Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Streaming, decibely, skype

    Bratislavský festival Nová dráma se v polovině května (9. až 13. května) konal již potřinácté. „Nešťastné“ číslo neznamenalo slabší úroveň, všech pět dní bylo – i díky bohatému programu doprovodných akcí – velmi inspirativních.

    Porota ocenila inscenaci Válka nemá ženskou tvář (r. Marián Pecko, prem. 13. 1. 2017, Slovenské komorní divadlo Martin) – třetí zleva Jana Oĺhová FOTO ARCHIV SKD MARTIN

    Vracejí se z války

    Tříčlenná mezinárodní porota – předseda Michel Vaïs (Kanada), Martina Mašlárová (Slovensko) a Octavian Saiu (Rumunsko) – nejvýše ocenila inscenaci Slovenského komorního divadla Martin Válka nemá ženskou tvář (také v hlasování diváků dopadla nejlépe). Silnou výpověď žen, které bojovaly v druhé světové válce, prožívaly její útrapy jinak než muži a po jejím konci na ně dolehl stalinistický režim, napsala formou doku-dramatu Iveta Horváthová podle knihy nositelky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové. Ve velké jevištní fresce režisér Marián Pecko poněkud potlačil dokumentárnost (v zobrazení mužů jako operetních frajírků ve společenském obleku možná až příliš) a interpretační samozřejmosti dosáhla jen Jana Oĺhová (získala ocenění za ženský herecký výkon).

    Víc mě zaujaly dva menší projekty. Idomeneus Městského divadla Žilina (chytrý text Rolanda Schimmelpfenniga režíroval Eduard Kudláč) zpochybňuje klasickou verzi jednoho z hrdinských návratů z trojské války kolektivním ironickým lamentem jedenácti protagonistů v otevřené bílé „krabici“.

    Divadlo Petra Mankoveckého (pojmenované po nedávno zesnulém oblíbeném pedagogovi VŠMU) založili mladí bratislavští herci a v prostoru jednoho z barů v centru města zpochybnili ve vlastní variaci na hru Falka Richtera Bůh je DJ umělou skutečnost reality show. Není vůbec jisté, zda city, o kterých postavy hovoří, jsou skutečné, nebo se jimi protagonisté jen exhibují. Barbora Andrešičová a Tomáš Pokorný, režírovaní Šimonem Ferstlem, byli velice autentičtí.

    Krása a strach

    K dalším inscenacím jsem již skeptičtější. Z „kamenných“ scén mě zklamalo Slovenské národní divadlo. Hru Petera Lomnického Strach považuji za pseudofilosofickou (a nudnou) rozpravu s apokalyptickými motivy, Davidem Jařabem jevištně realizovanou „na vodě“ (v přeneseném i reálném slova smyslu). Nezachránila to ani nápaditá pointa, v níž do nejistého dialogu výborných Alexandera Bárty a Richarda Stanka, že se kdesi cosi přihodilo, k nim náhle po vodě připluje magnetofon, který jejich rozpravu opakuje, a dokonce v ní pokračuje, následuje výbuch, zatmí se a oni bezvládně leží na molu u vody.

    Bratislavská Aréna uvedla Lomnického dramatizaci Houellebecqova literárního hitu Podvolení. Marián Amsler divadelní tvar aranžoval poměrně nápaditě, měl jsem však problémy s hereckou interpretací postav, nejvíce s populárním moderátorem Jurajem Mokrým v stěžejním partu unaveného apolitického pedagoga. I únavu je nutno vytvořit energickými hereckými prostředky! Nejsugestivněji (mělo to tak být?) na mě zapůsobil Ľubo Roman v roli rektora pomuslimštělé Sorbonny.

    „Bagarovci“ z Nitry přivezli krutě satirickou féerii (nejen) na téma vztahu Slováků k Evropské unii: komedie Laca Keraty Dobro v nadsázce ironizovala sebevědomou provinčnost, což režie Svetozára Sprušanského razantně podtrhávala. Bezmála tříhodinová inscenace mohla být hutnější, souhlasil jsem však s oceněním Jakuba Rybárika za mužský herecký výkon v hlavní roli.

    Místy vtipnou sondu do života nejmladší generace připravil známý dámský tandem Michaela Zakuťanská (text) a Júlia Rázusová (režie) v souboru, který si říká Prešovské národní divadlo. Den, kdy zemřel Gott je o setkání dvou párů, jeden žije s rodiči a druhý, pokrevně spřízněný, se u nich zastaví cestou z dovolené v Thajsku. Rozkrývání křivd z minula, módní trendy, kterým podléhají nejenom mladí, mezipárové erotické jiskření, to všechno by skládalo zajímavou vztahovou fresku, chybělo však pečlivější ztvárnění postav. Herecky nejvýraznějším byl Tomáš Mischura působící i v martinském divadle.

    Krajní alternativu zastupovalo seskupení Med a prach muzikanta a performera Andreje Kalinky projektem Krása a hnus (nezastupitelnost nepojmenovatelného). Exkluzivní koncert kombinovaný s instalací objektů, několika loutkářskými čísly i pohybovými eskapádami se v programu zaštiťoval inspirací Dantovou Božskou komedií. Asociativním pel-melem prostupovala ambicióznost (patrná už z názvu) a většinou vítězila nad umem performerů (zvláště ten muzikantský je nepopiratelný).

    Loni mě zaujal průrazný talent režiséra Tomáše Procházky, jenže z jeho novinky Lidé. Lvi. Orlové. Jeřábi, inspirované Čechovovým Rackem, mě z klaustrofobní „krypty“ Subclubu záhy vypudily techno-decibely „zahřívající“ publikum před začátkem představení.

    Petr Lomnický: Podvolení podle románu Michela Houellebecqua (r. Marián Amsler, prem. 20. 11. 2016, Aréna Bratislava) FOTO ĽUBOŠ KOTLÁR

    Osobnosti ze světa

    Záštitu nad festivalem převzal významný norský dramatik Jon Fosse (jeho hry před lety ozdobily repertoár Činoherního klubu a HaDivadla). Vystoupil i v tzv. mistrovské lekci. Měl to blízko, má za ženu Slovenku a kromě Norska pobývají i na rakouském venkově poblíž Bratislavy.

    V dvoudenním semináři na téma Nové drama? Nové formy? referoval v tematickém okruhu „imerzivní divadlo“ izraelský dramatik Joshua Sobol. Velice sugestivně líčil, jak s režisérem Paulusem Mankerem připravovali projekt Alma, který svého času bylo možné zhlédnout i v Praze. Patřil také k tvářím další doprovodné festivalové akce Fokus Izrael, která vyvrcholila (po předání festivalových ocenění) vystoupením Divadla Jaffa – v režii Sinaie Petera uvedlo hru Mottiho Lernera Přiznání. Současný příběh se zaměřuje na vinu a zpytování svědomí účastníků krvavého konfliktu mezi Židy a Araby v roce 1948, a nestraní žádné z komunit. Zkoumá vytěsňování traumat ze vzpomínek, míru omlouvání vojenské krutosti taktickými okolnostmi (kdybychom tak neučinili, oni by…), obtíže přiznat si vinu, schopnost odpouštět. V prostém aranžmá, prakticky bez scénografie, dosahovali skvělí izraelští herci kvalit dobře interpretované antické tragédie.

    Nedílnou součástí Nové drámy je soutěž původních dramatických textů, ukázky nejlepších hrají ve finálovém večeru studenti VŠMU. Tentokrát byli oceněni zkušení Dušan Vicen a Peter Scherhaufer (není příbuzný zesnulého režiséra Husy na provázku) a student režie Samuel Chovanec. Mezi finalisty zaujal také držitel „bramborové medaile“ Jozef Jenčo textem Cicho, bo skajpujem z dzivku! napsaném v zemplínském dialektu. Už dlouho mě nepobavila žádná divadelní zápletka tak jako skypování domácích s příbuznými v Irsku (ti například požádají svoje předky, ať „po skajpu“ na chvíli ohlídají jejich nemluvně).

    Ještě je třeba ocenit vzornou organizaci letošní Nové drámy a vstřícnost pořadatelů.

    • Autor:
    • Publikováno: 26. června 2017

    Komentáře k článku: Streaming, decibely, skype

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,