Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sylvie Krupanská: Chtěla jsem být v televizi jako Janžurová

    Hereckou dráhu Sylvie Krupanské v Divadle Petra Bezruče sleduji od začátku. Považuji ji za proměnlivou, nepřehlédnutelnou a na jevišti často dominantní herečku. Taková byla jako Olga v Evženu Oněginovi, Kateřina ve Větrné Hůrce, Roxana v Cyranovi i Julie v inscenaci 1984. S její zatím poslední rolí – mateřskou – přišlo i zklidnění a něžnost.

    Silvie Krupanská

    Sylvie Krupanská v inscenaci Prolomit vlny (režie André Hübner-Ochodlo, premiéra 2008 v Divadle Petra Bezruče) FOTO PETR HRUBEŠ

    Roli Štěpy v Petrolejových lampách, za kterou jste získala druhé místo v letošních Cenách divadelní kritiky, jste zkoušela, a pak několik repríz odehrála, těhotná. Bylo to jiné zkoušení?

    Bylo výjimečné. Režisér Martin Františák byl druhým člověkem, který se tu novinku dozvěděl. Domluvila jsem si s ním schůzku mimo divadlo a řekla mu, že jsem těhotná a že pochopím, když bude chtít roli Štěpy přeobsadit. On ale odpověděl, že by to chtěl zkusit. Je přece jenom trošku pankáč. To zkoušení bylo mnohem jemnější, ohleduplnější, nemohla jsem si fyzicky dovolit vše, jak jsem dříve byla zvyklá, proto jsem energii koncentrovala jinak, vnitřněji. Přesto si dnes říkám, že to byla velká odvaha – od nás i od vedení divadla, že to povolili.

    A samozřejmě to bylo v něčem osobnější, Štěpku však spatřuji spíše ve své mamince než v sobě. V roli taky říkám: A já budu mít děťátko, a i když to je jen Štěpčino přání, a já už Mikuláška čekala, nemusela jsem nic hrát, ta slova byla opravdová.

    Vrátila jste se brzy po porodu do divadla, změnilo se něco?

    Vrátila jsem se tři měsíce po porodu a odešla dva měsíce před ním. V mém hraní se nezměnilo nic, i když nyní samozřejmě většinu své energie láskyplně vkládám do dítěte. Ale když mám večer těžší představení, třeba právě Petrolejové lampy, jsem už od rána rozechvělá, někdy roztržitá. Třeba včera jsem zapomněla klíče v kočárku a dnes je dlouho hledala.

    Přítel Patrik mou přípravu moc nechápe, protože je zpěvák a vokální improvizátor a bere při koncertech inspiraci rovnou ze Zdroje – vesmíru, nebo Boha, říkejme tomu jakkoli, a nemusí se koncentrovat tak dlouho předem. Je ovšem tolerantní, když je potřeba, tak se stává mamkotaťkou a já se můžu připravit.

    Když jsem byla malá holka, mým hereckým vzorem byla Iva Janžurová. Milovala jsem všechny její komedie a chtěla jsem být jako ona.

    Jsem vystresovaný klaun

    Vystudovala jste střední zdravotní školu a pak jste šla na herectví. Kdy jste se pro tu profesi rozhodla?

    Chtěla jsem hrát od malinka. Rodiče si ale přáli, abych udělala nejprve maturitu na nějaké normální škole. Splnila jsem to a úspěšně se na zdrávce vyhýbala matematice… Pak jsem šla konečně do Prahy na Vyšší odbornou školu hereckou.

    Jsou dnes rodiče rádi, že jste herečka?

    Tatínek už nežije, umřel před deseti lety. Maminka je na jižní Moravě a stará se o stotříletou babičku, která už několik let nechodí. Maminka je připoutána k ní a právě její obětavost byla mou inspirací při tvoření Štěpky. Naposledy mě viděla v divadle jako Mahulenu před strašně moc lety. Takže jí jenom řeknu, že budu mít premiéru, a ona na mě myslí. Možná se občas pochlubí nějakými mými úspěchy sousedkám ve vesnici, ale myslím, že nějak speciálně to neprožívá.

    Jak vzpomínáte na první angažmá v Západočeském divadle v Chebu?

    Nějakou dobu po škole jsem pracovala jako servírka v kavárně, tak jsem byla za nabídku jít do Chebu opravdu vděčná. Angažmá mi nabídla Věra Herajtová, která mi dala krásné role – Kassandru v Trójankách, Agnes v Agnus Dei, Mahulenu.

    Bude to znít blbě, omlouvám se, ale byli jsme jedna velká divadelní rodina. Dodnes mě chebská herečka Jarmila Šimčíková Marková oslovuje: Moje divadelní dcero… Opravdu jsme byli pořád spolu – Cheb je malý a je těžké se nepotkat. V Ostravě to tak intenzivní společenství není. Ale teď už mám vlastní rodinu a vyhovuje mi to.

    Jak jste se dostala na opačný konec republiky – z Chebu až do Ostravy?

    Volal mi Honza Vlas, bývalý kolega z Chebu, že v Ostravě je mladý režisér Honza Mikulášek a dělá ulítlé inscenace a že by se mi tam líbilo. Později volal, že se mám přijet ukázat. Přijela jsem tedy na Ostravar a na večírku jsem se v Divadle Jiřího Myrona potkala s ředitelem Jiřím Krejčím, který mi řekl: Tak možná budeme spolupracovat, že?

    Po letech jsem se zeptala Honzy Mikuláška, proč mě do divadla přijal, když mě neviděl hrát. Říkal, že to nějak cítil. Myslím si, že tam hrála roli přímluva Honzy Vlase a možná mě taky viděla hrát dramaturgyně Ilona Smejkalová… Kdo ví.

    Silvie Krupanská

    S Dušanem Urbanem a Tomášem Dastlíkem v inscenaci Na Větrné hůrce (režie Jan Mikulášek, premiéra 2012 v DPB) FOTO TOMÁŠ RUTA

    A hned první role byla Olga v slavném Mikuláškově Evženu Oněginovi.

    Bylo to krásně svobodné zkoušení, ­úplně jiné, než jsem do té doby zažila. Mnoho lidí si myslí, že stylizace není svobodná, ale není to pravda. Právě naopak – stylizaci tvoříme společně s režisérem. Musí vyjít z nás.

    Navíc si pamatuji, jak jsem se poprvé potkala s Terkou Vilišovou. Seděli jsme při první čtené venku na dvorku a ona mi říkala, pijeme vodu stejné značky, to si určitě budeme rozumět. Měla pravdu, myslím, že mezi námi vzniklo výjimečné přátelství.

    A pak u nás zkoušeli Skutři. Bylo to perfektní období. Vznikla také inscenace Prolomit vlny s André Hübner-Ochodlem. Byla jsem tu první sezonu v Ostravě jako v Jiříkově vidění.

    S Janem Vlasem jste mimo jiné hráli milenecký pár v Mikuláškově inscenaci 1984 podle Orwella.

    Už ji hrajeme šest let. Honzík Vlas už dorostl do věku Winstona. Pět let mi říkal repliku: Jsi strašně mladá. Zakázala jsem mu to. A už to neříká… Na poslední repríze dokonce řekl: Jsi strašně krásná. Když Honza odcházel z Chebu, tak jsme si slíbili, že se na jevišti ještě potkáme. A potkáváme se doteď.

    No jo, stárnu, například v Mrzákovi Inishmaanském jsem v Chebu hrála Helenu a teď v Ostravě hraji Eileen, tetu mrzáka Billyho.

    Na začátku angažmá u Bezručů, v roce 2007, jste se Skutry vytvořili inscenaci Should I Stay or Should I Go, která vznikla na základě improvizace.

    Druhá inscenace v Ostravě a opět takové setkání s tvůrčí svobodou! Ano, vznikalo to na základě improvizace, ale pak se vytvořila kostra, podle které se vždy hrálo. Čistou improvizaci však zažívám jinde. Dělám zdravotního klauna. To je krásný protipól k herectví.

    Jak jste se k tomu dostala?

    Kamarádka a kolegyně Tereza Vilišová jako zdravotní klaun vystupuje už dlouho, často mi o tom vyprávěla a měla úžasné zážitky. Chtěla jsem to zkusit, ale poměrně dlouho jsem musela čekat na konkurz, a pak půlroční workshop, kde jsem hledala svého osobního klauna. A nakonec to, díkybohu, vyšlo.

    Každá návštěva nemocnice je pro mě injekce pozitivní energie. Už si bez této práce nedokážu život představit.

    Je to spíše herectví, nebo sociální ­práce?

    Zdravotní klaun nemá zastupovat sociál­ní sféru, na to jsou tam herní terapeutky, babičky, které chodí číst do nemocnic, nebo dobrovolníci. Základem je, aby děti, ale i dospělí, zapomněli, že jsou v nemocnici, aby byli radostní, aby zapomněli na nemoc. Výsledkem naší snahy má být úsměv.

    Jsem v roli, není to ten pitvořivý klaun z McDonald’s, ale je fakt charakter. Moje postava se jmenuje Nouzová a je pořád vystresovaná, zpocená, ulítaná… Tvoříme vždy pár – jedničku a dvojku, pako a ještě větší pako, šéfíčka a podřízeného. Střídáme se, ale vlastně mi vyhovuje mnohem více praštěná dvojka.

    Silvie Krupanská

    S Janem Vlasem v Orwellově 1984 (režie Jan Mikulášek, premiéra 2009 v DPB) FOTO TOMÁŠ RUTA

    Ráda režiséry poslouchám

    Kteří režiséři jsou vám bližší – ti, kteří vám nechají velkou míru tvůrčí svobody, nebo ti, kteří vám diktují, jak má role vypadat?

    Potřebuji ze začátku pomoct. Vlastně se i ostýchám, takže jsem ráda, když dostanu hodně informací, když mi režisér povypráví přesnou představu o inscenaci, roli. A když se na zkouškách jenom plácá, tak jsem nervózní.

    Ale co když je představa režiséra naprosto odlišná, když víte, že nemá pravdu?

    To se samozřejmě může stát. Hrála jsem Jenůfu v Chebu a režisér Jiří Frehár mi pořád říkal, ať v závěru držím emoce na uzdě. Ale já si tu roli chtěla užít! Chtěla jsem plakat, bahnit se v těch pocitech a on mi to zakazoval. Ale samozřejmě jsem ho poslechla a dnes vím, že měl pravdu.

    Teď jsem, doufám, pokornější herečka a ráda režiséry poslouchám. Ale když jsem na správné cestě a režisér mi nechá volnou ruku, tak si této svobody vážím.

    Hrála jste někdy v inscenaci, kterou jste neměla ráda, nebo jí nerozuměla?

    S Martinem Františákem jsme zkoušeli Cyrana a já si říkala, že to je nemyslitelné, abychom někdy vůbec došli k premiéře. Měli jsme tři tlusté knihy textů, vše ve verších, a jen pět týdnů na zkoušení. Premiéru jsme uvedli a vše stihli, ale já, jako Roxana, neuhlídala tolik věcí! Zpočátku jsem trpěla. Až po patnácté repríze jsem si zvykla, a dokonce jsem ji začala mít ráda. Nejprve jsem jen recitovala text, až po delší době jsem chápala i smysl.

    Taky jsem musela odhodit paruku a koturny, necítila jsem se svobodně, kostým mi nepomáhal, ale překážel. Ale jsem vděčná za tu zkušenost.

    Který režisér je vám nejbližší způsobem zkoušení, výběrem témat…

    Je jich víc. Určitě Honza Mikulášek. Miluju Honzovu inteligenci, na jakýkoli dotaz ohledně charakteru postavy má odpověď. Má moji stoprocentní důvěru. Líbí se mi i témata, která si vybírá. Je dobře, že dramatizuje filmy, romány, politické situace… Pořád hledá.

    Někteří mu třeba vyčítají, že herci hrají pod jeho vedením příliš chladně, že je to vše příliš stylizované. Já si to nemyslím. Naopak, když jen omezeně nějaké emoce vytrysknou, je to o to silnější. Při zkoušení Větrné hůrky mi řekl, že nemám pořád křičet, ať zakřičím pouze jednou. Myslím, že to funguje, celou dobu držíme emoce pod pokličkou a jenom výjimečně vybublávají.

    Role Kateřiny ve Větrné hůrce vám vynesla nominaci na Cenu Alfréda Radoka i na Thálii. Je to vedle Štěpy role snů?

    Trochu jsem si do ní projektovala všechny své lásky, které nedopadly dobře. Ale ve skutečnosti jsem Kateřinu dlouho nemohla najít. Pořád to nebylo ono a vlastně ještě v generálkovém týdnu jsme asi všichni nevěděli, co přesně hrajeme. Honza Mikulášek byl tehdy hodně nespokojený.

    Pomohlo mi, když mi scénograf Marek Cpin řekl, že jsem pořád málo hnusná. Já už byla tak naštvaná, že jsem šla na jednu z posledních zkoušek a říkala si, tak jo, Marečku, já ti ukážu. Umím být hnusná!

    Je snadné vás naštvat?

    Vytočí mě i malichernosti, většinou, když pospíchám nebo když jsem ve stresu. Když jsem v klidu, tak to snad tak děsivé není.

    Kopete ze vzteku do věcí?

    Ne, spíš obracím oči v sloup a cedím mezi zuby ježišimarja.

    I na zkouškách?

    Někdy, ale jsem naštvaná spíš na sebe, že mi to nejde. Snažím se to přežít a nebýt nepříjemná na ostatní.

    S kterými dalšími režiséry jste si profesně rozuměla?

    Martinu Františákovi sedí valašsko-moravské motivy. A to mám ráda, jsem holka z vesnice. Zajímají ho lidské osudy, které jdou na dřeň. A už není takový pankáč, co se oženil. Při zkoušení Petrolejových lamp jsem zažila neuvěřitelnou pohodu, žádné eskapády se nekonaly. Francin chodil na zkoušky včas, koncept inscenace měl perfektně připravený. Byl milý. Dokonce se teď i hezky obléká. Manželství ho prostě tak nějak učesalo.

    Francin má ještě dobrou vlastnost. Když zjistí, že nějaký nápad nefunguje, dokáže se ho zbavit. Je rváč a jde do všeho s vervou, je dryáčnický a zároveň je vevnitř velmi jemný člověk.

    A neměla bych zapomenout aspoň ještě na Aničku Petrželkovou. Milá, talentovaná a velmi pracovitá žena s úžasnou fantazií. Jede na tisíc procent.

    Vadí vám, když režiséři křičí?

    Neuznávám teorii, že se má zařvat na herce jenom proto, aby se z něho něco vydolovalo. Agrese plodí jenom agresi, negativní vlny se zveličí, zmnohonásobí.

    U Bezručů se v posledních letech často měnili umělečtí šéfové, zažila jste Jana Mikuláška, Martina Františáka a Štěpána Pácla. Měnilo se výrazně i divadlo?

    Myslím, že je to dobře. Jsme díky změnám ostražití nebo, lépe řečeno, bystří. Dlouhé působení jednoho šéfa by mohlo vést ke stagnaci.

    Nenapadlo vás, že byste měla po osmi letech Bezruče opustit?

    Ano, v různých intervalech se ten pocit vrací. Je pravda, že si na Ostravu ještě pořád zvykám, i když Bezruči jsou výborné divadlo.

    Silvie Krupanská

    Jako Roxana mezi dvěma muži – Cyranem (Tomáš Dastlík) a Kristiánem (Lukáš Melnik) v Rostandově Cyranovi (režie Martin Františák, premiéra 2009 v DPB) FOTO TOMÁŠ RUTA

    Splnit si sen

    Proč jste se vlastně chtěla stát herečkou?

    Když jsem byla malá holka, mým hereckým vzorem byla Iva Janžurová. Milovala jsem všechny její komedie a chtěla jsem být jako ona. Chtěla jsem hrát v divadle a být v televizi! Věřím tomu, že když člověk opravdu po něčem touží, tak se to splní.

    Ale v televizi zatím moc nejste.

    Moc ne, ale baví mě natáčet. Připadá mi, že na kameru nemusím moc hrát, stačí si ty věci jen myslet. Je to, jako když jde zedník stavět panelák a pak si jde vybudovat chatičku. Chatičku pro radost.

    Robert Sedláček, s kterým jsem točila Ženy, které nenávidí muže, mi třeba povídal, ať pořád nevystrkuji bradu, nezvedám obočí a nemhouřím oči. A já si říkala, do háje, jak já teď budu hrát. Je to můj herecký zlozvyk.

    Vy točíte filmy pro radost?

    Zatím ano, nedělám to totiž často.

    Vypadá to, že je pro vás hodně věcí radostných. Jste opravdu taková optimistka?

    Snažím se dívat na svět pozitivně a nemám důvod být nešťastná. Někdy potkávám spolužačky z herecké školy a ptají se mě, jaké to je hrát. Splnit si sen.

    Silvie Krupanská

    Jako Štěpánka Kiliánová s Lukášem Melnikem (Pavel Malina) v inscenaci Petrolejové lampy (režie Martin Františák, premiéra 2014, v DPB) FOTO TOMÁŠ RUTA

    Pro Sylvii

    S úctou k herectví Marušky Spurné a paní Vilmy Cibulkové musím říct, že letošní vítězkou všech divadelních cen je pro mě Sylvie Krupanská.

    Sylvie, která v pokročilém stupni těhotenství zvládla nazkoušet náročnou inscenaci Petrolejové lampy, a dát tak ještě druhý život – Štěpánce Kyliánové.

    Sylvie je má dlouholetá přítelkyně a kolegyně, takže vůči ní asi nemohu být objektivní. Ale to je vlastně úplně jedno. Když jsem na premiéře pozorovala Sylvii, jak Štěpku hraje, neviděla jsem Sylvii, kterou znám tak blízce a tolik let. Neviděla jsem ani těhotnou herečku, která kvůli roli předstírá, že těhotná není. Měla jsem pocit, jako bych Sylvii viděla hrát poprvé. Tak okouzlující její výkon pro mě byl. Herečka, ze které „mluví“jemnost, hravost, opravdovost, krása.

    Nezažila jsem to. Nikdy. Že by mě nějaká jiná kolegyně svým výkonem překvapila tak, že bych ji v jejím hereckém projevu nepoznávala.

    Divadelní ceny letos nakonec nedoputovaly do náruče Sylvie. Tu ale zdobí „výhra nejkrásnější“. Její syn Mikuláš.

    Tereza Vilišová


    Komentáře k článku: Sylvie Krupanská: Chtěla jsem být v televizi jako Janžurová

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,