Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Štefan Margita: Nejkrásnější melodie je aplaus

    Operní tenorista Štefan Margita je celebritou, dokonce o něm sem tam píše i bulvár. Přispělo k tomu jistě manželství se známou zpěvačkou Hanou Zagorovou, překračování úzkých operních hranic k popu a lidové hudbě, nimbus mezinárodně uznávaného pěvce. Jenže co ve světě opravdu dělá, už tu málokoho zajímá, a roli v Česku nedostal třináct let!

    Štefan Margita

    Pochází z Košic, kde vystudoval konzervatoř, získal angažmá v prešovské zpěvohře a poté v košické opeře. Po vítězství v soutěži Pražského jara v roce 1986 přešel do Národního divadla a usídlil se v Praze. Od roku 1992 je na volné noze. Zpívá v nejvýznamnějších operních domech, aniž by to vystavoval na odiv, bere to jako profesi. Právě podruhé vydává knihu Bez omezení, proti původní verzi rozšířenou o třináct bohatých let. Osud světoběžníka sdílí s Dagmar Peckovou, možná proto vymysleli společné koncertní turné, které Pecková provokativně nazvala Začínáme končit.

    Opravdu chcete končit?

    Začínáme končit, ale nekončíme. Končit můžeme ještě deset let. Naopak jsme v Košicích koncertní turné začátkem května zahájili a bylo to moc krásné.

    Proč tak málo zpíváte doma?

    Už tu budu zpívat! Nové vedení Národního divadla mě pozvalo na Janáčka, za rok bude premiéra opery Z mrtvého domu v Národním divadle. Moc mě to potěšilo.

    Poradil jsem jim, že mnohem lepší a levnější je vyspat se v hotelu než na opeře.

    Proč vás nechtěli, když ve dvou pražských domech sloužilo do roztrhání hlasivek pár tenorů?

    Já si myslím, že nechtěli v podstatě nikoho, že je nezajímalo, kdo v čem účinkuje. Dokonce jsem pro Národní divadlo domluvil režii Roberta Carsena, slíbil udělat Její pastorkyni za opravdu malý honorář, nebo Francescu Zambellovou, nebo Catherine Malfitanovou na Kostelničku, a od všech dali ruce pryč. Mně přišlo, že nechtěli ukázat, že někdo jiný umí na jevišti udělat krásnou věc.

    Štefan Margita s Ivetou Jiříkovou

    Jako Skladatel Živný s Ivetou Jiříkovou (Míla) v opeře Leoše Janáčka Osud, Národní divadlo 2002 FOTO Hana Smejkalová

    Jak jste se dostal do velkého operního světa?

    Poprvé jsem to zkusil ve Vídni, bylo to fiasko. Tam jsem si řekl, že na sobě musím zapracovat, buď–anebo, jinak to nemá smysl. Změnil jsem okamžitě pedagoga a začal chodit k paní Fiedlerové. Pak přišlo první pozvání do Ženevy na Kudrjáše v Janáčkově Kátě Kabanové, přijel se podívat někdo z Dallasu a asi rok na to mi na Kudrjáše pozvali tam. No, a do Dallasu se zase přišel podívat někdo z MET a pozvali mě na předzpívání. Od vystoupení v Dallasu se to začalo rozjíždět po celém světě.

    Musíte dostat příležitost, aby si vás mohli objevit.

    Ano, musíte v pravou chvíli dobře zazpívat. Dobrou vizitku vám vystaví ten operní dům, který vám nabídne další roli. První účinkování je takový konkurz, až další pozvání je úspěch.

    Na MET se většinou čeká, vás pozvali předzpívat hned zkraje…

    To je osud. Já letěl do New Yorku předzpívat dva dny po dallaské premiéře. Také právě dělali Káťu, ale nakonec mě nevybrali, obsazení už měli hotové, i tak mě chtěli slyšet. Agentuře odepsali, že budou uvažovat o jiné roli, a ta přišla až za pět let.

    Plánují hodně dopředu a chtějí mít přehled o dobrých pěvcích.

    Člověk si musí počkat na štěstí. Můžete odzpívat sto úžasných představení a stačí jedno špatné, zvlášť když zrovna přišla důležitá osoba, hned se to rozkřikne a je po všem. Znám spoustu výtečných zpěváků, kteří brzo skončili. Také bych byl šťasten, kdybych mohl zpívat Otella, sen každého zpěváka, ale proč riskovat v něčem, na co nemám dispozice? Jestli ti stačí udělat krátkou kariéru, můžeš zazpívat všechno, radil dirigent Zdeněk Košler. Když paní Eva Randová předzpívala Karajanovi, zeptal se jí: Chcete dlouhou kariéru, nebo rychle vydělat peníze? Řekla: Oboje! – Tak vás beru. A zpívala dlouho.

    Nějaké ohlašování indispozice a děkování indisponovanému, že umožnil představení, se venku nevede.

    Samozřejmě že ne, publikum zaplatilo 400 dolarů za vstupenku – a proč by mělo poslouchat nemocného. V MET mají na každou roli „covera“, hlavní sólista ho v podstatě nezná, protože s ním zkouší asistent režiséra někdy ve večerních hodinách ve zkušebně, a když se necítíte, jde za vás na jeviště. Když to risknete a nevyjde to, publikum vás vybučí, což je vaše riziko se všemi důsledky – neměl jste tam chodit.

    Štefan Margita s Danou Burešovou

    Jako Laca s Danou Burešovou (Jenůfa) v opeře Leoše Janáčka Její pastorkyňa, Národní divadlo Praha 2011 FOTO Hana Smejkalová

    Když se omluvíte, tak vám ovšem nezaplatí.

    V MET sólistovi zaplatí letenku, ekonomickou třídu. Ubytování neplatí a honorář zaplatí jen když zpíváte. Nezpíváte, nemáte a můžete na pobyt v MET ještě doplatit.

    Stalo se vám to?

    Jednou, odvolal jsem představení, nemá smysl riskovat pro peníze, neúspěch se s vámi táhne a může to snadno znamenat konec kariéry.

    Doma jste se k Janáčkovi dostal jen jednou v Osudu, přitom právě jeho role vás přivedly do světa…

    To byla náhoda. Agentura mě upozornila na předzpívání ve vídeňské Státní opeře, hledal se cast na Její pastorkyni do Florencie. Bylo tam asi deset lidí, dirigent Semjon Bytchkov se podíval na můj repertoár a požádal, abych zazpíval Lenského. Skončil jsem, bylo hrobové ticho, Bytchkov vstal, šel ke mně, objal mě a řekl: Beru tě na Laca. Pak jsem s ním hodně spolupracoval, obsadil mě do neznámé Schubertovy opery Fierrabras, do Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a do Borise Godunova. Strašně moc mi pomohl. A naučil mě zpívat Lacu: To se nesmí sekat, to musíš zpívat jako Pucciniho!

    Zdejší skalní ochránci „autentického“ Janáčka by ho hnali!

    Já jsem tady nikdy nezažil inscenaci Janáčka, která by oslovila lidi jako v cizině. Tam jsem udělal jedenáct různých inscenací. Třeba nádhernou inscenaci Jenůfy Roberta Carsena, v podstatě na hlíně, v závěru na Lacu s Jenůfou prší, aby se od té špíny, kterou prošli, očistili pro nový život, který Jenůfa zkusí s Lacou, i když stále miluje Števu – diváci z toho naprosto šíleli! Pak jsem přijel domů, a na jevišti zase nějaké náznaky něčeho – když je předepsaný dům, je na jevišti nějaký malý „domček“ a vypadá to jako poskládané z karet. To nesnáším. Divadlo je od slova dívat se! Venku jsou lidé z Janáčkových oper nadšeni, věřím tomu, že už to přijde i u nás.

    Z mrtvého domu

    Luka Kuzmič / Filka Morozov v opeře Leoše Janáčka Z mrtvého domu, režie Patris Chéreau, MET 2009 FOTO ARCHIV

    S kultovní inscenací Janáčkovy opery Z mrtvého domu Pierra Bouleze a režiséra Patrice Chéreaua jste v roli Luky Kuzmiče / Filky Morozova objel celý operní svět… Jak došlo k tak výjimečnému výsledku?

    Sešli jsme se ve zkušebně asi dvacet minut od Vídně, Chéreau se s každým seznámil a korepetitorovi, který samozřejmě také přišel, dal čtrnáct dnů volna. Celé dva týdny jsme bez muziky dělali jen pohybové etudy, třeba chtěl zahrát, že jsme všichni ve vězení a jeden z nás zemřel. Neměli jsme ve velké místnosti vůbec nic, žádné rekvizity nebo kulisy. Jeden den pracoval jen se mnou: Zpívej mi tu roli! Měl doslovný překlad a každé slovo se mnou do detailů připravoval jako do kamery. Dirigent Boulez seděl na každé zkoušce, i když byla bez hudby, pravidelně osm až deset hodin. Profesionalismus, který mi připomněl Zdeňka Košlera, když se mnou poté, co jsem nastoupil do Národního divadla, půl roku zkoušel Tamina do Mozartovy Kouzelné flétny. Nechal mě zazpívat árii, on říkal „písničku“, a: Štefanku, to bylo moc hezký, ale my to uděláme jinak. Neurazil a prosadil si svoje.

    Proč to nejde u nás?

    Nevím, třeba mají dirigenti víc kšeftů najednou. Neumím si představit, že dělám jednu inscenaci a odbíhám na jinou, nikdy jsem to nedělal a dělat nebudu, protože jedna nebo obě věci dopadnou špatně. Normálně se nová inscenace zkouší pět až šest týdnů po osmi hodinách, Chéreau zkoušel Janáčka dva měsíce deset a někdy až dvanáct hodin denně, od deseti ráno do šesti do večera, s hodinovou pauzou na oběd. A když bylo za pět minut šest, podíval se na hodinky a řekl: Tak, teď projedeme celou operu znovu. Nenašel se sólista, který by řekl ne, už jsem unavený. Také ho vůbec nezajímaly námitky, že zpěvák něco nemůže dělat, protože nevidí na dirigenta: Umíš to, nebo neumíš?

    Předpokládám, že sám připravoval přenos inscenace do dalšího divadla.

    Dokonce prakticky sledoval každé z té spousty představení a hned připomínkoval. Všude to byla příjemná práce, až na milánskou La Scalu. Nastoupil pánský sbor, tvářili se jako machři, on zastavoval zkoušku a opravoval je, až mu jeden „mluvčí“ sboru otráveně řekl, že Janáček není žádná muzika. A to neměl dělat, Chéreau na něj začal šíleně řvát a rovnou ho vyhodil. Když pak chtěl zaranžovat klaněčku, sboristé protestovali, že už zkoušku přetahuje, a pokud se jim nezaplatí, že přesčas nepracují – tak je z klaněčky vyrazil všechny. Každé představení nám pak jakože dělali milost. Byli jsme zhýčkaní úspěchem, bylo to právě po MET, kde aplaudovalo vstoje vyprodané hlediště i místní umělci na jevišti a v orchestru, a v Miláně taková facka. Chéreau tam pak odřekl dohodnutou režii, myslím, nějakého Strausse.

    Das Rheingold

    Loge v opeře Richarda Wagnera Das Rheingold, Bavorská státní opera Mnichov 2012 FOTO Wilfried Hösl

    Nenapadlo mne, že byste mohl uspět zrovna ve Wagnerově Ringu. Jak jste se k roli Logeho, kterou teď zpíváte v nejprestižnějších domech, dostal?

    S tím přišel doktor Eckstein po premiéře Prokofjevovy Vojny a míru v Paříži, nádherné inscenace Francescy Zambellové. Vřítil se ve svém vysokém věku do šatny a vykřikl: Opera žije! A dodal: Musíš dělat Logeho. Překvapilo mě to, ale stál tam můj agent a řekl: To je dobrý nápad. Vzápětí připravoval Zlato Rýna v San Franciscu dirigent Donald Runnicles právě se Zambellovou, viděl mě jako Lacu v Berlíně a do Logeho mě obsadil. A zase to otevřelo dveře dál, do Chicaga, do MET, do Amsterodamu, Houstonu, nyní zpět do San Francisca i Chicaga.

    A do Mnichova! Českého pěvce vzali v možná nejprestižnějším německém operním domě na německého génia Wagnera!

    Němčiny ve Wagnerovi jsem se docela bál, a vyžádal si proto německého kouče, což intendanta dost překvapilo: Na co? Vždyť německy mluvíte perfektně. Ale dal mi ho a moc mi pomohl, vždycky hodinu před zkouškou se mnou prošel scénu, kterou jsme právě dělali. Přesto jsem se šel děkovat v obavách, jak mou němčinu diváci vezmou, ale povstali a nadšeně dupali nohama. Nejkrásnější melodie, která vůbec byla napsaná, je aplaus, nic hezčího není.

    Je rozdíl mezi publikem v Evropě a Americe?

    V Houstonu jsem po Zlatu Rýna potkal u hereckého vchodu dvojici, a prý jestli jsem také vystupoval. Paní odhadla: Vy jste dirigoval! Ne, já jsem zpíval Logeho. Nechápali, tak jsem zopakoval s anglickou výslovností: Ložeho – oni to tak říkají. Stále nevěděli, i zeptal jsem se, jestli vůbec byli v divadle? Prý ano. A co hráli? ptám se. Paní se otočila na pána a marně se dohadovali, co viděli. Abych se připomněl, říkám: Já měl rudou paruku a celý večer jezdil na segwayi! – myslel jsem, že to se nedá přehlédnout ani zapomenout. Vůbec nevěděli, o čem mluvím. I poradil jsem jim, že mnohem lepší a levnější je vyspat se v hotelu než na opeře. Jdete na jeviště vystresovaný, abyste podal nejlepší výkon, a někteří diváci vás vůbec nevnímají!

    Není to špatná zpráva pro operu samotnou?

    Nemyslím. V Texasu a Houstonu nemají žádnou operní přípravu, proto je reakce publika úplně jiná než kdekoli na světě. Místní honoraci nejvíc zajímá sponzorská recepce, sólisty vyzvou, ať na ni přijdou ve smokingu nebo fraku, a každého označí cedulkou, kterou roli zpíval, aby sponzoři věděli, s kým se vyfotit. Je to Amerika, člověk se nesmí úplně přizpůsobit. Dokonce jsem tam zažil orchestrální sedačku, na kterou mají sponzoři přístup, a jeden z nich vstal a šel radit výtečnému představiteli Wotana, jak by měl Wagnera zpívat. Ten zareagoval skvěle: Bylo by lepší, kdybyste se staral jenom o svoje peníze, o můj hlas se starat nemusíte. Oni si myslí, že když dávají opeře peníze, mohou si dovolit všechno – i radit. Podle mne mají mindráky z vysoké kultury: když se vyrobí nový Ring kdekoli v Evropě, vyjdou desítky kritik, v Houstonu vyšly čtyři, a i ty byly zčásti opsané z Valencie, kde se inscenace provozovala předtím. Ale Texasu vděčím za kariéru!

    Jak snášíte zájem bulváru?

    My s Hankou ho k sobě moc nepřipouštíme, s těmi lidmi nemůžete kamarádit, protože cokoli zneužijí. Ale když se křtí nějaká kniha nebo deska, je bulvár užitečný, jinak se o tom širší veřejnost nedozví a CD nebo knihu si nekoupí. Nejvíc mě baví, když mě veze taxikář a začne se ptát na Bartošovou. Víte, já nečtu vůbec bulvár, tvrdí a na sedadle má hromadu bulvárních novin.

    Z historie víme, že se bulvár běžně zajímal o skandální prostředí opery, ale to je dnes příliš uzavřené do vlastní důležitosti.

    Opera je obrovský šoubyznys! Jenže to spousta lidí z klasiky nechce ani slyšet. Pro mě největší školou a překvapením bylo, když mě slavná newyorská mezzosopranistka Stephanie Blytheová po představení pozvala na svůj koncert – a takové jazzové(!!) zpívání jsem léta nezažil! Fantastické! Její hlas ve velkém baráku MET přímo duní, a když má volno, zpívá jazz. Oni z přestupování stylů a žánrů vůbec nedělají vědu.


    Komentáře k článku: Štefan Margita: Nejkrásnější melodie je aplaus

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,