Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Srdce samoty

    Jenom konec světa jako další střípek ze série adaptací francouzské „literatury návratu“? Neřekli snad Didier Eribon, Édouard Louis, Annie Ernaux vše, co mělo být řečeno? Je třeba něco dodávat? Ano, pokud to bude slovy doyena žánru Jeana-Luca Lagarce (1957–1995). To k jeho „konci světa“ dodávají své jiní. Vždyť jméno hlavní postavy tohoto dramatu dokonce přijal za své autor románů Kdo zabil mého otce a Dějiny násilí, jejichž adaptace si již našly cestu na česká jeviště, Édouard Louis (původně Bellegueule). Své dodal i Ivan Buraj, jenž Lagarcův text v překladu Kateřiny Neveu adaptoval pro HaDivadlo ve vynikajícím obsazení a nápadité výpravě Debory Štysové.

    Rodina jako každá jiná? Zleva Magdalena Kuntová (Suzanne), Radim Chyba (Louis), Sara Venclovská (Catherine), Jáchym Sůra (Antoine), Marie Ludvíková (Matka) FOTO TEREZIE FOJTOVÁ

    Jenom konec světa je precizně vystavěné drama o návratu mladého muže umírajícího na AIDS do náruče dysfunkční rodiny, v níž se před emocemi vždy uhýbalo k formalismu a hluboká láska dusila příjemce i dávajícího. V Lagarcově textu je jedna věta, jež se po promyšlených režijních škrtech v inscenaci sice neocitla, ale průzračně vystihuje Louisův vztah k rodině: Kdyby je měl moc rád, byl by smutný a zahořklý a to by nemělo být pravidlem.

    Text si odžil svou českou premiéru v listopadu 2018 na scéně plzeňského Divadla J. K. Tyla v režii Tomáše Loužného, jehož zájem o francouzskou literaturu návratu potvrdila i inscenace Dějin násilí ve studiu Švandova divadla (2022). Když Lagarce napsal roku 1990 v Berlíně Jenom konec světa, byla homosexuální orientace i onemocnění AIDS společenským tabu. Dnes tomu tak naštěstí není a i z toho důvodu ani Loužného, ani Burajova adaptace tato témata nijak neakcentují a ponechávají pouze dramatickou kostru mezilidských vztahů, křivd a nespravedlností. A zatímco Tomáš Loužný zdůraznil atmosféru Vánoc, zpívají se koledy a peče se maminčin koláč, Buraj vystavěl svou inscenaci na ještě všednějším půdorysu, kolem rodinného setkání u nedělního oběda.

    To setkání však vůbec není všední: „ztracený“ bratr Louis (Radim Chyba) přijel na venkov po dvanácti letech odloučení od rodiny, kterou o svém pobytu a stavu zpravoval vždy jen několika strohými větami na pohlednicích. Opustil mladičkou sestru Suzanne (Magdalena Kuntová), která si vysnila jeho obraz, matku (Marie Ludvíková), která ovdovělá doufala v jeho návrat, a bratra Antoina (Jáchym Sůra), jenž coby mladší bratr převzal zodpovědnost za rodinu, i když nebyl připravený tu tíhu nést. Jeho frustrace se projevuje především agresí vůči vlastní manželce Catherine (Sara Venclovská), jež se ve své bezelstnosti pokouší navázat se švagrem přátelský vztah. Z dialogů postupně vyjde najevo, že nejbližší Louise vnímají jako bezcitnou bytost, která není schopna potlačit sobecké sklony, ačkoli on se pokusil od vlastního ega odhlédnout, když se rozhodl vrátit domů.

    Na jedné straně hlavního dramatického konfliktu Burajovy inscenace stojí Louisovo dilema, zda a jakým způsobem rodině sdělit svou diagnózu, a na druhé straně Antoinův vývoj od ukřivděného agresora k upřímně a hluboce milujícímu bratrovi, který by ze sebe rád sejmul břímě „toho silnějšího“ (paradoxně) mladšího sourozence. Buraj důmyslně stupňuje napětí k fenomenální krizi a katarzi. Právě v Antoinově závěrečném monologu adresovaném bratrovi se nám odhaluje Louisova samota, ne samota, osamění: i když mu vlastní bratr říká, jak moc ho všichni v rodině milovali, ačkoli dostal tolik lásky jako nikdo další v rodině, přesto mu něco chybělo, přesto se právě možnosti, že nebude milován, tolik bojí: Přestanou mě mít úplně rádi, z únavy, z vyčerpání, že mě opustí, protože si nic jiného nezasloužím. Není to jeho vina, není to bratrova vina. Není to ničí vina. To je život. Se zatajeným dechem v hledišti čekáme, jestli tohle pohne postavu Louise k opravdovému návratu domů: do domova.

    Burajův inscenační klíč se projevuje ke konci první scény druhé části, kdy v závěrečných obrazech vidíme ženské postavy zosobněné jinými herečkami (Ema Červenáková, Kateřina Kumhalová, Tereza Švandová), až si nejsme úplně jistí, kterou rodinu sledujeme. Řešení připomíná Fugu času Teatru Novogo Fronta (2009), v níž pozorujeme rozpad osobnosti postavy prostředky pohybového divadla. Podobný inscenační postup zvolil Jan Holec v inscenaci Divadla Petra Bezruče Otec (2023), v níž protagonista vlivem Alzheimerovy choroby přestává rozeznávat své blízké. Zatímco v Otci měl tento nástroj vést k externalizaci vnitřního prožívání hlavní postavy, Burajovi se pomocí snové scény daří zobrazit matčin idealistický obraz rodiny. Fasáda dokonalosti se však s Louisovým příjezdem začne odlupovat (tím drama lehce připomíná Ibsenovy Přízraky) a počnou se odkrývat zasutá zklamání a dosud nepojmenované city.

    I proto je Lagarcovo drama odlišné od podobných děl. V Návratu do Remeše (2009) Eribon trauma pojmenoval jako strukturální společenský problém, ve Studu (1997) Annie Erneaux je jeho spouštěčem konkrétní událost, jež koncentrovaně vyjádří patologické vztahy v nefunkční rodině. S Lagarcovým příběhem je snazší se ztotožnit, protože návrat protagonisty není zpočátku vykreslován v tíživých traumatizujících konturách jako u Eribona či Erneaux, vlastně se jeví relativně ordinérní. Ale divák z náznaků cítí, že s rodinou je něco v nepořádku, cítí to z napětí mezi Antoinem a jeho manželkou Catherine, z matčiných monologů a replik k Louisovi, z nichž je patrné, že žije minulostí a idealizuje si obraz Louise i celé rodiny. Ale nakonec dochází k explozi. Antoinovo zhroucení v divácích nezbytně vyvolává otázku: Co když moje rodina není tak ordinérní, jak jsme si mysleli? Tomuto výkladu by odpovídal vzpomínkový optimismus postavy Matky v čarovném ztvárnění Marie Ludvíkové.

    Ne nadarmo si v názvu recenze hraji s aluzí na román Josepha Conrada Srdce temnoty (1899). Když v roce 2017 inscenoval v HaDivadle Filip Nuckolls Směšnou temnotu, Lotzovu parodii na Conradovu předlohu, získala postava plukovníka Kurtze aktuálnější a plastičtější obrysy. Příběh dvou vojáků, plnících v pralesní temnotě svoji misi, je také příběhem totálního rozkladu osobnosti a morálních hodnot. A počátek tohoto procesu pozorujeme právě u Burajova Louise: začíná se vzdalovat svým nejbližším, jako se to dělo Kurtzovi / dvojici vojáků, ale ještě může zkázu vlastní duše zvrátit, což také svým odchodem učiní. Zůstane po něm sice nezodpovězený otazník (sestra ani Catherine jeho odchod nemohou pochopit), ale také mnohem méně bolesti, než kdyby se rozhodl umírat v rodinném kruhu. V souvislosti s touto asociací vnímám Burajovu adaptaci francouzské literatury návratu v linii příběhu hrdiny, jenž se z posledních sil pokouší udržet civilizační/rodinné hodnoty i za cenu zpřetrhání vazeb se svými blízkými, kteří jsou v Louisově světě nositeli těchto hodnot. Právě v tom se ukrývá i motto 49. sezony, kterou inscenace zahájila: konec iluzí.

    HaDivadlo, Brno – Jean-Luc Lagarce: Jenom konec světa. Režie Ivan Buraj, překlad Kateřina Neveu, dramaturgie Milo Juráni, dramaturgická spolupráce Anna Prstková, scéna Debora Štysová, zvukový design Matúš Kobolka, kostýmní spolupráce Sofia Plaskonisová. Premiéra 18. listopadu 2023.


    Komentáře k článku: Srdce samoty

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,