Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kokos na sněhu

    Do své tvorby zanáším to, čím jsem zrovna opojený – třeba to, co zrovna čtu. Většina mých věcí se týká života a smrti, říká režisér Jan Kačena v medailonku České televize. Inscenace s dlouhatánským názvem stojím ve tmě abych viděl světlo dělám zlo aby dobro kvetlo MIRIAM vychází z básně Miriam Jakuba Demla. Kačena se jí však inspiruje jen velice volně a vytváří scénickou koláž racionálně neuchopitelných obrazů, která někoho baví a někoho ne. V každém případě je nesmírně dlouhá a nezdá se, že by vůbec někam spěla.

    Kačenova inscenace je jeden velký trip Foto JOHANKA POŠOVÁ a JAKUB DELIBALTA

    Z Demlovy básně si Kačena vybírá především verš Sestřičko, musí se prostě věřit, že to dobře skončí, který cituje v anotaci a herci jej parafrázují na začátku představení, jež uvedou slovy o tom, jak je ten svět zlý a že my se tady aspoň chvíli budeme mít dobře. Z toho vyplývá i trampská poetika inscenace: Jacob Erftemeijer, Pavel Neškudla a Jan Strejcovský představují tři poutníky na cestě za něčím. Za světlem, o němž musíme věřit, že zase vyjde. Představení tedy začíná parodií na playback hrané písně Až uslyším hvízdání Křesťanových Poutníků. Herci hrají na košťata a nepřirozeně otevírají ústa na mikrofony. Bžunda veliká. Následně se podělí o bochník chleba a průběžně ho žvýkají, něco říkají, občas zpívají, jindy odejdou a zase se vrátí, k tématu víry přimíchají principy barokního divadla s plochými kulisami a vlnobitím a to vše koření opět parodicky nadužívaným slůvkem jakoby. Pokud ne všichni, tak alespoň Jan Strejcovský se svou medvědí postavou, nepřirozeně vysokým hlasem a zpomalenou artikulací vypadá jako regulérně zhulený. Celé je to jeden velký trip (v obou významech slova).

    Dohromady to žádný smysl nedává, ale divákům to očividně chutná. V první řadě (opět doslova) se bavil režisér Kačena, který na představení hleděl s otevřenými ústy a vypadal jako malý kluk. Náplň toho, co dělám, je, že se snažím přijít na to, co dělám. Fascinuje mě údiv nad tím, na co se koukám. Baví mě, když mě moje věci přesahují, když v nich nejsem úplně já. Tvořím nezáměrně, aby ta věc udivovala i mě. Tvořím v první řadě pro sebe: chci se na to koukat a chci se tím bavit, říká v medailonku ČT. V programu k inscenaci se navíc zaštiťuje názorem na umění Roberta Bressona: žádní herci (žádné vedení herců), žádné role (žádné určení rolí), žádná režie.

    Nevěděla jsem si rady s tím, jak představení uchopit, až jsem v metru cestou domů narazila na černocha ve fialové zimní kombinéze. Začátkem listopadu je na ni přece jen ještě trochu teplo a v pražské MHD v ní černoch přímo zářil. Kokos na sněhu. Pro někoho exot, pro jiného frajer.

    A studio Rubín – Jakub Deml, Jan Kačena a kolektiv: stojím ve tmě abych viděl světlo dělám zlo aby dobro kvetlo MIRIAM. Režie Jan Kačena, dramaturgie Dagmar Radová, výprava Michal Kubíček. Premiéra 3. listopadu 2018.


    Komentáře k článku: Kokos na sněhu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,