Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Studený Adès

    Domnívám se, že českému opernímu divadlu dlouhodobě schází kontakt se současnou světovou operní literaturou. Dle repertoáru soudě, může náš divák tak nanejvýš získat falešnou představu, že není než minimalistické hudby, která jediná se občas na jevištích objeví (především Glass). Proto tleskám šéfovi opery NDB Jiřímu Heřmanovi, že nechal Marka Ivanoviće realizovat českou premiéru opery Powder Her Face (česky snad Napudruj jí tvář), jejímž autorem je britský skladatel Thomas Adès (1971). Není to kousek zas tak nový (1995), ale těch dvacet let od premiéry alespoň dobře prověřilo jeho životaschopnost.

    Lucie Hájková v postavě zhýralé Margarety Campbellové prokázala  spíš hlasovou ekvilibristiku  FOTO MAREK OLBRZYMEK

    Lucie Hájková v postavě zhýralé Margarety Campbellové prokázala spíš hlasovou ekvilibristiku FOTO MAREK OLBRZYMEK

    Opera pojednává o životě Margarety Campbellové, vévodkyně z Argyllu, proslulé hlavně svobodomyslným se­xuál­ním životem a skandálním rozvodem v roce 1963, při němž manžel zveřejnil obscénní kompromitující fotografie, které nalezl v jejím budoáru. Zdánlivě bulvární téma pojal skladatel s libretistou Philipem Hensherem jako překvapivě vážný pohled na problémy obecně lidské či společensky-politické. Operu lze realizovat jako moralitu o prostopášném Everymanovi marně se snažícím na sklonku života uplatit smrt, aby ho nechala ještě chvíli na světě, nebo jako feministický „lehrstück“, který glosuje nerovné zacházení s mužem a ženou (obraz jednání u rozvodového soudu citující autentické dokumenty). Nelze též nemyslet na Dona Giovanniho, s nímž žádostivá lady leccos sdílí, dovedu si představit i psychologický výklad zabývající se patologickou touhou po sexu atd.

    Zkrátka, tehdy mladí autoři napsali operu, která je chytřejší než oni sami, umožňuje spoustu různých přístupů, inspiruje, je divadelně atraktivní a hudebně přístupná – hudba není radikálně atonální, místy je až ilustra­tiv­ní (jazz, taneční motivy, ironická parafráze muzikálové hudby aj.), libuje si ve zvukových efektech a vysoce zpívaných polohách s velkými nároky na vokální party, vše ale v jedinečném souladu s autorsky promyšlenou hereckou akcí. Tento divadelní přístup lze ilustrovat i na scéně, které opera vděčí za pověst perverzního díla. Sopranistka se věnuje felaci, zatímco zpívá árii, která tento akt sblížení muže a ženy velmi plasticky hudebními prostředky předvádí do nejmenších detailů. Felace, tou dobou v Británii považovaná za sodomii, rozrušila i na brněnské premiéře několik diváků natolik, že hlediště opustili.

    Bohužel však odvaha chyběla nejenom části obecenstva, ale i režisérovi – a tím se dostávám ke kameni úrazu. Pro titulní roli je naprosto nezbytné mít nejen virtuózní zpěvačku, ale i cha­ris­matickou herečku, které žádostivost kouká z očí. Herečku, která je oddaná věci a věří jí, nesmí jí být stydno hrát tuto roli až na dřeň, navíc musí přesvědčivě odstínit rozdíly při zobrazení Margarety v různém věku. V Lucii Hájkové jsem, při vší úctě k hlasové ekvilibristice, kterou odvedla, takovou herečku neviděl. Martina Masaryková sice lépe usilovala o autenticitu projevu, ale i u ní byla, bohužel, vidět určitá zdržen­livost. Bezvýrazně působil Marek Olbrzymek. Režie pomohla zpěvákům jen málo – hraje se na vyvýšeném pódiu v Mozartově salonku brněnské Reduty – a prakticky bez rekvizit a s chudými kostýmy, což klade tím větší břemeno na herce. Přechody v čase i mezi postavami jsou realizovány přiznaným převlékáním se před diváky, aniž by se z tohoto zcizovacího efektu vytěžilo více. Konečně myslím, že režisér Tomáš Studený ani nevěděl, o čem chce operu hrát. V programu zmiňuje nic neříkající frázi, že opera je o akutní krizi evropských hodnot – jestli ta krize spočívá v tom, že si jedna žena před desítkami let dovolila být muži nevěrná, pak nevím, co je na ní specificky evropského. Pro Studeného inscenaci se to ne­uká­za­lo jako nosné a zůstává jen matný dojem nudného zážitku.

    Nechce se věřit, že je to stejný režisér, který dokázal v Ostravě v roce 2011 udělat z Pucciniho Bohémy moderní „vztahovku“ promlouvající nevtíravě, ale přesvědčivě současným jazykem o problémech mladých lidí. Zbývá ocenit hudební nastudování – pochvala patří sólistům minimálně za studium a velmi slušné zvládnutí nelehkých rolí a Marko Ivanovićovi za vedení orchestru bez slyšitelných chyb, byť hrál poněkud malátně a bez exprese, jakou by hudba vyžadovala.

    Národní divadlo Brno – Thomas Adès: Powder Her Face. Libreto Philip Hensher, dirigent Marko Ivanović, režie Tomáš Studený, scéna a kostýmy Zuzana Přidalová. Česká premiéra v Mozartově sále Reduty 19. ledna 2016.


    Komentáře k článku: Studený Adès

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,