Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Šťastní lidé nemají žádné příběhy

    Seděli jsme v paláci hotelu Des Baines na benátském Lidu. Uvnitř honosného salónu bylo příšeří, dveřmi od terasy proudil od moře vánek. Visconti tady natáčel Smrt v Benátkách. Stejně tak dobře byste si tu představili Čechovovy postavy z Višňového sadu. Svět, který odchází. Svět, který není… Patrice Chéreau mi řekl, že bohatství bylo kdysi na rozdíl ode dneška krásné. A potom jsme si začali povídat o holkách, klucích, lásce a především filmu a divadle.

    Ve svých filmech i divadelních inscenacích zachycujete citovou křehkost člověka, jeho intimitu. Je to téma, jímž jste takříkajíc posedlý…

    Zajímá mě, zjednodušeně řečeno, jak málo jsou lidé odolní. Snažím se pochopit, proč tomu tak je. A zkušenost mi říká, že muži jsou mnohem křehčí než ženy, ačkoliv se to zpočátku nemusí zdát. Ve svém posledním filmu Perzekuce jsem chtěl zachytit a prozkoumat, jak lze někoho milovat „nesprávným“ způsobem. Vybral jsem si mužský charakter, neboť je mi přirozeně bližší. Perzekuce je však o lásce. O nemocné lásce, v níž dva věří a jsou přesvědčení, že jsou na ni dostatečně silní. A nakonec se ukáže, že je tomu naopak.

    Spolu s Danielem, kterého hraje Romain Duris, se ptám, jak má muž vůbec milovat, když ho to nikdo nenaučil. Po celou dobu je hrozný, nesnesitelný, požaduje stále nové důkazy lásky, aniž vidí ty, které mu jeho Soňa, již hraje Charlotte Gainsbourg, dává. Teprve na konci filmu se nad ním možná slitujeme.

    Je nám potřeba důkazů lásky, abychom mohli skutečně milovat?

    Nemělo by být, pokud mám tedy mluvit za sebe. Ale nevím, nikoho nepoučuju. Samotnému se mi zdá, že jsem stále neporozuměl ničemu, co bychom v lásce měli nebo neměli dělat. Stává se, že člověk přesně ví, co by měl dělat. Jak se chovat, aby prožil krásný, harmonický vztah. Místo toho si ho ale nějak zkazí a začne dělat pravý opak toho, co je rozumné, protože mu to připadá „zajímavější“, dobrodružnější. Myslím si, že každý zažije alespoň jednou v životě okamžik, kdy se láska pojí s neštěstím. Někdy mám pocit, že s tím dokonce kalkulujeme. Jsme o to více zamilovaní, čím více můžeme být nešťastní. Rádi se ocitáme v pozici oběti, které všichni v životě jenom ubližovali. O tu se totiž musejí druzí starat. Zdá se jim, že oběť má více pravdy než ti druzí. Mohla by dětinsky triumfovat, dožadovat se…

    Muži jsou šílení

    Jak vnímáte rozdíl mezi charaktery mužů a žen?

    Učil jsem na divadelní škole, kde jsem měl řadu studentů. Bylo zajímavé pozorovat, že téměř všichni kluci si byli jistí úspěchem. Nepochybovali o velké kariéře. Přitom jich jen pár bylo opravdu dobrých. Naopak holky věděly hned, že jich je moc a že na divadle nezbývá pro herečky mnoho rolí. Díky tomu ale byly silnější a jako studentky lepší. Mnohem lépe se připravovaly na pozdější kariéru. Kluci od počátku byli přesvědčení, že už vyhráli. Tvářili se jako králové divadla.

    Co pro vás znamená tento suverénní maskulinismus?

    Hrozím se ho. Ve všech jeho podobách. Tečka. Děsím se, když vidím, jak se chlapi naparují před ženskými, jak se k nim chovají. A jak to ty ženy často dojímá. Lidstvo je v naší kultuře – a nejen v naší – tvrdě rozděleno na muže a ženy. Máme propracovaný celý kodex chování, přitom se – i na Západě, kde si říkáme, že jsme civilizovaní – k sobě navzájem chováme jako barbaři.

    Láska beze slov

    O podobné rivalitě je i váš film Gabrielle, vycházející z Conradovy novely. Ukazujete, jak mohou spolu dva lidé žít, aniž by o sobě něco věděli.

    Žena opustí muže, dobře situovaného. Žili spolu léta, sedávali u stolu, zvali domů stejné přátele. A najednou on najde prázdný pokoj s jejím dopisem na rozloučenou. To není samo o sobě nic neobvyklého. Jenže tady se manželka stačí do večera zase vrátit. Její útěk netrval víc než tři hodiny. Dostala strach, vzdala ho. Ale i to stačí k tomu, aby se domácnost toho na pohled sebejistého a spokojeně ženatého muže rozvrátila. Začíná se trápit otázkou, co všechno se vlastně v jejich manželství dělo, aniž by si toho všimnul. Kdo je ta žena po jeho boku. Načež ona vyřkne větu: Kdybych věděla, že mě miluješ, tak bych se byla nikdy nevrátila. Ve filmu jsem se snažil vysvětlit právě tuhle větu.

    Ta věta v sobě obsahuje – aspoň navenek – obrovský rozpor. To je podle vás pravá láska?

    Když se dva lidé do sebe zamilují, možná řeknou: Miluji tě. To na začátek stačí, ale potom spolu musí mluvit dál, neboť právě rozhovory skrývají všechna další tajemství jejich životů a jejich vztahu. Snaží se sebe sama druhému vysvětlit. Jenže postupně zjišťují, že je stále těžší spolu mluvit. To známe všichni. Snažíme se nalézt rovnováhu mezi tím, co říkáme, a tím, co bychom chtěli říct, až nakonec přestaneme komunikovat. V Gabrielle jsem se ptal, jak je těžké pro oba dva si spolu promluvit, když po celá léta mezi nimi vládlo mlčení.

    Ve svém filmu Intimita jste se snažil natočit sex bez jakékoliv romantické či jiné rétoriky…

    Ten film je o ženě, která každou středu odpoledne chodí spát s mužem, o němž vůbec nic neví. Souloží spolu, dotýkají se, nahrazují si něco, co jim oběma v životě chybí. Mě zajímalo, jak dlouho jim to vydrží, než je dostihne láska, vzájemná závislost na sobě či alespoň zvědavost, kým ten druhý je. Takže nakonec se dopustí chyby, kterou lze očekávat. Jeden z nich tajně otevře dopis toho druhého, chce se podívat na fotky z jeho života. Otázkou pro mne bylo, zda se máme pokoušet zjistit všechno o druhém člověku, s nímž – například – spíme.

    Divadlo versus film

    Jak lze ukázat na jevišti či na plátně něco tak intimního, jako je sexualita, když samotná povaha divadla ani filmu intimní není?

    To zůstává velkým tajemstvím. Lidé jsou velmi citliví ohledně sexu na jevišti či na plátně. Každý na něj reaguje jinak, každý v něm vidí něco jiného. Předurčuje nás nejspíše to, co jsme kdo z nás zažili. Záleží, kde to divadlo či film vidíte, co si o něm přečtete. Novináři většinou nenapíšou, o čem hra či film jsou – ale že tam viděli felaci, masturbaci a já nevím co.

    Nesnáším všelijaký ten romantický škvár, kde nevidíte nic jiného než herce, kteří se snaží imitovat kopulující těla. K tomu jim hrají smyčce, vy cítíte, že režisér ztlumil světla a poslal všechny až na kameramana a zvukaře pryč. Veškeré kouzlo i skutečný cit jsou ty tam. Ve starých Bergmanových filmech je více sexu než v kdekterém dnešním erotickém thrilleru.

    Jak vaše divadelní průprava ovlivňuje vaše filmy a jak naopak film utváří vaše divadelní inscenace?

    Nedělám rozdíly mezi filmem a divadlem. Základ je stejný – vyprávět s herci příběh. Samozřejmě pokaždé používám jiné prostředky, i když si lidé myslí, že se v obou oborech pletu. Nicméně všechno, co jsem se naučil o herci a hraní, mám z divadla.

    Vaším asi nejdivadelnějším filmem bylo kostýmní drama Královna Margot.

    To souviselo už s tématem, kterým byl vzestup fanatismu k moci. Najednou se objeví někdo, kdo řekne: Abychom mohli být šťastní, musíme vyvraždit ty druhé – v tomto případě hugenoty. Taková moc pracuje s velmi divadelními prostředky.

    Když jsem ten film připravoval, bylo to zkraje devadesátých let minulého století, myslel jsem na represe v Íránu. Současně se začalo válčit v Jugoslávii a schylovalo se k masakrům ve Rwandě… To všechno se do toho snímku promítlo. Dnes už by mi nikdo na takhle velký film nedal peníze.

    Stále mi utíkáte z otázky. Zajímá mě, jak vnímáte vztah mezi filmem a divadlem.

    Víte, ještě patnáct let poté, co jsem začal natáčet filmy, mi někteří kritici připomínali, že jsem začal na divadle. Vyčítali mi, že dělám pěkné filmy, které jsou však moc divadelní, že do filmového světa nepatřím. Přijali mě až v okamžiku, kdy jsem se vykašlal na všechny filmařské konvence. Ne divadelní, ne teatrální, ale filmařské! Bylo to při natáčení filmu Kdo mne má rád, pojede vlakem. Pral jsem se s filmovým jazykem, stále vymýšlel nějaké přesně cílené záběry, ale vůbec mi to nešlo. Načež jsem si řekl: Kamera bude mít jediné pravidlo – sledovat herce.

    Jak pracujete v opeře coby režisér? Kritika se velmi pochvalně vyjadřovala o vaší inscenaci Mozartovy opery Cosi fan tutte, ale už méně o Donu Giovannim.

    Don Giovanni byla pro Mozarta objednávka, byla to opera napsaná na zakázku, kde bylo a je všechno dané. Nelze se v ní příliš svobodně pohybovat. Naproti tomu Cosi fan tutte nabízí inscenátorovi množství možností a výkladů, čeho se chytit – také proto, že se nepohybujeme uprostřed mýtu, ale mezi postavami, které tvoří živé lidé. O co jde? O sázku, jestli existuje láska, anebo ne. Dva důstojníci se vsadí s Donem Alfonsem, jestli jsou jejich snoubenky Dorabella a Fiordiligi věrné či nikoliv. Od tohoto okamžiku každý dělá vše proto, aby vyhrál – v horším případě aspoň ten křehký vztah zničil. Je to souboj intrik, zatímco obě snoubenky objevují také touhu a to, že je možné ji cítit i k někomu jinému než jen ke svému partnerovi.

    Naopak v Beaumarchaisovi je něco velmi nelidského. Lidé si řeknou, že když v lásce není věrnosti ani cti, potrestejme aspoň toho zrádce Giovanniho.

    Inscenujete jen samé nešťastné vztahy. Znamená to, že láska je podle vás nemožná?

    Dovedl bych vyprávět o šťastném soužití, ale byla by to nuda. Nevěděl bych, co o ní vůbec říct. Šťastní lidé nemají žádné příběhy. Kde byste hledal nějaký dramatický konflikt?

    Takže opravdová láska je možná, ale nudná?

    Láska určitě není nemožná, ale vždycky je obtížná. Nezbývá, než abyste na ní pracovali každý den. Nestačí jenom následovat své instinkty. S nimi si možná vystačíte první den. Za týden už budete muset dřít, jako byste stavěl lešení. Musíte být opatrný, dovolit druhému nějakou autonomii. I když jste svoji, máte závazky, děti, půjčky… Nic není samozřejmé, všechno se může rychle a snadno zbortit.

     

    Patrice Chéreau  (nar. 2. 11. 1944 v Lézigné, Francie)

    Francouzský filmový a divadelní režisér, scenárista, herec, producent a pedagog. Je považován za zázračné dítě francouzského divadla. Od svých devatenácti let režíruje činoherní i operní díla. V roce 1966 založil a vedl na předměstí Paříže – ve čtvrti Sartrouville – vlastní divadlo Public-Theatre. Za přelomovou je považována jeho inscenace dramaticko-hudební tetralogie Prsten Nibelungův pro wagnerovský festival v Bayreuthu (1976). V osmdesátých letech minulého století se soustředil především na inscenování her svého přítele Bernarda Marie-Koltése v Theatre des Amandiers v Naterre, jež uváděli ve světových premiérách. V roce 2003 režíroval v pařížském Odeonu Racinovu Faidru (inscenace poté hostovala na Wiener Festwochen a Avignonském festivalu).

    Ve filmu debutoval snímkem La Chair de l‘orchidée v roce 1975. Mezinárodní věhlas mu přinesla Královna Margot (1994) s Isabelle Adjani v titulní roli. V roce 2001 natočil koprodukční snímek Intimita (Intimacy, 2001), který si odnesl tři ceny z Berlinale včetně Zlatého medvěda. O dva roky později byl v Berlíně vyznamenán Stříbrným medvědem za režii filmu Jeho bratr. Volnou trilogii svébytných adaptací literárních děl, jejichž ústředním tématem je lidská intimita, završil komorním manželským dramatem Gabrielle (2005) s Isabelle Huppert v titulní roli. Zatím posledním snímkem je Perzekuce (2009).


    Komentáře k článku: Šťastní lidé nemají žádné příběhy

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,