Divadelní noviny Aktuální vydání 9/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

9/2024

ročník 33
30. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Střihneme si zase tu naši

    Rozpor mezi hereckou zdatností až suverenitou a povědomostí výjevů pro mě ve štědroňovsko-mikuláškovském Divadle Na zábradlí pokračuje. Jak se totiž v inscenaci Uvnitř banánu postupně ukáže, je vlastně docela jedno, že tentokrát se inscenátoři odrazili od stejnojmenné knihy hudebního publicisty Pavla Klusáka, která je antologií šedesáti stručně podaných příběhů art brut muzikantů, mystifikátorů, snivců, zneuznaných vynálezců, prokletých hiphoperů, utajených géniů, hudebních zločinů z lásky, jak své hrdiny autor charakterizoval na obálce paperbacku z roku 2021. A Klusák dodává, že teprve při sběru těch více či méně vychýlených jednotlivin si uvědomil, že mu pod rukama vzniká kniha o hodnotách, o tom, jak na první pohled bizarní skutečnosti mohou vyjevit jedinečnou tvůrčí sílu.

    Na konkurzu. Zleva David Petrželka, Anna Kameníková, Michal Bednář, Vojtěch Vondráček, Kateřina Císařová a Dita Kaplanová FOTO KIVA

    Publikace vědomě i mimoděk pracuje se společenským a kulturním kontextem, s pozadím mainstreamových představ a hodnot, do nichž nezapadají popisovaní „mašíblové“, abych použil osvědčený český termín pro podivíny, ztřeštěnce, šílence a jiné vyděděnce, nikoliv však existence zbavené tvořivosti a imaginace. Stejnojmenná inscenace však příliš jednoznačně akcentuje právě mašíblovství, různá zacyklení malých géniů či velkých ztracenců. Nejprve se to děje formou talentové soutěže, na niž se výstřední adepti hudební slávy dostaví. To je jednak divácky vděčné, jednak to vyhlíží slibně co do stavby večera. Vojtěch Vondráček, Dita Kaplanová, Kateřina Císařová, Michal Bednář i hostující Anna Kameníková a David Petrželka pod medově manipulativním vedením porotkyně, která je ovšem pouze slyšet, nikoli vidět, postupně každý za sebe vystřihne svoji dávku zvuků, slov či gest a také komentářů. Při veškeré různosti je vystupujícím společné to, že produkují něco, co má na míle daleko k tomu, co se běžně rozumí hudbou. Zvítězí nejmladší z nich, Daniel, jemuž student herectví na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU Petrželka vtiskuje čistou, zjitřenou a bezelstnou polohu udivence.

    Jenže: Když se po vyhlášení výsledků konkurzu rozhrne třpytivý rudočervený závěs, před nímž se šestice účastníků předváděla, objeví se poněkud sešlý interiér na způsob hotelové chodby nebo ústavního zařízení s dřevěným obložením. V tomto prostoru je Daniel sevřen a vystaven výskytu existencí – možná se však promenádují jen v jeho mysli – asi ještě podivnějších, než byly ty u konkurzu. Sem a tam přechází zničený a zpruzený imitátor Elvise Presleyho (Jiří Vyorálek), prostorem pluje vytáhlá tenká žensko-mužská figura v růžovém (Vondráček), zahraje tu insitní dívčí trio (bicí – basa – kytara) sester s dlouhými blonďatými vlasy, které do hudby dostrkal otec; v panoptiku se rovněž vyskytuje dvojice kovbojek v bílém, záhadná mrtvola a obdobné zjevy. Čím déle tento výskyt týpků a týpkyň trval, tím úporněji mě jímal pocit, že jsem tvůrci tahán na území již bezpečně vykolíkované zdejšími inscenacemi Požitkáři, Obscura či Posedlost. Jistě, jde o programní linii, poetiku příznačnou pro možná určující část repertoáru „Zábradlí“ v posledních deseti letech, to je třeba respektovat, není však nutné to akceptovat jako cestu o nekonečném počtu možných zastávek.

    Což o to, když k tomuto balábile přistoupíme jako ke sledu bizarních jednotlivin a neptáme se po ničem dalším, můžeme být v zásadě spokojeni: kostýmy a scéna Marka Cpina jsou esteticky vytříbené, herecký soubor je múzický, zejména výstupy Vojtěcha Vondráčka a Kateřiny Císařové jsou v některých okamžicích neodolatelné, přičemž druhá jmenovaná se vypracovala v jednu z nejvýraznějších hereckých tváří divadla. Nelze však zastřít, že Mikuláškova vymazleně estetizovaná přehlídka jinakostí nemá tematický svorník a postrádá kontext – a právě to Klusákově šedesátce mikropříběhů neschází.

    Divadlo Na zábradlí, Praha – Pavel Klusák: Uvnitř banánu. Režie Jan Mikulášek, dramaturgie Dora Štědroňová, scéna a kostýmy Marek Cpin, hudba Martin Kyšperský. Premiéra 2. února 2024.


    Komentáře k článku: Střihneme si zase tu naši

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,