Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Studio DVA

    Divadlo Studio DVA otevřel před dvěma lety v horní části Václavského náměstí v Paláci Fénix producent Michal Hrubý. S šesti stovkami míst patří jeho scéna na pražské „Broadwayi“ k největším. Zanedbaný prostor bývalého kina Blaník, velkoryse řešený architekty Josefem Gočárem a Bedřichem Ehrmannem, Hrubý citlivě zrekonstruoval a přizpůsobil divadelnímu provozu, z velké části na vlastní náklady. Vznikl komfortní a – díky ochotnému přístupu personálu oblečenému v nezaměnitelných červených „stejnokrojích“ – velmi vlídný prostor s téměř rodinnou atmosférou. Profesionální noblesa, s jakou je divadlo vedeno, je viditelná už v pasáži, kde k pokladně přibyla nedávno i útulná Divadelní kavárna.

    Evita

    Monika Absolonová a Karel Roden v muzikálu Evita v režii Ondřeje Sokola (2015) FOTO STUDIO DVA

    Když Michal Hrubý divadlo otevíral, měla už jeho společnost na repertoáru dvě desítky činoherních a muzikálových inscenací, protože od roku 2000 hrála ve vypůjčených divadelních sálech na několika místech v Praze. K nejžádanějším titulům patřil muzikál Hello, Dolly! s Ivanou Chýlkovou v titulní roli nebo komedie Daria Fo a Francy Rame Otevřené manželství s Karlem Rodenem a Janou Krausovou. Od roku 2004 organizuje Studio DVA úspěšné Metropolitní léto hereckých osobností na pražském Vyšehradě. V divadle mají pražské působiště bratislavské Štúdio L+S a brněnské Divadlo Bolka Polívky, kam Hrubého společnost zase „vyváží“ své produkce.

    Uměleckým šéfem divadla je režisér a dramatik Patrik Hartl, který je zároveň kmenovým autorem divadla. Se Studiem DVA pravidelně spolupracují výrazné i populární osobnosti – vedle již jmenovaných třeba Eva Holubová, Jana Stryková, Monika Absolonová, Anna Šišková nebo Bohumil Klepl. Zdejší představení mají zvýšenou hladinu emocí, které samozřejmě – jak to u těch v nejlepším slova smyslu bulvárních inscenací bývá – občas balancují na hraně sentimentu. V tomto případě se však zdá, že citový náboj není vykalkulovaný pro zvýšení tržeb, nýbrž autenticky pramení v osobnostním založení principála Michala Hrubého – svědčí o tom i tituly, které si vybírá pro muzikálové produkce: Dickensova Vánoční koleda nebo Andersenova pohádka Děvčátko se zápalkami. Ale i jména spolupracujících režisérů jako Ondřej Sokol, Šimon Caban, Miroslav Hanuš nebo Darina Abrahámová dokládají, že divadlo poctivě hledá svou tvář a pouští se i do nejistého výsledku. Naposledy s divadelní verzí maďarského kresleného seriálu Smolíkovi.

    Michal Hrubý

    Rozhovor s Michalem Hrubým

    Jak dlouho trvalo, než si vás publikum našlo? Jakou máte v té obrovské konkurenci pražských divadel průměrnou návštěvnost?

    Byl jsem překvapený, jak rychle nás na Václavském náměstí diváci identifikovali. Nevěděl jsem, jak moc mohou vnímat, že jsme to stále my, když hrajeme v několika divadlech najednou. Návštěvnost je vynikající – pohybujeme se přes 90 %.

    Na rozdíl od ostatních divadel jste hodně vidět ve veřejném prostoru, například na billboardech. Kolik vás stojí kampaň pro jednu inscenaci?

    Bez reklamy by to nešlo. Ve velké konkurenci dalších divadel v Praze a množství jiných kulturních projektů je nutné na sebe upozornit. Nelze asi vyčíslit náklady na jednu inscenaci. Jde o kontinuální celoroční kampaň, která vždy akcentuje jednotlivé projekty. Každopádně náklady na reklamu tvoří velmi výraznou část rozpočtu divadla.

    Co je – podle vašeho názoru – pro publikum poznávacím znamením divadla, jehož jste producentem, majitelem i dramaturgem?

    Jsme herecké divadlo. Nemáme angažmá, ale stálý okruh spolupracovníků. Je v tom určitý druh svobody, který ale zároveň tvoří řád.

    Do rekonstrukce bývalého kina Blaník jste z vlastních prostředků investoval více než deset milionů, zadlužil jste se. Přesto nasazujete tak drahé tituly, jako je muzikál Evita. Stále riskujete. Proč?

    Jak říká Patrik Hartl, mám prý snížený práh vnímání rizika. Nejdřív jsem si myslel, že žertuje, ale během let jsem pochopil, že je to skutečně tak. Riziko často vnímám až zpětně. Důležité je věřit tomu, co děláte, a ono to pak funguje. A mne divadlo strašně baví a plním si sny. Jsem pak šťastný člověk. Pochopitelně, že bez skvělého týmu lidí bych to nemohl v takové míře realizovat. Věřím, že plním někdy i jejich sny, a pak společně doufáme, že diváci ucítí tu naši společnou energii.

    S kolika zaměstnanci zvládáte provoz?

    Máme stálý okruh spolupracovníků od herců, přes techniku až po uvaděče. Ale ten nejužší produkčně obchodní tým tvoří asi dvanáct lidí.

    Jako jedno z mála pražských divadel nežádáte o granty – máte pro to nějaký důvod?

    O granty jsme před časem přestali žádat. Grantová podpora je důležitá, ale provoz divadla musí být soběstačný. Jsme herecké divadlo broadwayského typu, a tak usilujeme o vyrovnaný rozpočet. Ale jakmile budeme mít projekt, který si zaslouží grantovou podporu, tak opět požádáme. Měl by to být projekt, který by bez grantové podpory nemohl vzniknout. Možná žánrově odlišný.

    Hraje u vás mnoho hereckých hvězd, některé výhradně. Jak je pro spolupráci získáváte, a hlavně – jak se vám daří si je udržet?

    Věřím, že je to osobním přístupem, naší energií, velkým nasazením a profesionalitou. Mám rád dlouhodobá partnerství.

    Podle čeho si vybíráte tituly a jejich režiséry?

    Mám rád tituly, které dávají výrazné herecké příležitosti. Velmi si cením spolehlivosti. Režisér je pro mne důležitý partner při vzniku nových projektů a je nutné, abychom vzájemně vnímali své potřeby a dokázali sladit ty umělecké s těmi provozními.

    Na kterou ze svých inscenací jste nejvíce hrdý a proč?

    Všechny vznikaly s velkou péčí a vírou, že diváci budou spokojení. Je to radost, když se protnou moje sny s diváky a lidé odcházejí z divadla plní emocí. Zatím nejnáročnějším projektem byla asi Evita, tuto inscenaci považuji za klíčovou. Před pěti lety to bylo úspěšné uvedení Hello, Dolly!, které významně ovlivnilo naše další směřování. Ale historicky nejstarším titulem je Otevřené manželství. Tehdy jsem se potkal s Janou Krausovou, Karlem Rodenem a režisérem Patrikem Hartlem. Úspěch této inscenace vlastně rozjel Studio DVA.

    Deset let provozujete také Letní scénu na Vyšehradě – má tohle letní hraní nějaké specifikum?

    Prostor Vyšehradu je svým způsobem magický a všichni se tam rádi vracíme, i když je to pro mne dost adrenalinová záležitost. A to hlavně kvůli počasí, které nikdy dopředu neodhadnete. Lidé mají Letní scénu na Vyšehradě rádi, někteří chodí do divadla právě pouze v létě. Každý večer je jiný okolnostmi, které nemůžete ovlivnit. Jsou to neopakovatelné zážitky.

    Na jak dlouho dopředu plánujete repertoár a na co se můžeme po Evitě a Smolíkových těšit?

    V současné době na dva roky dopředu. Některý projekt připravujeme několik let, někdy se to ovšem seběhne velmi rychle. Paradoxně náš nejnáročnější projekt Evita vznikl během pěti měsíců. Tohle nelze naplánovat. A to mne na divadle baví. Nikdy se nedostanete do stereotypu.

    V příští sezoně připravujeme celovečerní stand-up comedy Ondřeje Sokola Celebrity. V druhé polovině sezony pak tradičně uvedeme novou komedii Patrika Hartla. Čtyři sestry napsal pro Ivanu Chýlkovou, Annu Šiškovou, Janu Strykovou, Romana Štabrňáka a další.


    Komentáře k článku: Studio DVA

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,