Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Sumář k festivalu Dokořán 2023

    Divadlo žije, v Brně především to hudebně-dramatické! Festival Dokořán pro hudební divadlo, který na počátku června tradičně pořádá Městské divadlo Brno, má díky svému výlučnému zaměření ojedinělou pozici mezi všemi ostatními divadelními přehlídkami u nás. I když ve zdejší „továrně na muzikály“ každý rok odpremiérují úctyhodnou řadu domácích i zahraničních muzikálů, rádi stojí o dialog s jinými divadly.

    Ondřej Studénka (Luka) s Kristýnou Daňhelovou (Eliška) v muzikálové baladě Devět křížů Městského divadla v Brně FOTO NIKOL WETTEROVÁ

    Abych nebyl podezírán ze zbytného klišé o živém divadle, musím rovnou prozradit, že jsem si ho vypůjčil z opera-disco-muzikálu Pudl a pudr. Divadelní skupina Geisslers Hofcomoedianten v něm nabídla autorsky vtipnou a inteligentní fúzi baroka s hudebně-tanečními kroky diska osmdesátých let. Tomáš Hanzlík a David Hlaváč jsou výrazné skladatelské protipóly, mezi nimiž to zjevně jiskří.

    V kritických kruzích panovala po představení až dlouho do noci živá debata, co dámy a pánové vlastně viděli. Padlo i silně optimistické přirovnání „o konečně českém Hamiltonovi“. Myslím, že této metě je dílko vzdáleno, i když stylem připomíná jiný muzikál Here Lies Love Davida Byrnea a Fatboye Slima. Hudební důvtipnost fiktivně-historizujícího příběhu Pudl a pudr svižně rekapituluje pozapomenuté etapy českého barokního divadla. Zážitek na hraně hravého experimentu, ovšem se zaručeným potenciálem chytré a poučné zábavy. Ostatně Geissleři jsou nyní s Pudlem a pudrem „on the road“ po českých zámcích a letních scénách.

    Komu nebylo po chuti blikající diskobarokní podobenství, mohl ten samý den v programu najít hudební drama Frankensteinova nevěsta režiséra Petera Lunda a skladatele Wolfganga Böhmera. To nabídlo v podání Městského divadla Ingolstadt spirituálnější podobu muzikálu. I když z vážného záměru zbyl nakonec jen tezovitě průhledný příběh o rodinných vztazích, do nichž coby klíčový prvek vstoupí zákeřná nemoc hlavní postavy. S typicky německou precizností se prokomponovaný děj dotýkal etických rovin lidského života, včetně morálního práva na milosrdnou smrt. V českém hudebním divadle o podobné téma nezavadíte ani náhodou. Proč? I tyto hlubší podoby přece patří běžně k současné tváři světového muzikálu.

    Na mnohem lehčí notu přispěl k přehlídce soubor Východočeského divadla Pardubice. Pozapomenutý muzikál Stephena Schwartze a Josepha Steina Pekařova žena vznikl podle stejnojmenného filmu Marcela Pagnola z 30. let minulého století. Otevírá se v něm maloměstský svět s obyčejnými lidskými starostmi. Malebná francouzská víska po smrti starého pekaře záhy přivítá jeho následníka i s mladou a pohlednou ženou. Nesourodý pár se dostane do vážné partnerské krize, následují komediálně-sentimentální epizody o rozhádaných sousedech, které znenadání stmelí společný cíl pomoci ke štěstí někomu jinému. V zásadě archetypální idyla o životě a štěstí malého člověka a jeho městečka. Muzikál dnes patří spíše mezi bonbónky poučených historiků. V repertoáru Východočeského divadla je to však, neváhám ta slova použít, drobný skvost. Jen málokdy dramaturgická volba i jevištní zvládnutí díla padla souboru tak na míru jako v tomto případě.

    Je otázkou festivalových dramaturgů, jestli za hudební divadlo považují loutkářskou taškařici Pozor, Zorro!. S autorskými písničkami i češtinou si sice plzeňské Divadlo Alfa hrát umí, strukturou i principem stavby hudebních čísel to je pořád jen a jen poctivá loutkařina. Každopádně rodinných titulů se v českém hudebním divadle hraje, a především autorsky píše zoufale málo. Jestli si hudební divadlo chce (a potřebuje) vychovat diváka, musí to dělat pravidelně a s větším úsilím!

    Záhřebské Divadlo Komedie nabídlo v Brně po dlouhé pauze slavný muzikál Jesus Christ Superstar. Bylo nad jadranské slunce jasnější očekávání, že ze Záhřebu dorazí velké a znělé hlasy i skvělá kapela. Stalo se. Navzdory pulzujícímu sálu Hudební scény jsem však v záhřebském provedení díla nenašel mnoho. Tempo bylo vražedné, revírem se staly jakési inscenované, ale (ne)živé obrazy, které postrádaly dramaticky hlubší význam. To vše ilustrovala indiferentní, až přespříliš baletní choreografie. Přesto bylo po doznění hudebního epilogu Jan 19’41 zřejmé, že brněnský, ale obecně český muzikálový divák má k tomuto dílu až niterně blízký vztah a rád zatleská vlastně jakékoli produkci. A nepotřebuje k tomu ani zlidovělé české texty.

    Českou derniéru zažil v Brně kultovní vídeňský drama-muzikál Elisabeth Sylvestera Levaye a Michaela Kunzeho v podání Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Podle davů plzeňských fanoušků, kteří onoho dne proudily Lidickou ulicí do divadla, bylo znát, že muzikálová horečka v Plzni plane plamenem vskutku vášnivým. Třicet let starému konceptu architektonicky důmyslně vystavěného drama-muzikálu lze jistě stavět slavobrány minimálně evropského úspěchu. Co stále zůstává, je ohlas velkolepých (dříve se říkávalo „festivalových”) melodií, které nepřestávají lahodit uším posluchačů. Tuto kvalitu vídeňské značce Kunze & Levay nelze upřít. Nejsem si ale jistý, zda alespoň jediný divák pochopil, jakže to ten Kunze s bizarním milostným čtyřúhelníkem císařovny Elisabeth, k&k Franze Josefa I., šíleného vraha Lucheniho a fešáckého Smrťáka vlastně myslel. Z původně sarkastického antimonarchismu ironicky ornamentálního originálu Harryho Kupfera zbylo v českém nastudování méně, než by sloužilo původnímu libretu ke cti.

    Hostování Divadla v Dlouhé se mi vyjevilo nejproblematičtějším počinem festivalu. Režijní duo SKUTR se odvážilo převést do činoherně-hudební podoby Mozartovu Kouzelnou flétnu. Že je to v mnoha ohledech diskutabilní, si měli uvědomit především samotní tvůrci a dramaturgové. Bohužel, když z mozartovského génia vypreparujete jen ty nejprofláklejší části, zcela podprůměrně je zinterpretujete, Schikanedrovo kouzelné, ale nejednoznačné libreto to nezachrání. Zcela vážně pochybuji o důvodu, proč takto známé dílo v podobné adaptaci vůbec hrát. Zvláště nemáte-li k dílu nějaký zásadní tvůrčí klíč, jaký měly třeba bláznivé operní persifláže Ypsilonky.

    Opravdový vrchol festivalu přišel v poslední den, kdy se povedlo vzácně vystihnout základní princip našeho oboru, totiž neustálou a neomezenou rozmanitost, sahající od severního až k jižnímu pólu hudebního divadla. Nejdříve diváky zvedla ze sedadel devadesátková mystifikační komedie The Legend of Lunetic. Způsob, jakým autorské duo Janek & Natálka spojili nostalgii a zároveň obnažili „nevkusná léta, jež definovala vkus celé jedné generace“, je přímo ideálním půdorysem pro moderní hudební stand-up musical comedy jak z West Endu. Prvky mystifikace při festivalovém představení získaly až metafyzickou úroveň. Několikrát jsem se sám přistihl, jak po očku sleduji, zda na mne náhodou nemíří kamery zábavné show Vladimíra Železného. Laskavý divák promine, v orfeovsky záludném podsvětí slávy a zatracení je podobných podvůdků mraky již od nepaměti. Ale co lepšího udělat než té cynické obludě showbyznysu zvednout sukně, vyfoukat smrádek a od plic se zasmát? No – přeci zatleskat při parádní děkovačce, jak vystřižené z učebnic estrádní zábavy! To, že je většina hudebních čísel záměrně původní lunetický playback, je pak dokonalý easter egg celé inscenace. A pozornost pro pozorné, autor a režisér inscenace Janek Lesák je coby Vašek Jelínek dokonale fejková kopie o dost lepší svého originálu. Vše, co se děje, je v téhle looser show možné, chce-li autor a dovolí divák!

    Na jeviště hudebních divadel se po covidovém pádu civilizace a krizi kultury žene světem nová hudební krev. A kde jinde by to mělo být u nás výrazněji slyšet než v Městském divadle Brno. To prozradil už během týdne koncertní program jeho herců. Zazněla na něm zajímavá, a především autorská tvorba, což berme jako nejlepší důkaz, že vychováte-li si pečlivě podobný soubor, jeho talenty ani krize nezničí. Alena Antalová hledající svoji šansonovou polohu mění v posledních letech zcela přirozeně a půvabně herecký charakter a tato „role“ ji překvapivě hodně sluší. Do podoby zpívajícího tuláka se proměnil někdejší lamač diváckých srdcí Dušan Vitázek. I tahle bardovská poloha je pro něj přirozená, a kdyby se mu s vlastní tvorbou podařilo přesáhnout domácí dvoranu, tím lépe.

    Muzikálová balada Devět křížů měla premiéru na Hudební scéně brněnského Městského divadla v září minulého roku. Jak název napovídá, autoři vychází z lokální mordýřské historky. Autentický námět, přitom dostatečně rezonující i v širším povědomí těch, co Brnem a „déjedničkou“ jen občas projíždí. Ředitel divadla by tedy musel být blázen, kdyby takový námět „nekoupil“ i s vědomím všech rizik, jež k původní tvorbě patří.

    Před čtyřmi lety zazněla poprvé ústřední píseň Uherské koně na koncertě právě festivalového Dokořán. Už tehdy vzbudila zájem. Ukázala expresivně pojatý song, který se na první poslech zarývá pod kůži. Co je v dobrém muzikálu podstatnější, příběh nebo hudba? Obvyklá kolumbovská otázka, na níž neexistuje jednoznačná ani jednoduchá odpověď. Čím dál víc se zkušenostmi kloním k dominantní úloze příběhu. Pak se ovšem objeví skladatel, který všechny tyto filipiky pošle na smetiště. To je i případ Devíti křížů skladatele Robina Schenka, s podporou orchestrace Františka Štěrbáka. Hudební materiál si říká o velký formát a zároveň klade obdobné nároky na libreto Petra Štěpána a Miroslava Ondry. Spíše než muzikálem je Devět křížů rockově-operní baladou, s poctivě vystavěnými hudebními čísly i niternými songy hlavních protagonistů. Jako divák jsem si snad nikdy nepřál více hudby a méně činoherní dramatizace. Ta při nejlepší vůli svojí expresivitou není tak účinná. Osobní pocity na chvíli stranou, při součtu téměř padesátky odehraných repríz během jediné sezony je vidět, že se i původní autorské dílo může stát velkým hitem.

    Letošní Dokořán pro hudební divadlo se v určitých momentech jeví jako docela přelomové. Sympaticky naznačilo, že hudební divadlo čeká na svůj generační přerod. V dramaturgii velkých českých scén ale stále postrádám obecně větší odvahu, risk a chuť hledat nové horizonty. Ať už v tematické oblasti, tak osobnostech, ale především trendech. Postrádáme aktuální příběhy, zdařilé adaptace z jiných zdrojů, a především vyslyšení nepostradatelného „hlasu ulice“. Tam se dnes rodí stále populárnější stylotvorné prvky, například slam-poetry, o slovo se hlásí hip hop. Kde je zakopaný pes? Jistě, mít hlediště, které je třeba naplnit více než pěti stovkami diváků každý den, je ojedinělá zodpovědnost. Chce to však rozhled a především čas. Tedy, hodně času! To už ale není jen o divadelních profesích, ale o důvěře těch, co divadlo financují. Tedy vlastně nás všech. Právě z krizí se většinou rodí to nové, aktuálnější a snad i současnému divákovi bližší. A tak si říkám, že na každou krizi, ať už tu divadelní, či jen prostě obyčejnou existenciálně lidskou, je hudba i divadlo tím nejlepším lékem, s hlavou i srdcem dokořán.

    Patrick Fridrichovský,
    TyMuzikály


    Komentáře k článku: Sumář k festivalu Dokořán 2023

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,