Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Švýcaři svému Martinů rozumějí

    Nejen v Česku, kde se narodil, ale i ve Švýcarsku, kde 1959 Martinů zemřel, se slavil a ještě slaví Rok Bohuslava Martinů.

    Ne náhodou: v blízkosti švýcarské Basileje u Sacherů prožil Martinů svá poslední léta, v nedalekém Liestalu, hlavním městě kantonu Basel-Land zemřel a byl, než byly jeho ostatky převezeny do Česka, dokonce na pozemku Sacherových pochován. Paul Sacher byl nejen významný dirigent, o němž napsal i v Česku známý švýcarský spisovatel Urs Widmer (Top Dogs) brilantní, byť trochu nenávistnou knihu Milenec matky, ale spolu s manželkou Majou také většinovým akcionářem farmaceutické firmy La Roche a mimořádně důležitým basilejským mecenášem. Není tedy také náhodou, že se právě v Basileji na podzim každoročně – v minulém roce již po patnácté – konají pod patronátem Josefa Suka a bývalých státních prezidentů V. Havla a M. Leuenbergera hudební slavnosti Musikfestage B. Martinů organizované mladým švýcarským klavíristou českého původu Robertem Kolínským. S těmito slavnostmi se spojila řada švýcarských oper, aby Bohuslava Martinů náležitě uctila.

    Martinů 2008-2012

    Přehlídku zahájila Curyšská opera již předminulý rok Řeckými pašijemi. V říjnu minulého roku následovala dvojí premiéra ve Spojených divadlech Bielu a Solothurnu (Städtebundtheater Biel/Solothurn). Biel/Solothurn má dvě nejmenší dvouoborová divadla ve Švýcarsku – a je dokonce dost pravděpodobné, že jejich opera patří k nejmenším profesionálním operám na světě. Navíc jsou na rozhraní dvou jazykových oblastí. Biel (francouzsky Bienne) je dokonce dvojjazyčný (mluví se zde francouzsky a německy). Dramaturgie divadel spojila vynalézavě do jednoho večera dvě méně hrané jednoaktové opery L´Heure espagnole Maurice Ravela a Alexandre bi – Bohuslava Martinů. Oběma těmto dílkům je společný humor a pařížský flair (či co si tak pod ním představujem – i když lze mít za to, že jej oba měli zažitý, neboť oba v Paříži žili) začátku minulého století, volnější přístup k lásce a sexu. Dobová kritika mluvila dokonce v případě Ravela o „pornografické opeře“. Krom toho, že aktovky jsou v operním světě vůbec zřídka uváděny bylo právě toto sexuelní zaměření oběma na škodu. Alexandre bis byl nejspíš z téhož důvodu poprvé uveden až v roce 1964 v Mannheimu.

    Je ovšem zarážející, co bylo ještě před pár lety považováno za pornografii: Ve skutečnosti jde totiž o sexuální emancipaci dvou žen od jejich poněkud – jak se hezky německy říká, “einfach gestrickt”, tedy jednoduše “upletených” – jednoduchých a nudných manželů. Alexandre bis připomíná zápletkou Cosi fan tutte – manžel odjíždí na cesty, vrací se ale (zbaven plnovousu) jako svůj bratranec z Ameriky záhy zpět a snaží se svou manželku svézt. Ta ho samozřejmě pozná. Nápaditý manévr manžela v ní ale probudí opravdickou sexuelní touhu, a poté, co se on již druhý den vrací zpět do vyjetých kolejí, nechá se ona uctít svým ctitelem: Kde jsou dva, mohou být brzo i tři! Hlupák je ten, kdo přivádí ženy v pokušení… Českého recipienta, který zná Martinů především z jeho vážnějších děl, překvapí a pobaví tato hříčka, stejně jako Ravelova L´Heure espagnole (jedná se o jednoznačně šťastné spojení obou děl, Martinů sám se zabýval Debussyho a Ravelovou tvorbou), jak zábavným libretem, tak nekonvenční nápaditou hudbou, v níž zazní i jazzové prvky. Inscenace je skutečným multinacionálním projektem – ředitelství divadla využilo možnosti angažovat m.j mladé divadelníky především (ale nejen) z východní Evropy. A tak maďarský režisér Bertalan Bagó spolupracoval s teamem z více než deseti národností – od Švýcarů přes své krajany, zpěváky resp. zpěvačky z Bulharska, Polska, Ruska, Mexika atd. Přesto vzniklo živé a kompaktní představení, formálně jednoduché, vycházející z dadaismu, které stojí bezpochyby za vidění. Divadlo Biel/Solothurn se jím zúčastnilo festivalu Szeged Open Air v Maďarsku (dalším účastníkem bylo např. i Národní divadlo Ostrava) a bylo pozváno i na další zahraniční zájezdy.

    Štafetu premiér k uctění českého skladatele ve Švýcarsku přebrala Lucernská opera. Ta uvedla 10. prosince loňského roku – opět ve francouzštině – Arianu na vlastní text skladatele podle dramatu Theseova cesta George Neveuxe. V příštím roce (29. dubna 2011) uvede v Bernu Cathy Marston (šéf Royal Ballet London a hlavní choreografka Bernského městského divadla) za hudební spolupráce Roberta Kolínského svůj nový balet na hudbu Bohuslava Martinů. Manson má mimochodem za sebou již jeden úspěch s hudbou Martinů v londýnském Northern Ballet Theatre. Přehlídku uzavře 25. února 2012 Grand Théâtre Genève Juliettou, lyrickou operou podle stejnojmenné hry opět George Neveuxe.


    Komentáře k článku: Švýcaři svému Martinů rozumějí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,