Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Steffi Thórs

    Nedávno jsem přijela z Islandu. Poté, co jsem strávila dlouhé pracovní dny ve své rodné zemi, se můj pohled na umění a vůbec svět kolem hodně proměnil. Mnoho měsíců jsem pracovala zavřená ve střižně a nevedla nijak bohatý kulturní život. Abych byla konkrétní – žádný. Zabývala jsem se dokumentem o krachu Islandu. A jediná věc, co teď o tomto tématu mohu říct, je: Mám toho dost. Kolaps nás posadil zpět na zadek.

    Ale bez kultury jsem přece jen nebyla. Během jednoho z obědů mě pozval režisér našeho filmu na vernisáž v Muzeu umění v Reykjavíku. Viděli jsme výstavu Revidované rámce – olejomalby režisérů Fridrika Tor Fridrikssona a Larse von Triera vytvořené ze snímků z jejich vlastních filmů. V programu se psalo, že tato výstava má rušit to, co jsme zvyklí vidět ve filmu, a naučit nás přemýšlet o jejich filmech jinak.

    Opravdu jsem byla překvapená, wow, že jsou schopni malovat! Dělají kontroverzní filmy a ve volném čase ještě olejem barví filmová okénka! Když jsem ta plátna plná – zdálo se mi – zvláštního humoru a melancholie viděla zdálky, vzpomněla jsem si na díla Michala Pěchoučka. Především jeho Restauraci u nemocnice, kterou mám opravdu ráda. Když jsem ale přišla blíž, můj pohled se proměnil. Obrazy byly naturalisticky realistické, bez humoru, bez ironie. Sálala z nich islandská příroda, ale lidi vypadali trochu jako Čínani. Nebyla jsem zklamaná, ale byla jsem překvapená. Je hezké vidět obrazy na velkém plátně od tak slavných režisérů, ale jsou to vlastně sériové výrobky vytvořené po způsobu průmyslových malířů – černé linky předlohy obmalovali olejovými barvami, nic víc. Možná bych si mohla nechat od nich vymalovat také jedno filmové okénko z našeho dokumentu. Byl by to pěkný dárek. Pokud to ale není moc drahé.

    Pak jsem se dostala na RIFF – Reykjavícký mezinárodní filmový festival. Nejzajímavější pro mě bylo vidět Miloše Formana a jeho Přelet nad kukaččím hnízdem. Myslím, že jsem ten snímek viděla už potřetí, ale opět jsem z něj měla pocit, jako bych na něm byla poprvé. Po promítání přišel Forman na jeviště a odpovídal na otázky diváků. Byla jsem však příliš stydlivá, abych mu sama nějakou položila. Tak jsem si s ním aspoň potřásla rukou a blekotala v češtině, něco jako Děkuju moc, pane, šíleně se mi vaše filmy líbí. Cítila jsem se trapně.

    Po tomto festivalu následovala přehlídka severského filmu Nordisk Panorama. Navštívila jsem několik dokumentárních filmů a taky vítězný snímek Červená kaplička dánského režiséra Madse Brüggera o novináři, který jede se spastikem do Severní Koreje na kulturní výměnu. Z trochu zmateného děje jsem se především dozvěděla, že v Severní Koreji spastici neexistují – buď jsou zabiti, anebo přesunuti do míst, kde je nikdo nemůže vidět. Byla jsem ráda, že jsem se nenarodila v Severní Koreji, ale sedím v bezpečí kina na zbankrotovaném Islandu.

    Také jsem se v Reykjavíku zajímala o site-specific divadlo, jež na Islandu vůbec není obvyklé. Vzala jsem tři své kamarády a vyrazili jsme do obrovské tovární budovy na představení podle Alenky v říši divů Lewisa Carrolla. Vešli jsme dovnitř. První místnost se jmenovala Severní pól. Odebrali nám tam bundy. Brali nás jednoho po druhém a každému zvlášť vyprávěli a hráli řadu snových příběhů poetické atmosféry. Bylo to bludiště plné zázraků, ve kterém byly do dění zapojovány všechny smysly. Nakonec jsme dostali klíč a do určité doby jsme měli najít správné dveře. Největší šok jsem ale zažila, když jsem ty dveře otevřela. Vyšla jsem jimi ven do chladného večera, na jasné obloze svítily hvězdy a přede mnou stála velká cedule se šipkou ukazující doleva. Na ní stálo: Domov. Vystoupila jsem ze světa divů, kde jsem se cítila tak bezpečná, a vstoupila do chaotického světa ekonomických krizí, kreditních karet a klimatických změn. Jak smutné, že vždy musíme vyjít ze světa fantazie do toho skutečného, reálného. Raději bych v něm zůstala déle. Mnohem déle. Uvědomila jsem si, jak mi chybí moje divadlo. Tělo není šťastné, když celý den sedí před počítačem, pohybuje několika prsty a žvýká jen něco nutného k jídlu. Zoufale mi začal chybět tvůrčí proces hledání divadla a jeho forem s mými dámami, Secondhand women. A taky jsem si uvědomila, jak mi chybí umění, které vytvářejí ženy. Svět potřebuje více žen a také umělecký svět potřebuje více žen. Je čas, aby ženy začaly řídit svět. Je třeba více rozumných, přímých, inteligentních, obratných, instinktivních a organizovaných žen. Pak bude Island stále plavat v moři, jež je plné přírodních barev, chutí a zvuků, a Praha bude kulturním ostrovem uprostřed řek, hor a lesů. A obě místa budou mými domovy. Domovy fantazie.


    Komentáře k článku: Steffi Thórs

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,