Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Středověká arabská robinsonáda

    V rámci 5. ročníku festivalu Nad Prahou půlměsíc se v listopadu loňského roku uskutečnila v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí premiéra scénického čtení příběhu Abú Bakra Muhammada ibn Tufajla Živý, syn Bdícího, kterou připravila Lucie Němečková. V režii Lídy Engelové četl Miroslav Táborský, na loutnu, různé flétny a bubínky jej doprovázel Marwan Alsolaiman. Takřka po roce vznikla ve spolupráci s dramaturgyní Alenou Zemančíkovou rozhlasová verze, kterou koncem srpna uvedla stanice ČRo-Vltava.

    Miroslav Táborský

    Miroslav Táborský a Marwan Alsolaiman během scénického čtení Živého, syna Bdícího v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí na loňském festivalu Nad Prahou půlměsíc. FOTO IRENA VODÁKOVÁ

    Marwan Alsolaiman

    Když Abú Bakr Muhammad ibn Tufajl, velký muslimský učenec a literát, psal ve 12. století své nejslavnější dílo, filozoficko-didaktický román Živý, syn Bdícího, jistě nemohl tušit, jak hlubokou stopu jeho spis zanechá a jakými metamorfózami jeho duchovní odkaz bude muset projít, abychom si jej dnes mohli spojovat s „robinsonádou“. Právě toto označení totiž nacházíme v názvu rozhlasového zpracování Ibn Tufajlova „příběhu filozofa samouka“ – hned vedle koránu a knihy Tisíce a jedné noci nejpřekládanějšího díla středověkého arabského písemnictví. Navzdory propasti, časové, kulturní i formální, která Ibn Tufajlův spis dělí od Defoeova Robinsona, je tento příměr vcelku přiléhavý, byť dějové obrysy i myšlenková východiska obou děl se notně rozcházejí.

    Zatímco trosečník Robinson se dostává na pustý ostrov již dospělý, musí Hajj ibn Jaqzán (což je arabský ekvivalent Živého, syna Bdícího) své poznatky a zkušenosti teprve nabýt, neboť na ostrově vyrůstá od narození, bez lidí, opatrován jen gazelou, jež se ho ujala a kterou pokládá za matku. Jeho duchovní vývoj tak pozvolna vychází od prvotních primitivních a nesourodých empirických poznatků, od nichž se Hajj odpoutá k pokusu obsáhnout zákonitosti přírody. Od něj pak zamíří ještě dál, k přemítání o původu a smyslu všeho kolem nás i v nás. Ibn Tufajlovo stručné pojednání, ačkoli bývá tradičně řazeno k filozofii islámu (falsafa), má rovněž nepřehlédnutelný rozměr mystický, na což bychom neměli zapomínat.

    Rozhlasová adaptace vychází z překladu Ivana Hrbka z padesátých let, který pro potřeby nového vydání v nakladatelství Academia (2011) revidoval, doplnil a předmluvou opatřil Luboš Kropáček. Pořadu předcházela krátká předmluva uvádějící posluchače do náležitých souvislostí. Přestože se muslimská Andalusie (al-Andalus) v širším povědomí pojí především s kulturním rozkvětem a náboženskou tolerancí, v době autorově, který působil na dvoře Almohadů (arabsky al-Muwahhidún), islám naopak až příliš často ukazoval svou rigidní a nesmiřitelnou tvář. Avšak díky (a občas i navzdory) přízni mocných se do dějin myšlení mohl zapsat jak Ibn Tufajl (známý též pod latinizovaným jménem Abubacer), tak i největší muslimský aristotelik všech dob Ibn Rušd (Averroes), jehož osvícenému vládci doporučil jako svého nástupce.

    Přestože představa dvouhodinové četby ze středověkého filozofického traktátu nemusí působit právě atraktivně, je příběh Hajje (pro účely rozhlasové adaptace místy přestylizovaný a pochopitelně také zkrácený) v podání Miroslava Táborského neobyčejně poutavým vyprávěním, ve kterém může posluchač snadno sledovat vývoj hrdinových úvah. Je jistě zajímavé si povšimnout, jak mnoho Hajjovy myšlenky evokují podstatně pozdější evropské filozofické proudy, zejména pak empirismus. To, že posloucháme původně arabský text, nám nejdůrazněji připomene především působivý hudební doprovod, pro nějž původem syrský hudebník žijící v Česku Marwan Alsolaiman velmi vhodně zvolil vedle typicky blízkovýchodních motivů hraných například na tradiční flétnu náj také četné motivy andaluské, jež odkazují k původu Ibn Tufajla. Narodil se kolem roku 1110 v městečku poblíž Granady a svůj život prožil na území dnešního Maroka a Španělska.

    Zůstává smutným faktem, že reportáže o tragických událostech spjatých s působením islámských radikálů si vždy najdou nepoměrně početnější publikum než tento pořad, který svým obsahem ukazuje, jak podobné si jsou myšlení „naše“ a „cizí“ a že takové dělení je jen iluzorní, protože kořeny obojího jsou v mnohém společné, a to víc než (si) je řada našich současníků ochotná připustit.

    V záplavě neradostných zpráv ze „světa islámu“, které k nám dnes a denně doléhají, může Živý, syn Bdícího zapůsobit tak trochu jako zjevení. Víra v sílu lidského rozumu a v přirozenou schopnost poznávání, která jde ruku v ruce s výpovědí náboženství, a to vše prolnuté notnou dávkou skepse k lidské společnosti spolu s přesvědčením, že ryzí racionalismus a upřímná víra mohou mířit ke společnému cíli, vyznívá vysoce aktuálně především v kontextu současného dění v mnoha muslimských zemích, kde naopak tmářství a fanatismus nezřídka slaví žně. Ibn Tufajlův duchovní odkaz je hmatatelným důkazem skutečnosti, že „islámský humanismus“ není protimluvem, jak se nás snaží přesvědčit všemožné varovné výkřiky v médiích či na internetu, nýbrž je podstatnou součástí celosvětového kulturního dědictví.

    Veřejný poslech rozhlasového čtení a setkání s tvůrci, s úvodním slovem arabisty a jednoho z překladatelů, prof. PhDr. Luboše Kropáčka, se uskuteční na úvod 6. ročníku festivalu Nad Prahou půlměsíc 6. listopadu 2014 v 19.00 hodin ve Studiu 2 Českého rozhlasu v rámci Klubu Vltava.


    Komentáře k článku: Středověká arabská robinsonáda

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,