Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Krásné holčičky v domečku

    Text německo-švýcarské dramatičky Sibylle Berg A teď: Svět neboli Co je venku, do toho mi nic není je jakýmsi deníčkem, záznamem ze sezení u psychiatra i promyšleným komentářem pro selfie video. Loni jsme měli možnost v Praze vidět německou inscenaci berlínského Maxim Gorki Theater v režii Sebastiana Nüblinga, která byla přijata rozporuplně. Sama vzpomínám na komické křepčení několika holek obrýlených a nahastrošených ve vytahaných mikinách, vykřikujících trefné feministické hlášky, s pobavením.

    Svět neboli Co je venku, do toho mi nic není

    Jindřiška Křivánková jako ta černá dívka zvenku FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Česká verze, kterou přinesl agilní tým Strašnického divadla X10 v režii Ewy Zembok, je naprosto odlišná. Žádné rozcuchané špindíry v zdevastovaném bytě, ale dokonale „vystajlované“ holky v útulném pokojíku, s veškerým (sice neviditelným, ale dobře slyšitelným) vybavením, které jsou potřeba k používání e-mailu, skypu a bůhvíčeho ještě. A tahle dušička holky, která bůhvíproč zavřela svého tatínka do sklepa, je přes všechny silácké řeči vlastně strašně vyděšená a beznadějně opuštěná. V tomhle je téma Sibylle Berg dobře pochopené – na jedné straně se strašně chceme přizpůsobit světu, aby nás bral, na druhou stranu se tváříme, že jím pohrdáme.

    A tomu odpovídá i výprava Martina Chocholouška. Úhledný domeček, bílé okýnko, záclonka, kytička a uvnitř krásná, hezky učesaná a nastrojená holčička… Tedy vlastně čtyři, protože musí znázorňovat různá alter ega. Nemají šaty dospělé ženy, ale princeznovské šatičky s vysokým pasem a krinolínovou sukní. A pod černými šatičkami mají ještě jedny šatičky, celé bílé. O rozpolcenosti vypovídají různě bizarní boty. Dívky se odlišují také různými účesy (je jen náhoda, že jedna z nich nápadně připomíná fotografii autorky v programu?).

    Herečky vypadají vesměs androgynně, jejich přirozená křehkost a krása mají v sobě zároveň punkovou rozháranost a bezohlednou tvrdost. Jejich zpěv, vyčítavé a vtipné hlášky i milostná vyznání jsou střídány jakoby řízenou hysterií, slovní agresí, výkřiky a válením se po zemi. I když dominující vypravěčkou je Lucie Roznětínská, herečka fascinujícího temného hlasu, bez dalších dvou verzí sebe samé, ale zároveň symbolů kamarádek, tedy Lídy Němečkové a Anny Císařovské, by nebyla celá. Jejich vzájemně se proplétající repliky, které se chvílemi slévají v jeden hlas, vytvářejí zvláštní punkovo-bachovskou fugu (hudba Pavel Lukáš). Trochu mimo, jako „ta z venku“, je Jindřiška Křivánková, která jako by popírala ten vnitřní svět i frázi: Co je venku, do toho mi nic není. A tak zatímco u ostatních je proces odkrývání, olupování černého ve prospěch bílého, ona postupně zakrývá bílé šatičky černými.

    Všechny čtyři herečky-performerky dokážou přesně udržet hranici mezi ironií a zoufalstvím, půvabem a nesnesitelností, a dovedou zároveň akcentovat všechna důležitá témata doby a problémů mladých. Uvnitř zůstává bezmocné, nicméně spratkovité dítě, které cosi provedlo, a neví si s tím rady. Je to život plný paradoxů, neřešitelných hádanek, které člověku jen blbnou hlavu, ale nic mu nenabízejí.

    Jana Soprová

    Sibylle Berg: A teď: Svět neboli Co je venku, do toho mi nic není. Překlad Jitka Jílková, režie Ewa Zembok, dramaturgie Lenka Kolihová Havlíková, scéna a kostýmy Martin Chocholoušek, hudba Pavel Lukáš. Premiéra 6. května 2015.


    Komentáře k článku: Krásné holčičky v domečku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,