STUDENTSKÁ PARTA: Obyčejný hrdina podle Zábradlí

Poměrně velká část české kinematografie staví na historických námětech. Dokazují to úspěšné velkorozpočtové filmy jako Zátopek, Žižka, Bratři či Smetana, stejně jako seriály o Boženě Němcové, Marii Terezii nebo Karlu IV. Všechny tyto divácky oblíbené projekty těží z osobností, jež v minulosti potlačily obecně přijímané přesvědčení o „české malosti“ a naopak se staly vlaštovkami jisté velikosti jinak tak nepatrného národa. Potřeba si dokazovat, že naše země má své hrdiny a hrdinky, na nichž může budovat svoji národní identitu, se tedy zdá stále aktuální.

Úplně opačný přístup k práci s našimi legendami lze sledovat v inscenaci Bůh v Las Vegas, jež se uvádí v Divadle Na zábradlí. Tvůrci Boris Jedinák a Petr Erbes totiž nahlíží na stěžejní téma půlročního zájezdu našich kulturních reprezentantů do USA velmi realisticky. A tak namísto servírování pozlátka, které by na jevišti hodinu a tři čtvrtě ukazovalo údajné fenomenální úspěchy kapely Karla Gotta, komiků, tanečnic a herců, které všechny tolik oslavoval minulý režim, nabízí inscenace naopak vhled do velmi napjaté atmosféry v zákulisí, čímž zpochybňuje tolik zdůrazňovanou dokonalost výjezdu. Nenápadný, ale zásadní prvek tak tvoří i kritika propagandistických praktik, kterým jako by se tvůrci skrze využití přímé konfrontace celou dobu vysmívali.

FOTO KIVA

Paradox ve vnímání československého turné ztělesňuje protagonista Antonín Šůra (Michal Bednář). Tento reálný herec menších rolí, mezi jehož nejznámější se řadí anděl Theofil z pohádky Hrátky s čertem, se stal členem zaoceánského pobytu coby bavič. Ostatně, tak se i ukazuje na začátku představení, kdy po vzoru dnes populárního formátu stand-up show (komik před zataženou oponou s mikrofonem v ruce) poutavě a vtipně líčí svou cestu k lákavému angažmá. Zároveň zmiňuje, že by v Americe rád prorazil. V lasvegaském hotelu The Frontier, v němž se vystupovalo, ovšem velmi záhy zjišťuje, že vtipy, které pobaví českého diváka, vůbec nefungují na toho amerického. Kulturní rozdíly vytvoří takovou propast, že dojde ke stažení Toníkova čísla a sen o dobytí amerického trhu se tak rozplyne. Když se vysněná role neobjeví ani dlouho po tom, co se Toník odmítl vrátit zpět do vlasti, začne se živit jako malíř pokojů. Ze žádaného umělce se stává bezvýznamný dělník, jehož strmý pád korunuje fakt, že se ani nikdy nezjistilo, v jakém roce vlastně zemřel.

FOTO KIVA

S obecně přijímanou perspektivou si tvůrci pohrávají také při zobrazení postavy Karla Gotta (Kateřina Císařová). Nevezou se totiž na vlně Gottovy popularity, jež je i dnes stále velmi silná. Navzdory názvu inscenace, který obsahuje slovo Bůh, pod nímž by se někomu mohl vybavit a do divadla ho nalákat právě božský Kája, Gott nehraje žádnou významnou roli. Za celou dobu nepromluví a ani se neobjeví jediná píseň v originálním znění (při hudebních partech Císařová buď jen otevírá ústa a němě vyslovuje texty Gottových písní, nebo je zpívá ve velmi odlišném aranžmá). Jedinák s Erbesem si naopak dělají z „Mistra“ legraci, když ho například nechají bezdůvodně sníst banán za hrobového ticha a bez ostatních kolegů a kolegyň na jevišti, za což Gott poklonou vyžaduje potlesk.

FOTO KIVA

Na režijně-dramaturgickém pojetí minulosti, které odstupuje od glorifikování historie, staví celý Bůh v Las Vegas. Tento neokoukaný přístup mi velmi imponuje i s ohledem na oslavné tendence české kinematografie. Protože kromě toho, že naše země jistě má své legendy, plodí i nepočet lidí, kteří tolik úspěchů neslaví. Ale jen kvůli tomu, že jsou průměrní, přece nemusí být méně inspirativní. Zobrazit právě takového obyčejného hrdinu či hrdinku, jako to dělá Bůh v Las Vegas, je postupem, jenž by se podle mě mohl stát běžnější praxí jak v divadle, tak ve filmu.

Petr Erbes a Boris Jedinák: Bůh v Las Vegas. Koncept, scénář, režie Petr Erbes a Boris Jedinák, scéna a kostýmy Dragan Stojčevski, hudba Tomáš Procházka, pohybová spolupráce Dora Sulženko Hoštová. Divadlo Na zábradlí, Praha. Premiéra 5. června 2024.

Foto náhledového obrázku KIVA.