Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Střechy a mosty New Yorku

    New York je roh hojnosti inspirace; několik záblesků osvětlí atmosféru jeho alternativní taneční kultury, jak jsem ji poznala začátkem září, kdy jsem zde byla na pozvání Českého centra s přednáškou Tanec v krajině mezi upírem a vlkodlakem, věnovanou současnému českému tanci. Ta byla součástí projektu kurátora Ivana Pinkavy‚ známého fotografa, pod názvem Odvaha být outsiderem.

    Urban Bush Women

    Feministicky zabarvená taneční skupina Urban Bush Women usilovala a stále usiluje klást skrze tanec i sociální a politické otázky FOTO RICK McCULLOUGH

    V brooklynském tanečním studiu

    V brooklynském chudém a oprýskaném tanečním studiu zkouší nové představení taneční skupina Urban Bush Women. (Miřenka Čechová ze Spitfire Company, která mě tam vzala, prohlásila: V Greenwich Village už nic není, všechno je teď v Brooklynu.) Tato proslulá a zcela zásadní skupina vznikla ve velmi plodných osmdesátých letech 20. století. Založila ji a stále vede Jawole Willa Jo Zollar.

    Feministicky zabarvená skupina, původně čistě ženská a černošská, usilovala a stále usiluje klást skrze tanec i sociální a politické otázky. Zároveň však strhávala vždy svou etnickou živelností, barevností, vtipem.

    Ve studiu právě vznikala nová inscenace. Tanečníci byli velmi mladí, asi x-tá generace tanečníků, převážně černoši a míšenci, ale ne výhradně, převážně mladé ženy, ale ne výhradně, také mladí muži. Mají v této, pod vedením Jawole připravované produkci vystihnout taneční výraz tradičních černošských hudebních a tanečních stylů.

    Vznikající dílo má obrovskou, nenapodobitelnou energii a jemné odstínění jednotlivých stylů. Sama Jawole, dáma již v určitém věku, toto jemné, sofistikované odstínění jednotlivých stylů mladým excelentně předvedla. Vznikající inscenace inspirovaná hudbou Johna Coltrana (která však v něm nezazní) dává prostor individuálnímu výrazu tanečníků a jakési odbojnosti mladých městských rebelek a rebelů.

    Na newyorské střeše

    Jedním z vrcholů českého programu Odvaha být outsiderem bylo sólové vystoupení českého tanečníka Jiřího Bartovance Entropy. Naposledy jsme se s ním zatím setkali v představení Miřenky Čechové a Spitfirů Sniper’s Lake.

    Představení Entropy se konalo na střeše zajímavé budovy Českého centra. V americké taneční avantgardě 20. století sehrály střechy New Yorku – a taneční představení na nich – významnou roli. Ke střechovým divad­lům je třeba připsat i pohledy z mrakodrapů na rozsvícený N. Y. C. Celý N. Y. C. je virtuální divadlo.

    Sólo Jiřího Bartovance vyjadřovalo pocity outsidera. Zpracoval je tancem, kdy jako by jeho pohotové a obratné tělo chtělo chvílemi utéci své kůži a vyvléknout se z ní. Jindy je mu vlastní kůže pergamenem, na kterém jsou napsány vzkazy světu o jeho tísnivých pocitech. Ty vzkazy píše tanečník bílou křídou i na černou podlahu střechy; tím představení začíná. Tanečník/performer prochází bizarními převleky, jako by se nemohl ustálit na své identitě. Vyláká z publika divačku, aby jí dal zakusit tíseň outsidera. Bloudí kvazinahý mezi keři v pozadí střechy jako shakespearovský štvanec-bloud Edgar z Krále Leara. Přetlak vyvrcholí, když tanečník mrští o podlahu melounem a ihned se vrhne na zem, aby chlemtal jeho osvěžující dužinu.

    V newyorské Arše – divadle Bill T. Jonese

    Bill T. Jones je velké jméno amerického tance (nespadá do mocenské kategorie „bílý muž a heterosexuál“); nyní je to již starý pán, který vedle své umělecké činnosti udělal ze svého divadla něco jako newyorskou taneční Archu. Zde v době mého pobytu vystoupila Louise Lecavalier, bývalá hvězda kanadského souboru La La La Human Steps, se svým představením So Blue.

    Lecavalier začínala jako dynamická, akrobatická, téměř sebevražedná punková tanečnice a také nyní, ve svých nějakých padesáti pěti letech, vypadá její střelhbitý, umanutý, neuroticky repetitivní tanec jako exorcistické exercicie. Je tu vliv rapu s jeho soutěží v rychlosti kmitočtu pohybů údů, je v tom neurotická posedlost tréninkem těla a jeho vyčerpávajícím efektem, je v tom náhlý úžas nad překvapivými možnostmi jednotlivých částí vlastního těla. V závěrečné třetině se k ní připojí tanečník Frédéric Traventini, zajímavého mužného a zároveň i mužně měkkého zevnějšku. Ten sem vnese rapový feeling, který se dobře hodí k tréninkovému staccatu Lecavalier. Dohromady se oba tanečníci zmocní celého prostoru, po němž skákavě plavou jako hračky na motorek, vizuálně drnčí po prostoru a mění směry jako kybernetičtí brouci. Slepí se těly a promění na velkého robotického skarabea.

    Prvá slova snad každého diváka po rozsvícení světel byla: Neuvěřitelné!

    U Brooklynského mostu…

    Na závěr nesmím vedle střech zapomenout na mosty. U Brooklynského mostu se producíruje skupina černošských hiphoperů. Pod vedením postaršího malého a podsaditého černošského Mastičkáře, který skvěle ovládá manipulaci publika a tvrdě a lstivě jde po jeho peněženkách, tu skupina mladých podává akrobatické taneční výkony, předvádí nádheru vysportovaných svalů a rozesmává publikum. Je to od nich profesionální výkon lidového fyzického divadla, ale je to též profesionální výkon lidového divadla od Mastičkáře; do detailů propracovaný výstup triků, argumentů, hypnotické sugesce a klamu za účelem vytáhnout z diváků peníze by obstál na středověkém tržišti. Viděla jsem tvrdý chleba newyorského pouličního profesionála v přímém přenosu.


    Komentáře k článku: Střechy a mosty New Yorku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,