Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Byla, nebyla… eine kleine Xenophobie

    Petr Bláha jako přepjatý kabaretiér v zářivě zlatém obleku německy vítá diváky v sále. Na mikrofon ho s překladatelskou intonační machou tlumočí hostující Isabela Smečková Bencová v nevkusném plísňáčovém kostýmu. Snad jako jakási vzpomínka na Ein Kessel Buntes začíná v brněnské Redutě divadelní adaptace filmu Rainera Wernera Fassbindera Strach jíst duši v režii Jana Friče. Film z roku 1974 popisuje na pozadí zápletky, kdy se šedesátiletá uklízečka Emmi zamiluje do mnohem mladšího marockého gastarbeitera Aliho, německou xenofobii a zároveň nemožnost spokojeně žít vně společnosti, bez uznání svým okolím.

    Inscenace Strach jíst duši těží z estetiky retro nevkusu a využívá všemožných bizarností FOTO JAKUB JÍRA

    Frič a dramaturgové Petr Klár a Martin Kubran se nesnaží filmový scénář aktualizovat a přibližovat českým poměrům – Fassbinderův příběh jim slouží spíš jako nepřímá parabola. Lokální ukotvení hry režisér naopak zdůrazňuje jak zmíněnými německými promluvami konferenciéra (podle informací v programu je to ale Sandman, jakýsi německý Večerníček, který rozprašováním kouzelného písku dopřává lidem krásné sny), tak třeba řadou německých popových vypalovaček, které v podání herců (obzvláště se daří Isabele Smečkové) zaznívají z jeviště. Zasazením do německých reálií se daří vyhnout příliš prvoplánové, plakátové satiře. Postupně se ale přece jen do inscenace začnou vkrádat i české kulturní odkazy, jako například dialogy a intonace z televizní Sanitky nebo Gottovo Když muž se ženou snídá, a paralela mezi Fassbinderovým textem a soudobými českými poměry začne být zřetelnější.

    Víc než jevištním pamfletem na obligátní téma nejsem rasista, ale… je Fričův Strach jíst duši ve zběsilém komediálním tempu pulzující love story. Životem poněkud unavenou Emmi hraje „postaršená“ Ivana Hloužková v neslušivé krátké paruce, neforemném kostýmu a důchodcovských mokasínech s humorem, s jistou dávkou dívčí naivity, upřímnosti a místy až dojemností, se kterou se snaží vypořádat se svým poněkud nečekaným a neobvyklým štěstím. Ali Romana Blumaiera je temperamentní, přímočarý, fešácký macho s laskavým srdcem. Ostatní herci pak ztvárňují většinou více vedlejších postav, které načrtnou několika jednoduchými, ale přesnými tahy. Vynikají především Jan Grundman, ať už jako násilnický manžel Emminy dcery, nebo majitel konzumu Angermayer potutelně šikanující Aliho, a Isabela Smečková jak v jednotlivých figurkách, tak v kabaretně zábavných pěveckých partech. Schopnost funkční a zároveň efektní komediální charakterizace se nedá upřít ani zbytku obsazení, i když se vkrádá otázka (zvláště po nedávno uvedených Želarech), jak by inscenace vypadala, kdyby se čerpalo jen z „domácích zdrojů“. Dvě třetiny postav jsou totiž obsazeny hostujícími herci.

    Frič příběh chytře posouvá do roviny pohádky, v podstatě jakési tylovské báchorky. Pohádkové motivy do hry dostává na nejrůznějších místech a nejrůznějšími způsoby – při prvním sexuálním sblížení přijíždí Ali do Emmina pokoje na veliké posteli za zvuků znělky z Krkonošských pohádek, Emmi vypráví arabským přátelům Sedmero krkavců, ve scéně, kdy se před svou rodinou vyzná ze svých citů k Alimu, mává praporem s logem Walt Disney, postupně se oba převlékají do kostýmů Sněhurky a Vinnetoua… Pohádkovost Fričovi pomáhá vypořádat se s umělostí situace, daří se mu vyhnout otázkám po věrohodnosti, může se vyjadřovat ve zkratce a nezdržovat se jemnou psychologií a hledáním niterných motivací. V momentech, kdyby se jednání postav mohlo zdát poněkud „přitažené za vlasy“, přichází Bláhův Sandman, rozpráší na scénu trochu zlatého prášku a děj se začne hned ubírat jím vytyčeným směrem.

    Nebyla by to ovšem inscenace Jana Friče, kdyby „romantická komedie“ nebyla nahlížena podvratnou, bizarní, lehce perverzní optikou. Za vydatné podpory výpravy Jana Štěpánka, těžící z pokleslé estetiky retro nevkusu. Ať už se jedná o všudypřítomnou hnědou koženku, nebo zlatý trikot suplující Aliho atletickou figuru… Výmluvně charakteristická je scéna odkazující k ikonickému obrazu z disneyovské Sněhurky. Emmi sedí v půvabné póze, obklopená zvířátky – jen kromě poletujících ptáčků se nad touhle Sněhurkou ještě vznáší cedulka s nápisem Arbeit macht frei, kterou si s Alim dovezli jako suvenýr z dovolené poblíž Dachau.

    Frič ve zběsilém tempu vrší jeden gag za druhým, pohrává si s pravidly žánru, ale potřebuje-li chvílemi přitvrdit nebo zvážnět, dokáže změnit atmosféru obratem. Na prknech Reduty tak vznikla velmi zábavná, sarkastická, v jistém smyslu provokativní a zároveň nebanální inscenace.

    Národní divadlo Brno – R. W. Fassbinder: Strach jíst duši. Překlad Martin Sládeček, úprava Petr KlariN Klár, Jan Frič, režie Jan Frič, dramaturgie Martin Kubran, Petr KlariN Klár, výprava Jan Štěpánek. Premiéra 13. dubna 2017.


    Komentáře k článku: Byla, nebyla… eine kleine Xenophobie

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,