strachu, existenčního ohrožení a všeobecného špiclování. Orgon se stal úzkostlivým přizpůsobivcem a Tartuffe nemusel nic předstírat, svou převahu mohl nepokrytě zveřejňovat bezostyšnou arogancí zrůdného cynismu. Odvážný aktualizační osten ovšem Tartuffův charakter nápadně ochudil jistou statičností, a navíc zproblematizoval funkci vedlejších postav.

    Fričova inscenace se z tohoto kontextu zřetelně vymyká. Působí jako pouhá snůška lepších a zejména horších nápadů, libovolně rozsévaných podle postmoderní maximy „anything goes“. K interpretační problematice klasické hry může pramálo přispět, ale o to jí zřejmě ani nejde – hlavně když se nenáročný divák baví.

    Nejčerstvější inscenace Tartuffa v Divadle na Vinohradech (režie Štěpán Pácl) transponuje dění hry do polohy frašky. Nic proti tomu žánru (svou dávnou studii o něm jsem zakončil větou: Soudím, že fraška je zdravý žánr.), ostatně Molière několik zdařilých frašek v raném i pozdním období vytvořil. Ale Tartuffe mezi ně rozhodně nepatří. O jeho založení svědčí mimo jiné přesvědčivost psychologicky laděné inscenace Rogera Planchona.

    Situační proměnlivost a spádnost vinohradské inscenace evokuje hned scénické řešení Pavla Svobody: pohyblivé, stále přesunované rohovité stěny dynamizují dění a umožňují permanentní skrývání i sledování. Nastupuje-li u Molièra titulní postava až v půli hry, zde se jako všudybylský dvojnický špeh objevuje od samého počátku.

    Polohu frašky staršího (středověkého a molièrovského) typu připomíná i pojetí jednotlivých postav. Ovšem nikoli důsledně. Orgon Svatopluka Skopala je groteskně degradován už svým zjevem: neforemně vycpaným břichem a pyramidální parukou, která zřejmě vypadla ze zbloudivšího včelího roje. Jeho projev je tak přímočaře prostoduchý, že nás jako motivace vazby na Tartuffa napadá jedině bezmezná hloupost. Bylo-li střídmé a uměřené pojetí Orgona silnou stránkou Planchonovy inscenace, nezřízeně hyperbolizovaný výtvor vinohradských se jeví jako největší slabina. Naproti tomu Oldřich Vlach coby Kleantes zůstává svou důstojnou důležitostí a přepečlivou artikulací věren tradiční představě molièrovského rezonéra (podobně zvěstovatel věcí nejhorších, exekutor Loyal, jak ho se sugestivní věcností hraje Jaroslav Satoranský) a ani temperamentní Dorina Lucie Juřičkové nikterak nevybočuje z tradice molièrovských hubatých služek, obdařených (na rozdíl od panstva) činorodostí a zdravým rozumem.

    Jana Stryková se chopila role Elmíry se svou typickou razancí, ve vyznění však doplatila na fraškovitě pokleslé řešení choulostivých situací i na schematické pojetí obou partnerů. Lépe je na tom Mariana Lucie Štěpánkové, která v energetickém kontaktu s nápadníkem Valérem (Daniel Bambas) může nápaditě rozehrávat vrtkavé proměny milostného vztahu. Jeden z ojedinělých momentů inscenace, kdy se výrazněji dostává ke slovu hlubší psychologie.

    Útlý, chlapecký Tartuffe v asketicky střídmé černi (kontrastující s pestrostí historických kostýmů Zuzany Bambušek Krejzkové) spíše než jako psychologicky hodnověrný charakter působí jako demonstrace principu. Nevím, co podstatného se dá o této ústřední postavě ještě říci.

    Jestliže aktualizace Strniskovy inscenace byla při všech úskalích dobře čitelná v nedýchatelné atmosféře normalizační doby, o cílech a terčích dnešní aktualizace se nás snaží přesvědčit jedině dramaturgický výklad v programu, v jevištní realitě se po tom marně pídíme. Navíc aktualizaci zpochybňují narážky na dobu Ludvíka XIV., odrážející se ve všudypřítomném slunečním ornamentu a korunované symbolickým závěrem, kdy sluneční tlama pozře všechny zúčastněné.

    Neodbytně mi zní otázka, kterou v přestávce vyslovil jeden zkušený kritik a dramaturg: Proč si mladý talentovaný režisér tuto hru vlastně zvolil? Tato otázka mě stejně naléhavě napadla už u předchozí Páclovy inscenace Hrubínovy zřejmě už nehratelné Křišťálové noci.

    Divadlo na Vinohradech – Molière: Tartuffe. Překlad Vladimír Mikeš. Režie Štěpán Pácl, dramaturgie Tereza Marečková, scéna Pavel Svoboda, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 6. října 2011.


    Komentáře k článku: Tartuffe jako fraška

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,