Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Švanda a jeho temný stín

    Slepenec, tříšť, ba i blábol. Pitínského pojetí Švandova dudáka v Národním divadle se při svém prvním uvedení na začátku prosince setkalo s odtažitou kritickou odezvou. Na lednové premiéře soudě podle ohlasů vyhlíželo kompaktněji. Východisko zůstalo ale stejné.

    Strakonický dudák

    Igor Orozovič jako Švanda a Ondřej Pavelka jako Kalafuna FOTO VIKTOR KRONBAUER

    J. A. Pitínský se pokusil hru nahlédnout z mnoha úhlů a také dát publiku to, co se od romantické, vábivé báchorky očekává – tedy výpravné obrazy, kde se tančí i zpívá. V rámci toho se režie pohybuje mezi žánry, přesto mám pocit, že inscenace drží pohromadě. Pitínskému lze vyčítat, že se nepokusil o celistvější koncept, chcete-li výklad, jak je to tedy dnes s cizinou a domovem. Ale právě ona „nesourodost“ je možná tím výkladem. Svět se změnil, je natolik složitý a vstupuje do něj tolik různých vlivů, že se vzpírá jednoznačné interpretaci. Divák nové generace uvyklý současné vizuální a internetové kultuře ji snad ani neočekává a nepočítá s tím, že všem odkazům bude rozumět. Jen když se na to dohromady dobře dívá – a to se Pitínského Švandovi nedá upřít.

    Scénografie (autorem je Ján Zavarský) věru nezahálela. Nabízí (pohyblivou!) projekci české idylické krajiny, vtipně malovaný les, domek z jehličí (na lesní scény dohlíží jelení hlava se svítícíma očima), zlatou kouli světa a scény jako z barokního divadla, v nichž poletují vzduchem kostlivci. Hraje s naivitou, s jakou často spojujeme Tylovy báchorky – aspoň tak si vysvětluji (kromě opory v samotném textu), proč v úvodní i v závěrečných scénách nosí herci na hlavě obří papírové masky a pohybují se jako gigantické loutky. Pitínský tu zcizuje, tu skočí rovnou pohádky, inspiruje se lidovým divadlem (divé ženy), neodolá obrazu rozkladu české vesnice, která se po čas pobytu Švandy ve světě zkazila jako dudák sám. Rituál sebelítosti a alkoholu Švanda provozuje v normalizační hospodě, z níž opilci odtančí za zvuků dechovky, a do stejného zatuchlého dekoru je laděna i Kalafunova domácnost. Vábivá cizina se představuje jako současný kýčovitý orient šejků – mafiánů v bílých oblecích s třpytivými aplikacemi, špičatými střevíci a černými brýlemi.

    Široce rozkročené je i pojetí figur. Švanda Igora Orozoviče je stylizovaný jako typický hrdina dnešní doby. Sobecký, rozcapený a současně uskřinutý, celkově vnitřně nejistý. Kdepak dobrácký Honza, který vyrazil na zkušenou s rancem buchet. Orozovičův Švanda je spíše negativistická postava, dětinská, morálně rozvolněná a vnitřně to v něm bublá. Neklidem je stižena i Dorotka Magdalény Borové, při milostných dialozích se svým dudákem obíhá kolem v soustředěných kruzích, občas sebou švihne na zem. Další postavy, Švandova matka Rosava je Taťjanou Medveckou pojata srdcervoucně parodicky, Kalafunu Ondřej Pavelka podává s lehkostí a nadhledem. Menší role jsou stylizovány jako lidové typy jak z obrázkové knížky, Lesana Johanny Tesařové zase jak by vypadla z televizní studiové pohádky – kostýmem i projevem.

    Už před premiérou se špitalo, že dominantní postavou kusu není Švanda, ale Vocilka Karla Dobrého. Ten kvůli zlomenině nohy odehrál až druhou premiéru a dostál očekávání toho, který ovládne inscenaci. Vocilka, to není ošuntělý chudáček, hejhula a amatér, který si zaslouží nejen dostat na pamětnou, ale současně politovat. Vysoký, vzpřímený, s výrazným líčením, s hůlkou a v rudém fraku – Dobrý hraje Švandova sekretáře jako mefistofelskou figuru. Je to možná stále ještě ďábel jen okresního formátu, ale s potenciálem skutečně nebezpečného muže. Švandu řídí tahy zkušeného loutkáře a na scéně je trochu jako zlověstný předobraz, ke kterému mladík svým životním stylem směřuje. Vocilka je Švandova temnější strana, méně slitovná, protřelejší a ničemnější. Když Vocilka uchvátí očarované dudy a mizí ze scény, jako by bylo zřejmé, že o něm ještě uslyšíme.

    Při inscenacích české klasiky se zpravidla klade otázka, pro koho je vlastně inscenace určena, počítá se zpravidla i se školní mládeží. Tradicionalisty Pitínského pojetí neosloví, spokojena nebude patrně ani valná část odborné veřejnosti – domnívám se však, že tento Švanda mluví jazykem, jemuž by mladé publikum rozumět mohlo.

    Národní divadlo – Josef Kajetán Tyl: Strakonický dudák. Režie Jan Antonín Pitínský, scéna Ján Zavarský, kostýmy Kateřina Stefková, hudba Tomáš Jeřábek, Matěj Kroupa, dramaturgie Daria Ullrichová. Premiéra 19. ledna 2014.


    Komentáře k článku: Švanda a jeho temný stín

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,