Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Stefanie Reinsperger: Burgtheater byl zklamáním

    Jestliže Dušan David Pařízek po rozpadu Pražského komorního divadla našel svou dvorní herečku, pak jí je Stefanie Reinsperger. Nyní už hvězdnou Rakušanku poznal jako začínající herečku v düsseldorfské činohře a byla to „pracovní láska na první pohled“. Za dva roky už Reinsperger následovala svého režiséra do vídeňského Burgtheateru, kde Pařízek právě připravoval přelomovou Směšnou temnotu. Přišlo pozvání na Theatertreffen a prestižní ceny: Ženský herecký talent roku a Herečka roku podle časopisu Theater heute a ženský herecký talent roku v rakouské divadelní anketě Nestroy.

    Stefanie Reinsperger se svým divadelním otcem D. D. Pařízkem v publiku (Snímek z olomouckého představení  Sebeobviňování)  FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Stefanie Reinsperger se svým divadelním otcem D. D. Pařízkem v publiku (Snímek z olomouckého představení Sebeobviňování) FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Za první veleúspěšnou sezonou v Burg­theateru se Stefi rozhodla udělat ráznou tečku a přestoupila do méně respektovaného Volkstheateru. Právě zde měl pod vedením nové ředitelky Anny Badory pracovat Pařízek. Co všechno způsobilo její přestup, co si myslí (nejen) o Pařízkovi a proč se jí ve Vídni těžko dýchá? To reflektuje Stefanie Reinsperger, která nedávno zavítala do Olomouce jako tvář letošní Divadelní Flory.

    Stefanie, v sedmadvaceti letech jste získala titul Herečka roku. Jako jedna z mála jste od ukončení školy nikdy neměla nouzi o angažmá. Jste tváří jednoho z nejúspěšnějších současných rakouských seriálů… Zdá se, jako by to s vaší hereckou kariérou šlo velmi hladce. Dá se to tak říci?

    Pozor, nebylo to zadarmo. Taky jsem dělala zkoušky na hereckou školu spolu s osmi sty dalšími uchazeči. Je pravda, že jsem měla štěstí na setkání se správnými lidmi, například Dušanem Davidem Pařízkem. Dušan mi nabídl role, které by mi jiní nenabídli, a mohla jsem s ním odejít do Vídně. Příležitosti jsou však jen jednou stránkou věci. Co jsem s nimi udělala, už byla moje práce. A úspěch? Někdy se ptám sama sebe, co je to okolo mě za rozruch. Je to příjemné, ale na druhou stranu tak rychlý úspěch s sebou přinesl i velký tlak.

    Takže jste nebyla zázračné dítě?

    Vždy jsem měla štěstí na zpětnou vazbu, a to už poměrně brzy. Mám ale pocit, že můj herecký styl určitým způsobem zareagoval na aktuální požadavek. Byla jsem tedy i ve správný čas na správném místě.

    Co je to vlastně za styl „à la Reinsperger“?

    Jde o velmi emocionální způsob hraní, taky hodně pracuji s tělesností. A myslím, že mě jako typ není snadné zařadit. Hodím se ne jenom na jeden obor, ale na více typů rolí.

    Jaké postavy momentálně hrajete?

    Dnes jste viděli mého somálského piráta ze Směšné temnoty, dále hraji například Noru, Shakespearovu Julii nebo Annu Petrovnu z Čechovova Ivanova. V repertoáru mám doslova průřez dějinami divadla!

    Nejde vždy o outsidery?

    Ano, to skutečně moje postavy spojuje. Možná to trochu souvisí s tím, jaká jsem v osobním životě.

    Musím konstatovat, že se od ostatních hereckých kolegyň odlišujete i fyziognomií. Jak vnímáte postavení hereček, které neodpovídají diktátu štíhlé linie? Jaká je jejich šance prosadit se?

    Toto je téma, které mě dokáže rozčílit. Velmi bych si přála, aby mohly se samozřejmostí pracovat i herečky, které nevypadají jako modelky. My, co stojíme na jevišti, jsme také především lidé, a ne botoxové manekýnky. A to, že se tělo na některých místech občas třese nebo přetéká, je úplně v pořádku. Hlavní je, že jsme v tom upřímné. Můžeme na jevišti fungovat jako předobrazy a posílit tím sebevědomí ostatních. Považuji za zcela zbytečné, když se v kritikách objeví nějaké narážky na téma fyzické krásy. Vždyť to s hraním jako takovým nemá nic společného! Když se ale dá hercům a herečkám nemajícím ideální postavy naopak najevo, že je na scéně místo i pro ně, pak je to výborné.

    Na Divadelní Floře jsme vás dvakrát viděli v průřezu vídeňskou tvorbou Dušana Davida Pařízka, s nímž už dva roky intenzivně pracujete. Pamatujete si na vaše první setkání?

    S Dušanem jsme se poprvé setkali při příležitosti hostování Pražského komorního divadla v Düsseldorfu, kde odehráli inscenaci Spílání publiku. Řekli mi, abych se přišla podívat na představení, protože budu s režisérem inscenace brzy pracovat. Zprvu jsem přesně nevěděla, co si o něm mám myslet. Co je zač ten člověk s čepicí? Pak přišlo první společné zkoušení – Rozbitý džbán od Heinricha von Kleista. Byla to „pracovní láska na první pohled“.

    To bylo v roce 2013. Od té doby jste se stala Pařízkovou Norou, z Handkeho Sebeobviňování jste pak vytvořili vaši velmi intimní zpověď. Jaký je váš vztah?

    Dušan je opravdu něco jako můj divadelní otec. I když sám by takové označení nesnesl. Vždycky mi velice věřil a za léta spolupráce se mu podařilo rozvinout určité stránky mého výrazu, o kterých jsem vůbec netušila, že ve mně jsou. Neexistuje jiný režisér, u kterého bych se na jevišti cítila tak svobodně. Vždycky se na něho obracím i s otázkami kolem divadla, jeho názor je pro mě velice důležitý.

    Po škole jste zprvu tři roky působila v düsseldorfské činohře. V sezoně 2014/2015 přišel zlomový přestup do angažmá Burgtheateru ve Vídni a účinkování ve Směšné temnotě a Celibátu vám umožnilo vystoupit na berlínské přehlídce Theater­treffen. Dostala jste se do širšího povědomí, následovala vzpomínaná ocenění. A pak jste všechny překvapila přechodem do Volkstheateru. Byl pro vás Burgtheater zklamáním?

    Burgtheater je jakousi nedotknutelnou institucí a bylo úžasné moci v něm pracovat. Přece jen je to sen každého rakouského herce. A zda to bylo zklamání? Ano, překvapilo mě, že se tam s texty nepracuje tak důsledně, jak jsem očekávala a jak jsem byla zvyklá z Düsseldorfu. Navíc jsem přišla v době, kdy se divadlo nacházelo v těžké situaci. Fungovalo bez intendanta a vládla v něm dusná atmosféra, s níž jsem se nedokázala vyrovnat. Nesedělo mi fungování divadla jako obřího aparátu ani způsob, jak jsou v něm nastaveny vztahy mezi herci-kolegy. Moje nespokojenost však souvisela také s tím, jaká jsem a co od divadla očekávám. Některým kolegům tento charakter divadla nevadí.

    Burgtheater ovšem získal v anketě časopisu Theater heute ocenění Divadlo roku. Ani to vás nepřesvědčilo, abyste zůstala?

    Ne, vyznamenání nic nevypovídají o samotném pracovním procesu v divadle, který byl pro moje rozhodnutí dostačující. A inscenace, s nimiž jsme byli pozváni do Berlína, naplánoval ještě bývalý ředitel Matthias Hartmann. Na druhé straně to, že pro mě Burg­theater nebyl v jistém momentu tím pravým, ještě neznamená, že se tam někdy v budoucnu nebudu chtít vrátit. Všechno závisí na tom, jak se budu dále vyvíjet.

    Jste ve Volkstheateru spokojenější?

    Mám možnost pracovat s výbornými kolegy a získala jsem řadu pěkných rolí. Jsem velmi ráda, že jsme v této sezoně mohli s Dušanem Pařízkem vytvořit komorní inscenaci Sebeobviňování (monodrama se hraje na studiové scéně Volx/Margareten, pozn. red.), což by se nám v Burgtheateru nikdy nepodařilo. Na druhou stranu si teď po přestupu už lépe uvědomuji, že problém spočívá i v něčem jiném. Vídeň je velmi uzavřená sama do sebe. Německo mi připadá zajímavější, neboť je tam mnohem více divadel, tedy i větší konkurence. Nemám v plánu nejbližších pět, šest roků zůstávat ve Vídni. Ráda bych zkusila něco jiného.

    Máte už konkrétní nabídku?

    Zatím o tom nemohu mluvit.

    Vzpomínala jste, že zápasíte s fungováním divadla jako aparátu. Pracuje se vám vůbec dobře ve velkých státních divadlech? Nechtělo se vám někdy zkusit nezávislou scénu?

    Osobně chovám velký respekt k nezávislému divadlu a zlobí mě, že u nás zůstává ve srovnání s velkými scénami víceméně na okraji pozornosti. Práce v souboru velkého činoherního domu mi ale osobně velice vyhovuje. Jsem spokojena s vědomím, že mohu hrát víckrát s týmiž herci a že se můžeme společně vyvíjet. Nevím, zda bych měla nervy a trpělivost pracovat mimo státní scény. Ještě ve škole jsem ovšem počítala s tím, že budu jako ostatní samozřejmě začínat v menším divadle. Nakonec se mi poštěstilo tuto fázi přeskočit.

    Vidíte nějaké další slabiny v systému fungování německého divadla?

    Samozřejmě! Není přece možné, aby státní a městská divadla dostala všechno a nezávislá scéna vůbec nic. Nevím, jak je to v České republice, ale ve Vídni dokonce oficiální scény stále více produkují „off-divadlo“, a tím ještě víc ubírají prostor nezávislým divadelníkům. Uvidíme, jak se to bude dál vyvíjet. Už teď se mluví o tom, že ansámblové divadlo vymírá a že v budoucnosti budou herci pravděpodobně putovat z divadla do divadla spolu s režiséry. Možná se ukáže, že spojení herce s jedním divadlem vůbec není nutné.

    Už jsou to téměř dva roky, co Směšnou temnotou otevíráte v divadle otázku problematiky neoko­lo­nia­lis­mu. Přeměnila se její percepce po nástupu migrační vlny?

    Určitě. Když teď Směšnou temnotu hrajeme ve Vídni, pozorujeme, že se lidé přestali smát na místech, kde se předtím smát byli zvyklí. Skutečně jde o inscenaci, která s námi i diváky stále roste. Možná právě proto, že se něco momentálně děje před našima očima a nikdo už to nemůže popírat. A právě proto považuji za důležité, že se tento text vůbec hraje. A určitě též svědčí o síle textu, že v průběhu času ještě sílí jeho smysl. To přesně se podařilo Wolframu Lotzovi.

    Jak se cítíte ve Vídni při současné politické situaci?

    Strašně. Když nadcházející volby nedopadnou dobře, budu se muset odstěhovat. Už dnešní situace je velmi znepokojující. To, co známe z učebnic dějepisu, se nám začíná odehrávat přímo před očima. V Burgtheateru právě hrajeme inscenaci hry o utečencích Die Schutzbefohlenen od Elfriede Jelinek (variace na Aischylovy Prosebnice, pozn. red.) a člověk má během představení až strach vyslovovat na jevišti určité repliky, protože ve společnosti je cítit výrazná vlna nenávisti. Je to velmi stísňující, ale o to větší odpovědnost pak cítí člověk jako umělec, aby nepřestal tyto texty tlumočit a aby se tím tématem lidé nepřestali zabývat.

    Jako somálský pirát ve Směšné temnotě  FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    Jako somálský pirát ve Směšné temnotě FOTO LUKÁŠ HORKÝ

    (Ze slovenštiny přeložil Jan Kerbr.)

    Stefanie Reinsperger

    (1988) Pochází z Badenu u Vídně. Jako dítě žila jistý čas v Londýně, kde její otec pracoval pro rakouskou ambasádu. Studium herectví ukončila na Max Reinhardt Seminar ve Vídni. Hned po absolutoriu získala angažmá v Düsseldorfer Schauspielhaus, kde hrála hlavní role jako Medeu nebo Noru. V Düsseldorfu začala také její intenzivní spolupráce s českým režisérem Dušanem Davidem Pařízkem. V roce 2014 byla angažována do vídeňského Burgtheateru. Hned v první sezoně účinkovala ve dvou inscenacích, které získaly pozvání na prestižní festival Berliner Theatertreffen – ve Směšné temnotě (Die lächerliche Finsternis) a v Celibátu (die unverheiratete). Vzápětí přišla řada ocenění: prestižní titul Herečka roku a Ženský herecký talent roku v anketě časopisu Theater heute, který reflektuje divadlo celé německojazyčné oblasti. Reinsperger získala i rakouskou divadelní cenu Nestroy za ženský herecký talent roku. Po úspěchu první sezony v Burg­theateru se v té letošní rozhodla přejít do Wiener Volkstheater, což vyvolalo kontroverzní reakce. Mezi její výrazné role zde – pod vedením nové intendantky Anny Badory – patří intimní monodrama Sebeobviňování podle textu Petra Handkeho v režii Dušana Davida Pařízka. Účinkuje také ve filmu a televizi, mimo jiné jako tvář seriálu Braunschlag z produkce ORF.


    Komentáře k článku: Stefanie Reinsperger: Burgtheater byl zklamáním

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,