Denně (Poníci slabosti) Jana Nebeského a Egona Tobiáše v Divadle Na zábradlí. Je to ale inscenace jiných skutečností, ve které je vše a zároveň nic „pravda“, a tak o nějakou mrtvolu vlastně ani nejde.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2024

ročník 33
26. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Tak žluklý růže by za Grossmana letěly oknem

    Vyšetřuje se zde vražda, nehledá se však pouze pachatel a motiv, ale i tělo… Takto zapeklitý případ se pokouší vyšetřit mordparta Aneňák v inscenaci Denně (Poníci slabosti) Jana Nebeského a Egona Tobiáše v Divadle Na zábradlí. Je to ale inscenace jiných skutečností, ve které je vše a zároveň nic „pravda“, a tak o nějakou mrtvolu vlastně ani nejde.

    Natálie Drabiščáková, Petr Čtvrtníček, Miloslav Mejzlík, Igor Chmela, Magdalena Sidonová FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK

    Divák opravdu zpočátku nabývá dojmu, že se jedná o svéráznou parodii na televizní seriály. Kriminálka Aneňák (divadlo sídlí na Anenském náměstí) je však vyšinutá víc, než bývá obvyklé. Šéf Brázda (Petr Čtvrtníček) chodí venčit svého neviditelného psa a je děsný nemehlo se slovy, jak praví Vedralová (Natália Drabiščáková), která si tu a tam přihýbá z placatky. Asistentka Hladká (Lucie Trmíková) trpí Tourettovým syndromem – občas ze sebe nechtěně vypustí vulgární slovo, a za každý takový přestupek se zfackuje, navíc se věnuje i věštění přes telefon. Komisařka pro sériové vraždy Hilda Jirovská (Magdalena Sidonová) trpí svou plnoštíhlostí a jakmile je řeč o jiných ženách, táže se, zda byly tlusté, či spíš obézní. Vrchní komisař Svrchník (Miloslav Mejzlík) si rád pohrává s ostatky těl, nyní však ke své lítosti odchází do výslužby. A právě do této elitní jednotky přichází mladý komisař Pavič (Igor Chmela), který trpí fobií z klaunů.

    Důležitější než „děj“ jsou však jazykové hříčky a všemožné odkazy. Najdeme zde záplavu jednoznačných slovních hrátek – např. Jirkovská nad jednohubkami prohlásí: masový vrazi jsou z mletýho, sériový ze sejra. Sebe uvádí hodnocením: nejsem tak tlustá, jak vypadám, a navíc situace komentuje: to mě plácni pouzdrem, to mi urvi loket či sešij víčka… Šéf občas zamění podobná slova, a vytváří tak matku na kapavkách, rozvrkaný kotník, ploutvání časem.

    Narážky na denní tisk jsou zakomponovány do porady, při níž detektivové hledají „pravdu“ o zločinu v novinách. Pročítají všechny rubriky a občas někdo vykřikne zdařilé klišé či floskuli: pomníčky nevyřešených případů, sedačka je srdcem obýváku… Nechybí dokonce surrealistická poezie, kterou ze sebe chrlí jak jinak než zhypnotizovaná Hladká: Měla jsem namalovanou matku rtěnkou temně vínovou. Měla jsem zavřené dveře se zrcadlem na prohlížení sebe. Tehdy jsem se viděla tvým pátracím pohledem, co hledal chyby!

    V textu je však zašifrováno také několik „křesťanských odkazů“ – vyšetřovaná vražda se prý udála na Betlémském náměstí, po honičce v rakvích je zastřelen beránek (tedy možná kolega Pavič) a Svrchník oslepne, „díky“ tomu ovšem vidí (pro všechny ostatní stále neviditelného) psa. Svrchník je vůbec nebezpečně tajemná osoba – prý nepřipravuje zmrtvýchvstání, ale golema z kostí Jana Husa. Navíc má úchylku pro biologický odpad, který krade na patologii. Nenechte se však unést snahou po sofistikované interpretaci! Jak napovídá podtitul inscenace: Nemusí to nic znamenat, ale mohlo by!

    Zábradlí znalejší diváci se mohou kochat také připomínkami předchozích ér divadla, např. Chmelovým kostýmem kostlivce, který můžeme na tomtéž herci vidět i v Pokorného inscenaci Platonov je darebák!, v podobném svetru je také na poměrně známé fotografii zachycen Petr Lébl. Objeví se zde i poznámka adresována zelenáči: za Grossmana bys letěl po minutě a kdybys vlez zpátky oknem, letěl bys znova, či přeřeknutí: žluklý růže (což odkazuje k písni Žluté růže z Texasu, jež byla použita v Léblově Strýčku Váňovi).

    Takto bláznivý Tobiášův textje však režisérem Nebeským oblečen do ještě potrhlejšího kabaretního celku, takže si užije i nedoslýchavý divák. Skotačení herců doplňuje několik video dotáček – popletená instruktážní videa Petra Čtvrtníčka a zběsilá honička centrem Prahy, která je divákům pouštěna, zatímco herci „cestují“ v rakvi na jevišti.

    Pro celkové vyznění je podstatné, že herci jsou „dříve narození“, jejich pubertální vtípky jsou tak mnohem legračnější. Pohrávají si s ošklivostí, obhroublostí a oplzlostí. Vystavují na odiv své špeky a chlupaté hrudníky. Svým zjevem připomínají vyhaslé hudební hvězdy – rockerské, trampské i raperské, svérázné texty totiž pějí na známe songy jako např. Personal Jesus od Depeche Mode i Dajánu. Jsou rozverní, neberou se vážně, neberou vážně ani diváky a jejich hlavním poselstvím je: zkuste říct mord parta bez samohlásek.

    Divadlo Na zábradlí – Egon Tobiáš: Denně (Poníci slabosti). Režie, scéna Jan Nebeský, texty písní Robert Geisler, dramaturgie Lucie Ferencová, kostýmy Jana Preková. Premiéra 9. března 2012.


    Komentáře k článku: Tak žluklý růže by za Grossmana letěly oknem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,