Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kafkovské pašije

    Kafka táhne… mohlo by být další z hesel Justova Slovníku floskulí. Nicméně je to tak, v rychlosti a neúplně – před sedmi lety získal Proces Pražského komorního divadla Cenu Alfréda Radoka za inscenaci roku. Loni obdržel Cenu Josefa Balvína zdramatizovaný Kafkův dopis otci – Kabaret Kafka. Nový nájemce Burianovy pasáže dává už půl roku Past – inscenovaný život Franze Kafky – a rádia už nějakou dobu okupuje skupina Kafka Band tvořená hudebníky okolo spisovatele Jaroslava Rudiše a výtvarníka Jaromíra 99, který stojí za výtvarnou podobou komiksové adaptace Kafkova Zámku. A teď přišlo Švandovo divadlo s volnou divadelní adaptací povídky Proměna. Velmi odvážnou a volnou adaptací…

    Proměna

    Marek Pospíchal jako Řehoř Samsa ve smíchovské Proměně FOTO ALENA HRBKOVÁ

    Už velkorysá forbína před požární oponou naznačuje, že zase půjde o jednu z těch inscenací typu Shakespearova Krále Leara v Národním divadle. Klasický text mistra „znásilněný“ bezbožnými divadelníky současnosti, kteří baží hlavně po šoku. Představení, z nichž naštvaní důchodci a puristé odcházejí řkouce, že to nebyl Shakespeare/Kafka.

    Třeba jak Dodo Gombár, režisér a spolutvůrce adaptace (spolu s Lucií Kolouchovou), zamával s postavami: otec (Petr Vaněk), matka (Kristýna Frejová), sestra (Martina Krátká), ti ještě zůstávají relativně věrní předloze. Mírně přitažená za vlasy, ale zřejmě přijatelná pro současného otrlého diváka, je „proměna“ staré a tlusté posluhovačky v koketní rajdu (Erika Stárková či Andrea Buršová) svádějící vše, co se ve dveřích domu rodiny Samsovy objeví – především tedy prokuristu Řehořova obchodu (David Punčochář), z něhož se posléze stane její pasák. Co se však rovná téměř skalpu, je „proměna“ původně tří vážených vousatých nájemníků jednoho ze Samsových pokojů ve dvojici gayů (Tomáš Pavelka a Patrik Děrgel), kteří po dobu představení nemají nic jiného na práci než ostentativně exponovat svou homosexualitu a stereotypy s ní spojené. Je podivuhodné, jak tato sexuální orientace vykladače Kafkova díla přitahuje – jeden z Franzů ve zmiňovaném Kabaretu Kafka byl také homosexuální (Vladimír Marek). Stejně jako přitahuje opakované připomínání komplikovaného vztahu mezi spisovatelem a jeho otcem. A konečně Řehoř (Marek Pospíchal) aka Ježíš Kristus vnášející do celého toho panoptika snad sjednocující prvek křesťanského eschatonu.

    Kafkovské pašije, chtělo by se říct. Proměna milujícího apoštola Jidáše čili rodiny Samsovy ve zrazující bestii. Proměna Krista-proroka neboli Řehoře v… co vlastně? A přesně v tom je potíž Gombárovy Proměny. Není jasné, proč vlastně vznikla. Pietní připomenutí jedné z nejznámějších Kafkových povídek to asi nebude. Interpretace slavného díla s poukazem na současnou apokalyptickou ztrátu ohleduplnosti a mravnosti spojenou s křesťanským duchem? Možná, pro ni je tu ale nepochopitelná ta hyperbolizovaná homosexualita obou nájemníků, kteří zároveň plní funkci kritiků. Jejich, zejména tedy Pavelkově, jízlivým úsudkům neujde nic od Kafkova veledíla po sebereflexi jako postav. Svou příslušností ke komickým dvojicím typu Laurela a Hardyho a zároveň deklamovanou sexuální orientací patří k tomu nejlepšímu, ale i nejprotivnějšímu. Po celou dobu se pohybují vlastně na periferii, jsou jakoby odtrženi a ve chvíli připojení k běhu děje by mohli nabýt až esence středověkého blázna, který „vidí dál“. Místo toho jsou groteskně pokořeni a děj ani interpretaci neposunou ani o píď.

    A přitom to dokáže i samotná scéna, která se celá odehrává v hledišti (diváci sedí na jevišti) a sedačkovou ekvilibristikou připomíná Jařabovo Utrpení knížete Sternenhocha v Divadle Komedie. Na nakloněné plošině uprostřed scény se extaticky zmítá Řehoř prožívající svůj boj s celoživotní pasivitou, mikrofon nad jeho hlavou přenáší všechny zvuky do reprobeden v hledišti, až má člověk z té kombinace vzdáleného obrazu a blízkého zvuku pocit diváka v zoo. Koneckonců se v téměř celém premiérovém představení nesnesitelně řvalo a křičelo a vřískalo (v tomto ohledu „kraluje“ především Martina Krátká v roli sestry, která v podstatě křičí každou svou repliku), takže se zoo-pocit ještě stupňuje. Zatímco je obecná tendence klást důraz na vtažení diváka do děje, někdy až násilně, ve Švandově divadle jdou opačnou cestou, je to nezvyklé, ale funkční. Jinými slovy Gombárova Proměna je slavný příběh zmrzačený optikou dneška s podtitulem: Kdopak by se Kafky bál, my rozhodně ne! Asi je to dobře, ale čistě subjektivně: kdyby se tam tolik nekřičelo…

    Švandovo divadlo na Smíchově – Franz Kafka: Proměna. Režie Dodo Gombár, adaptace Dodo Gombár a Lucie Kolouchová, hudba Jiří N. Jelínek, scéna Petr Masopust a Dodo Gombár, kostýmy Lenka Odvárková. Premiéra 31. května 2014.


    Komentáře k článku: Kafkovské pašije

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,