Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Tak trochu jiné divadlo

    Divadlo Na Jezerce je zvláštní přírodní úkaz. Podle oficiálních zdrojů by se na této adrese v pražských Nuslích měla vyskytovat divadelní instituce. Ale když se dostavíte na toto místo osobně, zjistíte ke svému úžasu, že jste v obýváku rodinného domu. V pokoji jsou asi dvě stovky míst k sezení a namísto obývací stěny malé jeviště. No, spíše jevišťátko. Je tak malé, že by ho legendární tanečník Nižinskij obsáhnul jediným skokem. A to by si ještě svoje geniální čelo pěkně odřel o portál. A teď si představte, že v tomto unikátním bytovém divadle dostane režisér nabídku k inscenování muzikálového kusu. Není divu, že mu zatrne. Vytvořit muzikálové dílo v tomto půdorysu je jako pokusit se vměstnat West Side Story do krabičky od sirek. Což by bylo nejenom zbytečně komplikované, ale hlavně by takové jednání postrádalo vědomí smyslu. Jenže! Autory osobitého muzikálu jsou Jiří Hubač a Pavel Vrba. A taková spolupráce se prostě neodmítá.

    Radek Balaš

    Radek Balaš zkouší Villona FOTO ARCHIV DIVADLA

    Ještě že tuto nemovitost obývá dobře sehraná divadelní rodina, jejíž kořeny sahají až do dob divadelně předpotopních. A dokonce snad souvisejících i s divadlem hudebním, jak nám dokládá K. H. Borovský. Ten ve svém Králi Lávrovi popisuje nedbalého hráče na kontrabas, který ztratil kolíček od svého nástroje a nahradil jej – typicky českou improvizací – dřívkem z vrby. To prý byl prapředek této komediantské famílie. Od těch dob však nedbalost šla stranou a nahradila ji nejenom pečlivost, ale především láska k divadlu, jakou jen tak nepotkáte. Sám pan direktor je osobností vpravdě multifunkční. Je nejenom principálem, ale současně hercem, režisérem, dramaturgem, mluvčím, archivářem, nástěnkářem a když by to bylo nutné, může se stát čímkoliv. Flexibilního šéfa pak doplňuje trojice žen, o nichž jsem si dlouho myslel, že jsou jen dvě. Po několika dnech práce jsem totiž jednu z produkčních náhle uviděl dvakrát. A protože jsem si byl jist, že jsem nepožil žádný alkohol ani jsem nebyl extrémně přepracován, došlo mi, že zřejmě půjde o identická dvojčata. A taky že jo. Jmenují se Eliška a Veronika a dělají úplně všechny ostatní práce, které v jiných divadlech zastane mnohačetná armáda zaměstanců. Jak to všechno zvládnou? Nevím. Podezírám je tajně, že jsou ve skutečnosti čtyřčata, protože ve dvou se přeci tolik věcí zvládnout nedá. Tou poslední ženou je paní Lubica, jejíž moudrá zkušenost roztahuje svá ochranná křídla nad vešekrou organizátorskou činností. Dívčí trio pak stačí doplnit o zvukaře a osvětlovače a malý divadelní zázrak je na světě. Zdá se vám, že s tím zázrakem přeháním? Není tomu tak. Protože to nejdůležitější místo v tomto svatostánku múz zastávají herci! Ti tvoří srdce i mozek tohoto rodinného krbu. Ti jsou kyslíkem dodávajícím životadárnou energii všem představením, jichž se tu hraje pěkná řádka.

    Režírujete-li v Divadle Na Jezerce, je to jako kdybyste nevystrčili paty z domova. Už při vstupu do divadla je cítit aroma čerstvě zalité kávy a v malém předsálí u jeviště je připravena snídaně formou švédských stolů. Jak to ta čtyřčata dělají? Nevím. Zkouška není ještě ani u konce a z šaten již voní nějaká další chutná krmě.

    V Divadle Na Jezerce se nezkouší. Na Jezerce probíhá permanentní festival radosti ze hry, na jehož konci se tak nějak automaticky narodí představení. Muzikál Já, François Villon není sice žádná komedie, ale z její přípravy mi v hlavě ulpívají především salvy smíchu burácející divadelní zkušebnou. Společnými silami jsme se prochechtali k premiéře.

    Divadlo Na Jezerce je – jak už jsem zmínil – přírodním úkazem. Navrhuji, aby byla Divadelním ústavem zřízena komise, která vyhlásí toto území „Chráněnou hereckou oblastí“, tak jak se to dělá s přírodními rezervacemi. Je to totiž krajina požehnaná divadelními bohy. A taková místa si musíme chránit.


    Komentáře k článku: Tak trochu jiné divadlo

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,