Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Step v České republice – zejména soutěžní

    Tanečník, pedagog a zejména publicista Milan Degen (1945), žák F. Towena, M. Aubrechtové, Z. Dostála, B. Augustina, který od osmdesátých let vedl kurzy stepu, publikoval v Tanečních listech (1992–1993 šéfredaktor) a vydal mimo jiné dvoudílné Základní informace o stepu (1984, 1987), nám zaslal ostře kritické vyjádření k současnému stavu stepu na příkladu posledního stepařského mistrovství České republiky. Z obsáhlého textu jsme vypustili ryze odborné pasáže a vybrali ty, které by mohly vést k užitečné mezigenerační diskusi. her

    Nadšenci stepují na plzeňském náměstí FOTO ARCHIV

    Už od budovy Lapidária Národního muzea na pražském výstavišti, dávno před vstupem do pravého křídla Průmyslového paláce, jsem slyšel konferenciéra (promiňte, dnes moderátora) a hudbu hlasitou jako na letních metalových festivalech v plenéru, kde v okolních obcích vesničané dva dny nespí. Šel jsem tam 23. května na Mistrovství ČR ve stepu 2019, které pořádá Czech Dance Organization (CDO), tady již poněkolikáté. A to jsem byl z minulých ročníků připraven, že současnou rockovou muziku, používanou k doprovodu stepařských čísel, tu zesilovací aparatury vyluzují jako až neuvěřitelný kravál.

    Letošní výběr doprovodné hudby ke stepařským číslům byl snad nejhorší, co jsem kdy na různých mistrovstvích ve stepu slyšel. Snad všechna hudba ve 4/4 taktu, v drtivé většině přerytmizovaná, a tudíž pro step nevhodná. K tomu nešvar, který lze pozorovat již několik let: převážná většina skladeb je zpívaná, ale stepuje se podle rytmu hudby, respektive bubnů, a ne podle zpěvu a instrumentální melodie (ta je ovšem přítomna málokdy, a když už má tři akordy, lze ji považovat za geniální). Ve zpěvních pauzách nebo ve vsuvkách bez bubnování, kdy by se to mělo takzvaně rozbalit, se převážně nestepuje. Když hudba zvolní, zpomalí se i stepování, místo aby se třeba stepovalo „přes takt“ (zejména v případě dětí). Žádná skladba neobsahovala ani jeden klasický „stop time“, v němž by stepař mohl rozvinout úderovou techniku a bylo by okamžitě jasné, jakého borce (či břídila) máme před sebou. To je ovšem už setrvalý trend na všech soutěžích, ať jde o mistrovství České republiky, Evropy, nebo světa. Současná mládež i část generace předchozí již nemá ke vhodné stepařské hudbě vztah.

    Veškerý zvuk (playback, úderová technika, komentáře moderátorů) se dnes zesiluje neúměrně potřebám a danému prostoru. Přitom to primární, tedy údery stepařů, bylo slyšet nejméně. Tak se vyvíjí dnešní soutěžní step. Jistě se vývoj nedá zastavit, ale měl by směřovat k lepšímu a ne k horšímu. Měl by zúročit zkušenosti, odborné informace, tradice atd. Odtud by měl pramenit zájem o historii stepu a o zkušenosti aktivních stepařů a pedagogů. Ne nadarmo se říká a píše, že obor, který nemá historii, vlastně neexistuje.

    Ze starých československých stepařů a stepařek ještě žijí Sigi Harward (Zikmund Hladík), který má letos dvaadevadesát, a Helena Fuksová-Vondrášková, jíž je hodně přes osmdesát let. Naše stepařská mládež a příslušné organizace o nich nemají ponětí, protože to, co bylo, je nezajímá. Ani náhodou je nenapadne tyto seniory na své akce pozvat. Což je ostatně stejné ve všech tanečních oborech.

    Už pro řečené se profesionálové stepařských soutěží neúčastní (výjimky potvrzují pravidlo). Skuteční profesionálové, kteří se živí stepem a převážně ještě dalšími druhy tance a vystoupeními většinou v zahraničních zábavních podnicích, na soutěže ani nemají čas. A potřebují vydělávat, ne ještě platit startovné. Navíc nepotřebují být hodnoceni porotou obsazenou z poloviny odborníky na jiné taneční žánry a ne na step. A také nemají zájem bavit rodiče a příbuzné soutěžících, kteří tvoří drtivou většinu diváků, stepu nerozumějí, automaticky tleskají a po každém čísle ječí jako na fotbale – i když jde o rytmický blábol. Přišli povzbudit a ocenit své ratolesti! O jejich oblečení, i moderátorově, ani nemluvě (kdyby se soutěžilo v zimě, byly by určitě k vidění i tepláky).

    Když se občas zamýšlím nad soutěžemi ve stepu od jejich začátků v ČSSR až po dnešek, často lituji, že jsem ve druhé polovině osmdesátých let minulého století stál u jejich zrodu. Tehdy měly své opodstatnění, jelikož amatérští stepaři, roztroušení po republice, o sobě mnohdy ani nevěděli, neměli zdání, jak se pracuje jinde. Nebylo pro ně uplatnění, protože těch několik varieté, co z první republiky zbylo, uživilo sotva deset profesionálních stepařů a zcela výjimečně nějakého ze zahraničí. V těch dobách profesionální stepaři vystupovali i v cirkusech. Do zahraničí je pouštěly instituce jako Pražské kulturní středisko, Cirkusy, varieté a lunaparky či Pragokoncert, které jim venku zajišťovaly angažmá a braly za to lichvářská procenta z honorářů. A protože republika potřebovala valuty, museli je umělci odevzdávat a doma byli vyplaceni v korunách.

    Ani angažování amatérských stepařů v divadlech nepřicházelo v úvahu. Jednak režiséři do inscenací step nezařazovali (byl tehdy jen trpěn jako buržoazní tanec amerických imperialistů), jednak – pokud mě paměť neklame – jeviště divadel, alespoň tedy v Praze, byla potažena jekorem a stepovat se dalo, stejně jako v cirkusech, jedině na přídavné desce. Ostatně tak jako dnes.

    V současnosti se sice v divadlech hraje řada muzikálů a v některých se stepuje, ale těch pár taktů a čísel odstepují trochu šikovnější herci, kteří na školách měli a mají step jako vyučovací předmět a učí je dobří pedagogové. Step v muzikálech uplatňuje zejména režisér Radek Balaš junior, syn mého přítele Radka staršího – právě ten přišel v roce 1986 s myšlenkou založit stepařské soutěže. Možná proto, že již v té době existovala organizace IDO (International Dance Organization, prvním prezidentem byl Moreno Polidori), v jejíž náplni byl také soutěžní step, jenže tehdy v žalostné podobě, bez pravidel, sóla, dueta, všechno bylo jedno. IDO to praktikovala ještě koncem osmdesátých let! A jsem přesvědčen, že pak se inspirovala československým soutěžním řádem stepu (mám dojem, že prostřednictvím svých slovenských zástupců). Vypracováním toho řádu jsem byl v roce 1987 pověřen já, pro Českou republiku začal platit o rok později a obsahoval kritéria platná v podstatě dodnes (organizaci, kategorie, věkové skupiny, délky soutěžních vystoupení atd.). Slováci měli vlastní Slovenský zväz tanečného sportu, protože soutěžní step tehdy spadal pod Český svaz amatérského společenského tance.

    Od konce šedesátých let jsem vždy usiloval o zrovnoprávnění stepu s ostatními tanečními žánry, a sice svým sporadickým vystupováním a především pedagogickou činností, články v časopisech Taneční listy, Tap News, Klepadlo a v dalších, včetně denního tisku. A zejména prací v Českomoravském stepařském svazu, který jsem pomáhal zakládat. Dnes vidím, že se moje snaha obrací vniveč. Soutěžní step už patří mezi sportovní odvětví, stejně jako třeba taneční sport (bývalý soutěžní společenský tanec) nebo krasobruslení. Hlavní zásluhu na tom mají soutěže IDO a postupové soutěže jejích členů, které se konají na úrovni národních i mezinárodních svazů (u nás CDO). Když jsem na to nebezpečí upozorňoval kdysi v Tap News, byl jsem považován za fantastu. Současný soutěžní step je na hony vzdálen původní zábavní formě národního amerického tance. A pro oblibu rockové hudby i pro mentalitu organizátorů CDO a IDO není reformovatelný.


    Komentáře k článku: Step v České republice – zejména soutěžní

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,