Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Stefan Kaegi: Zahrajte si svého politika

    První říjnový týden byl pro kultury lačné občany v Praze náročný: Designblok v Karlíně, výstava Dekadence Now, nový film Juraje Herze, 17. ročník divadelní přehlídky …příští vlna/next wave… Jana Svobodová a Ondřej Hrab z Archy se konkurence nezalekli a ve stejném týdnu zahájili nultý ročník Akcentu, mezinárodního festivalu divadla se sociálním přesahem. Jedním z mnoha zahraničních hostů byl i člen německého divadelního souboru (či spíše projektu dokumentárního divadla) Rimini Protokoll Stefan Kaegi. Svou dvouhodinovou prezentaci, která probíhala v rozestavěném Skleníku na nádvoří paláce Archa, doprovodil video ukázkami a zakončil diskusí s publikem. Setkala jsem se s ním ještě jednou po skončení festivalu a během jam session hudebníků z All Star Refugee Band jsme se bavili o jeho dvou možná nejvýraznějších a především – aspoň navenek – výrazně politicky laděných projektech.

    S Rimini Protokoll jste se proslavili tím, že místo profesionálních herců, performerů či tanečníků necháváte prostor ve svých inscenacích „expertům“, tj. lidem s přímou zkušeností s vybraným tématem. Proslulá je vaše show Deutschland 2, kterou jste připravili v roce 2003 v Bonnu. Dobrovolníky jste v ní nechali přehrát „v přímém přenosu“ zasedání německého parlamentu. Jak toto představení vzniklo?

    Pozvali nás do Bonnu na divadelní festival v době, kdy Bonn zrovna přestal být hlavním městem Německa. Bylo zajímavé navštívit Bundestag, odkud se po tak dlouhou dobu řídila celá země. Ta budova v Bonnu stále ještě existuje. Je tam šest set modrých sedadel pro poslance. A úplně stejný prostor existuje i v Berlíně. Napadlo nás, že jsou to úžasné divadelní kulisy, ve kterých by šlo „zahrát si na parlament“. Dali jsme tedy inzerát do novin, že hledáme lidi, kteří by chtěli jeden den reprezentovat politiky, a ozvala se nám spousta zájemců, telefon nepřestával vyzvánět. Hodně lidí do toho chtělo jít za každou cenu, o peníze jim vůbec nešlo. Docela nás to překvapilo, protože v té době v Německu i v jiných zemích převládal pocit, že lidi se o politiku nezajímají. Chtěli jsme zjistit, proč se tedy chtějí zúčastnit. Zorganizovali jsme velké setkání, kde jsme všem vysvětlili, co se bude dít. Ještě před začátkem jsme do místnosti umístili kameru: Bylo nám jasné, že nebudeme moct mluvit se všemi individuálně a chtěli jsme si je nahrát, abychom – až budeme mít víc času – si mohli poslechnout, co je k účasti na projektu motivuje. Hodně lidí mělo osobní důvody. Jeden taxikář třeba chtěl reprezentovat sociálně demokratického politika, kterého vozí v taxíku, protože se k němu vždy hezky chová a stali se přáteli. Nebo učitelka dějepisu se chtěla zúčastnit, protože byla jednou v bonnském parlamentu s dětmi na exkurzi. Tato fáze projektu proběhla tři měsíce před dnem D, kdy jsme parlamentní zasedání odehráli. Narazili jsme však na problém. Měli jsme sice podepsanou smlouvu o pronájmu té pozoruhodné budovy, ale pak nám přišel dopis od předsedy parlamentu v Berlíně, který byl ještě stále vlastníkem budovy v Bonnu a měl za vše odpovědnost, v němž nám napsal, že zakazuje ten prostor pro divadlo použít. Obával se, že by důstojnost politiků mohla dojít k úhoně. Dost nás to překvapilo, protože kdyby viděl přípravná videa, bylo by mu jasné, že lidé politiky zesměšňovat nechtěli.

    Jak jste zareagovali?

    Samozřejmě jsme se snažili o ten prostor bojovat, vždyť ti lidé si opravdu nechtěli z nikoho utahovat. Jejich vztah k politikům byl spíše podobný vztahu zpěváků karaoke k pop hvězdám, jejichž písně zpívají. Zkoušeli jsme politiky přesvědčit, ale ze svého rozhodnutí už předseda parlamentu prý nemohl couvnout. Projekt tedy nakonec proběhl, ale na jiném místě.

    A jak vše dopadlo?

    Měli jsme telefonní linku, která byla zapojena v zasedacím sále v Berlíně a přenášela hlasy poslanců živě do Bonnu. Sešli jsme se v devět hodin ráno, kdy začalo zasedání i v Berlíně. A v reálném čase jsme opakovali to, co se právě v tu chvíli dělo a říkalo v berlínském parlamentu. Show trvala od těch devíti ráno až do pozdních nočních hodin. Velmi mě překvapilo, že se v parlamentu pracuje tak dlouho, skoro do půlnoci. Naši reprezentanti našich politických reprezentantů opakovali slova poslanců, která jsme jim vysílali do sluchátek, jako by byli simultánními tlumočníky. Bylo úplně na jejich libovůli, jak se k projektu postaví. Vůbec jsme nezkoušeli, jak by se měli během projevů chovat, a oni sami automaticky začali dělat to, co politici – číst si noviny, bavit se mezi sebou. To zasedání bylo místy i pro ně nudné. Celá show trvala sedmnáct hodin, takže všichni diváci a dokonce ani performeři nezůstávali po celou dobu, byť někteří vydrželi skutečně od začátku až do konce. Mnozí však museli do práce. Stavili se na chvilku a pak se zas vrátili. Jako ve skutečném parlamentu.

    Jak na váš projekt zareagovali politici?

    Nepřišli se na nás podívat, ale myslím, že o nás věděli. Politici se většinou obávají politické satiry. V kabaretní tradici je politik vždycky velice záporná postava. Nám ale o kabaret nešlo. V novinách probíhala vášnivá diskuse, jestli předseda parlamentu může zakázat pronájem parlamentní budovy v Bonnu lidem, kteří chtějí reprezentovat politiky. Když politici reprezentují nás, proč bychom my nemohli reprezentovat politiky? I mezi politiky byly různé názory. Jedna politička dokonce poslala svůj projev paní, která ji měla hrát v našem projektu, předem, aby si jej mohla doma nazkoušet.

    Když vaším cílem nebyla politická satira, co tedy?

    Chtěli jsme porozumět politickým mechanismům, zjistit, jak to na parlamentních zasedáních funguje. V sedmdesátých letech v dokumentárním divadle panoval názor, že v inscenaci musíte vyjádřit svůj názor na politiku a efektivně ho sdělit publiku. Parlament podle mého názoru není něco dobrého či špatného, k čemu by měl člověk vyjadřovat svůj postoj, ale produkuje určité mechanismy, které je zajímavé detailně zkoumat. A určitě má cenu věnovat jeden den tomu, že se dozvím, co se v parlamentu skutečně říká. Ve zprávách máte vždycky jen krátké útržky z politické scény. Ale někteří lidé pronášejí skutečně zajímavé projevy v jedenáct v noci do poloprázdného sálu. Šlo tedy o poznání odlišné politiky, jiné, než se dostane na titulní stránky novin.

    Jakou jste si z projektu odnesli zkušenost?

    V němčině – ostatně jako v češtině – má slovo „hlas“ dva významy: lidský hlas a volební hlas. V našem projektu se oba významy propojily. Slyšel jste hlas poslance, kterému jste třeba dal hlas ve volbách, a zároveň jste svým hlasem reprodukoval jeho hlas během projevů v parlamentu. To spojení náhle získávalo nečekané souvislosti, jeho slova dostávala jiné významy, mnohdy netušené. Zkuste si zahrát vaše politiky, zjistíte to sami.

    Váš loňský projekt Radio Muezzin, ve kterém vystupují čtyři egyptští muezzini, je více kontroverzní. Narazili jste v Egyptě také na problémy?

    Kdokoli navštíví Káhiru, nemůže mu ujít kakofonická zvuková kulisa muezzinského svolávání k motlitbě. Muezzini jsou v Egyptě státními zaměstnanci. Ministerstvo náboženství přišlo loni s návrhem, že tolik muezzinů vlastně není potřeba, že bude stačit jen jeden, jehož hlas bude pomocí mikrofonů a zesilovačů svolávat věřící v Káhiře centrálně. Většina muezzinů – pokud návrh projde – tak přijde o práci a dávná tradice bude přerušena. V Berlíně bydlím ve čtvrti plné přistěhovalců a ta situace nám přišla natolik pozoruhodná a historicky přelomová, že jsme se rozhodli se o muezzinech dozvědět víc. Snažili jsme se přes inzeráty v káhirských novinách sehnat muezziny, kteří by byli ochotni vyprávět ne přímo o náboženství a kontroverzních střetech, ale o jejich normálních životech, rodině a práci. Trvalo velmi dlouho, než jsme nějaké našli, ale nakonec jsme měli štěstí. Díky našemu tlumočníkovi a známým v Káhiře se nám podařilo sehnat jednoho slepého učitele Koránu, který jezdí do mešity dvě hodiny minibusem, další muezzin je původem z Horního Egypta a v armádě dříve řídil tank, ten třetí je elektrikář, který utrpěl vážné zranění a poté se začal účastnit soutěží v recitování Koránu. Čtvrtý (muezzin) pochází z bohatší rodiny a s těmi třemi si moc nerozuměl, nakonec naši show opustil.

    Hráli jste inscenaci jen v politicky korektní Evropě, nebo i v Egyptě? Budilo mezi diváky vášně?

    Publikum je potřeba svést, ne provokovat, divadlo pak funguje lépe. V Evropě jsme vystupovali třeba v Holandsku krátce po volebním úspěchu extremisty Geerta Wilderse, kdy tam byla situace velmi vypjatá. Díky tomu, že naše představení je ale o osobním životě muezzinů, dařilo a daří se nám diváky oslovovat víceméně bez konfliktu. Přišli jak Evropané, tak přistěhovalci. S našimi muezziny cestuje i úředník z egyptského Ministerstva náboženství, který nás neustále hlídá a cenzuruje. Snažili jsme se mu vysvětlit, že v naší produkci jde hlavně o sdělení životních zkušeností a zobrazení běžného rodinného života muezzinů, že nechceme vyvolávat náboženské kontroverze, naopak. Komunikace s ním a úřady je však velmi obtížná. Moc rád bych s projektem jel na turné i na Blízký Východ, už jsme měli rozjednané účinkování v Bejrútu, nakonec však s ohledem na naše muezziny z toho sešlo. Mohli by se dostat opravdu do potíží, v nejhorším případě by je dokonce nemuseli ani zpátky do Egypta pustit. Komunikace mezi evropskou a muslimskou kulturou je velmi náročná a není zatím bohužel vyvážená. S naším projektem do Izraele jet nemůžeme, to by pro muezziny špatně dopadlo. Přesto doufám, že naše projekty mají smysl. Jde nám o komunikaci, a ta se – přes všechna nedorozumění a kontroverze – daří.


    Komentáře k článku: Stefan Kaegi: Zahrajte si svého politika

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,