Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Strhující pohled do hlav

    Nad barem Divadla Soho v londýnské čtvrti, kam směřují vyznavači nočního života, visí kromě lákavých nabídek podvečerních drinků i nápis: Nejvíce pulzující dějiště nové dramatické literatury, komedie a kabaretu v Londýně.Mezinárodní festival pantomimy (London International Mime Festival), který každoročně v lednu hostí vůdčí představitele současného vizuálního divadla, ne náhodou zvolil jako jednu ze svých “venue” právě tuto scénu. Mezi inovativními experimenty v oblasti živého umění, nového cirkusu, loutkoherectví a fyzického divadla představil také britský soubor Blind Summit v domovských prostorách Divadla Soho. Po svém působení v roli loutkových konzultantů pro otevírací ceremonii loňských Olympijských her sáhli tentokrát jeho členové k o poznání komornějšímu aranžmá. Jejich světová premiéra inscenace The Heads patřila právem k vrcholům přehlídky.

    Podle principu černého divadla pracuje inscenace s bílými maskami a jejich dlaněmi animovanými „neviditelnýma“ rukama účinkujících. FOTO archiv

    Jak název The Heads (Hlavy) napovídá, aktéry představení jsou toliko hlavy, respektive masky vyhlížející ze třech paralelních rámů zavěšených na bloku černých panelů. Tyto plastiky vytvarované do neutrálních bílých odlitků nabývají výrazu teprve s pohybem, který orchestruje hudba s citem pro detail a přesnost. Během úvodní sekvence plynou zarámované tváře zlehka po ploše trojrozměrného obrazu, rotují v roztodivných úhlech a laškovně se přeskupují uvnitř jednotlivých otvorů. Po tomto seznámení se předmětem expozice stává samo publikum. Je konfrontováno zvědavými zraky masek a zacíleno objektivem dalekohledu (či dokonce hlavní kulometu?). Scénický obraz evokující výstavní síň posílá jasně artikulovanou zprávu: tato forma umění upřednostňuje oboustrannou komunikaci.

    Během úvodní sekvence plynou zarámované tváře zlehka po ploše trojrozměrného obrazu, rotují v roztodivných úhlech a laškovně se přeskupují uvnitř jednotlivých otvorů. FOTO TRISTRAM KENTON

    Podle principu černého divadla pracuje inscenace s bílými maskami a jejich dlaněmi animovanými „neviditelnýma“ rukama účinkujících pomocí připevněných úchopů. Stejným způsobem se manipuluje i s dalšími rekvizitami. Dynamicky vyvážená černobílá kompozice triptychu tak dává ožít rozmanitým uměleckým druhům, žánrům a stylům. Právě jejich proměnami nás inscenace neúnavně provází. Bez mluveného slova, za doprovodu reprodukovaných zvuků přírodních živlů i žertovného bučení krav putují kupříkladu po panoramatu oblaka, rázem utopená v obláčkách vzdouvající se vodní pěny. Pohyb divadelního znaku ve službách krajinomalby, chtělo by se říct. Minimalismus a humor jsou ostatně klíčovými materiály jednotlivých zpodobení. Hudba je pak nedílným spolučinitelem rozpohybovaného obrazu a s ním korespondující nálady. Mocná árie z Čajkovského Labutího jezera nás přenese do scény květinového baletu neúprosně tklivé poetiky. Je-li završena smrtí bílé labutě, v našem případě ovšem posazením něžného květu do vázy, je připravena půda pro výtvarnou podobu zátiší.

    Výtvarná stylizace umožňuje zarámovat inscenaci do pomyslného světa uvnitř hlav, kde se odehrávají kouzla lidské tvořivosti a představivosti oproštěná od limitů individuální svobody. FOTO archiv

    Nenucené, plynulé přechody, proměnlivý rytmus a souhra provedení skládá neobyčejně působivou, křehkou mozaiku vyvstávajících a mizejících objektů, nápadů, významů, asociací a přesahů. Pokud tedy přistoupíte na její logiku. Maska s igelitovou parukou soudce, anarchistickým čírem, důchodcovskou retro čapkou či rockerskými brýlemi a cigárem vykresluje sociálně laděné, typizované portréty. Jakmile se však nechají pohltit četbou knihy, celistvost obrazů se rozdrobí. Jaký názorný příklad literární dekonstrukce! A na jejím konci se už jen skrze změť nahodilých písmen pokoušejí masky/hlavy opětovně sestavit smysl v jednoslabičných slovech: cow… fuck… God. Literatura tak obráží cestu od přízemních, uhlazeně vulgárních konotací až po metafyzické. Když se z písmene O v anglickém ekvivalentu slova Bůh vynoří „hlaveň“ bodového reflektoru atakující publikum, prolíná se již náboženský motiv s taneční formou disca, jehož zvučné rytmy podněcují agresivní hru světel.

     

    Maska s igelitovou parukou soudce. FOTO archiv

    Jako žánrový obrázek by se dala vykládat další proměna, v níž klasický velkoměstský pasažér autobusu v klobouku a s výtiskem Timesů v ruce čelí útokům neodbytného prodejce květin. Nezdvořilá bitka novinami s humorem ostouzí neméně klasickou britskou uměřenost a v přehršli zmuchlaných výtisků nacházejí herci inspiraci pro výtvarnou koláž. Pozornost se vzápětí přesouvá vně dopravního prostředku, kde v průzoru okenních tabulí/rámů ubíhá na horizontu nejasný obraz. Zredukovaný do absurdně nesouvislých linií odkazuje k představě rozletu po plátně abstraktního umění. Po něm zbývá už jen kubisticky vykrojená divadelní opona, aby byl hravý průřez uměleckými formami kompletní.

    Hlavy po představení… FOTO archiv

    Inscenace čtyřčlenného souboru Blind Summit Theatre – britských loutkářských mistrů – je přes výrazovou úspornost nesmírně výtvarně i obsahově bohatá a čitelná z mnoha úrovní. Šedesátiminutová stopáž nechává diváky v neustále napjatém očekávání, co herci přidají k dobru. Hlavy tísnící se v rámu jako by bojovaly o své místo na slunci. Bezděčně navozují problematiku osobního prostoru a jeho narušování. Výtvarná stylizace umožňuje zarámovat inscenaci do pomyslného světa uvnitř hlav, kde se odehrávají kouzla lidské tvořivosti a představivosti oproštěná od limitů individuální svobody. Originalita, s níž soubor rozpracovává téma, významně osvěžují používané divadelní postupy. Mlčky mi pak sugeruje smutek nad absencí české alternativy podobně strhujícího vizuálního divadla zapojujícího do jevištního dění magickou výmluvnost masek.

    London International Mime Festival 2013 (10. – 27. 1. 2013) – Blind Summit Theatre (UK): The Heads. Hrají: Nick Barnes, Mark Down, Sean Garratt, Irena Stratieva. Režie a osvětlení: Andrew Dawson, Mark Dow. Loutky: Nick Barnes. Hudba: John Whitten. Soho Theatre (16.-26.1.2013)


    Komentáře k článku: Strhující pohled do hlav

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,