Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Společenství vstřícnosti a nenávisti

    Cítím tady negativní energii, konstatuje ve třetím díle seriálu Zkáza Dejvického divadla herečka Klára Melíšková. Scéna čtené zkoušky, kde tento výrok padne, vzápětí přeroste v její hysterický výlev. Hraju matky a babky už od školy. Já už chci hrát normální ženský postavy, který odpovídají mému věku, vykřikuje do tváří svých zkoprnělých kolegyň a kolegů.

    Klára Melíšková a Václav Neužil jako duo Eva a Vašek ve čtvrtém dílu seriálu Zkáza Dejvického divadla nazvaném Šmejdi Foto ČT

    Vtip zmíněného výstupu spočívá v tom, že se s drobnými odchylkami odehrál ve skutečnosti. Stejně jako řada dalších absurdních situací, které seriál Zkáza Dejvického divadla rozehrává.

    Anekdotická skládanka z tvůrčí dílny producentky ČT Kateřiny Ondřejkové, kterou režíroval Miroslav Krobot, těží z popularity svých protagonistů. Ivan Trojan, Václav Neužil, Hynek Čermák, Martin Myšička a další mužské hvězdy dejvického ansámblu často parodují sami sebe, což platí i o jejich neméně slavných a úspěšných kolegyních. Vyprávění se hemží profesními řevnivostmi a konflikty – třeba v opilecké scéně z druhého dílu, kdy se doslova „do krve“ pohádají Ivan Trojan s Jaroslavem Pleslem. Všechno je samozřejmě nadsázka, která však „mezi řádky“ vypovídá i o reálné herecké ješitnosti a zranitelnosti.

    V tomto kontextu byl nejhlubší hned úvodní díl s názvem Režisér, kde se v parádní kreaci blýskl Jaroslav Plesl. Jako představitel Richarda III. byl natolik „uhranut“ podivínským finským „mágem“ v podání skutečného (v Praze usazeného) Fina a přítele divadla Kariho Seniuse, že až do pohádkového finále nedokázal vystoupit ze své role. I v civilu tak vypadal jako mrzák a mluvil ve verších, čímž demonstroval zásadní úvahu o úskalích hereckého převtělování.

    Vykonstruovaná byla naopak druhá epizoda AIDS, balancující na hraně skandalózního bulváru, jež připomínala slavný film Kopytem sem, kopytem tam (1988) od Věry Chytilové. V seriálovém mikropříběhu propadne celý soubor – až na dvě výjimky – v důsledku všeobecné promiskuity obavám, že trpí zhoubnou chorobou…

    Zpráva o pozitivní energii

    Mozaika šesti půlhodinových grotesek se rozvíjí na předpokladu, že divadlo nezíská magistrátní grant a soubor musí na vlastní pěst získat chybějící peníze na provoz. Ve třetí kapitole Vládci loutek proto přijme nabídku od japonského milionáře, který si však dejvickou scénu poplete s Divadlem Spejbla a Hurvínka. A divák má možnost sledovat, že protagonisté dokážou kvalitně uhrát i příslovečný telefonní seznam, natož pak loutky v životní velikosti. David Novotný ještě předtím předvede vděčnou improvizaci se skutečnou postavičkou Spejbla.

    Ve čtvrté části Šmejdi dejvičtí herci v rámci záměrně pokleslého představení – protkaného parodiemi kýčovitých popěvků dua Eva a Vašek – prodávají hodonínskému publiku předražené nádobí. Před neodpustitelným mravním faulem je zachrání překvapivá pointa se snaživou reportérkou, jež akci mylně považuje za rafinované varování před tímto společenským fenoménem.

    Předposlední epizoda Smrad rozvíjí dvě zápletky: prvá – absurdně půvabná – souvisí s pomyslným „duchem Dejvického divadla“ ukrytým v páchnoucím syrečku (!), druhá – lehce jalová – se točí kolem nelítostného kritika, jenž skončí mrtvý v kanále. Závěrečný díl Zkáza dohrává linku kolem „ducha DD“ do trochu krkolomného „gurmánského“ finále. Zároveň klade podstatnou otázku, nakolik je živé divadlo nahraditelné sebedokonalejšími atrapami, čímž nápaditě obrací naruby „loutkové“ téma epizody třetí.

    Zkáza Dejvického divadla patří (po ponurém thrilleru Rédl a průlomovém seriálu Most!) k odvážným počinům České televize. Účinkují v něm nejen herci, ale i zaměstnanci divadla (ředitelka Eva Kejkrtová Měřičková, dramaturgyně Eva Suková, kostymérka Denisa Smutná a další), což vyprávění dodává ráz úsměvné „zprávy“ o divadelním provozu. Veškerým trapasům a nonsensům přihlížejí z fotky na zdi Miroslav Krobot s Václavem Havlem, kteří jako by zosobňovali skutečného ducha DD.

    Fakt, že protagonisté si umějí dělat nemilosrdnou legraci sami ze sebe, ze svých obskurních zálib, protivných zlozvyků či z mimodivadelních kšeftů, svědčí o tom, že navzdory výroku jedné z protagonistek – zmíněnému v úvodu – v divadle naopak vládne vzácná důvěra, mimořádná souhra a veskrze pozitivní energie. Otázkou zůstává, zda seriál – založený na řetězu více či méně vtipných skečů – není pro nezasvěcené publikum místy až příliš sebestředně ulítlý, a tudíž ne zcela srozumitelný. Zábavné svědectví o unikátní atmosféře Dejvického divadla je sice roztomilým bonusem pro jeho fanoušky, laickému publiku však – obávám se – nabízí spíš jen koktejl extravagantních gagů.

    Děsivé podezření se – jako v každé správné detektivce – stěhuje z jedné postavy na druhou. Klára Melíšková a Miroslav Krobot v miniseriálu Vodník FOTO PAVLA ČERNÁ

    Vodník s cirkulárkou

    Opory Dejvického divadla – Klára Melíšková, Václav Neužil, Lenka Krobotová a Miroslav Krobot – hráli klíčové role také v televizním filmu Vodník, kterým v průběhu dubnových nedělních večerů pokračovala volná série kriminálních dramat Detektivové od Nejsvětější Trojice. Pochmurný příběh líčil pátrání po více než třicet let staré, extrémně morbidní kauze zavražděného dítěte, kterému kdosi odřízl hlavičku cirkulárkou. Ve finále napínavého vyprávění – oscilujícího na pomezí erbenovského hororu – se kriminalistka Výrová prodírá divokým houštím a vzápětí objeví skutečného pachatele v jeho lesním provizoriu.

    Drama podle zdařilého scénáře Petra Jarchovského (inspirovaného románem Michala Sýkory) odhalovalo pomyslnou houštinu vztahů uvnitř venkovské rodiny rozežírané zasutými křivdami, nezvladatelnými neurózami i zuřivou nenávistí. Děsivé podezření se – jako v každé správné detektivce – stěhuje z jedné postavy na druhou. Nevyhýbá se záletnému otci, jeho hysterické milence, jejímu žárlivému muži ani jedné z dospívajících dívek, nad níž v době vraždy drží ochrannou ruku její „politicky kovaná“ matka.

    Režisér Viktor Tauš kvalitní látku originálně zfilmoval: drama místy připomíná syrový dokument se záměrně neostrými a přesvícenými záběry. Zásadní momenty jsou nasnímány z různých perspektiv a obludný příběh se tak mění ve spletitou „křížovku“ se strašidelnou tajenkou. Autor si vyhrál také s rekvizitami (cinkající „girlanda“ na balkoně) a se znakovou barevností: rudě tónované místo zločinu se podobá krvavé světničce, vyprahlé dějiště rodinných traumat obestírá sytě kolorovaná krajina, kde vládne přirozená harmonie.

    Rozuzlení zamotaného případu z roku 1987 – obestřeného tísnivou hudbou Petra Ostrouchova a úryvky z Čajkovského Labutího jezera – je logické i nadčasové: souvisí s mindrákem vykolejených outsiderů, kteří se cítí vykořisťováni kýmkoli bohatším a úspěšnějším. K brutální pomstě sice sáhne málokterý z nich, jejich temná zloba – projevující se v patologických vztazích k bližním i v příklonu k populistům všech odrůd – je ale trvale zlověstná svou iracionální umanutostí.

    • Autor:
    • Publikováno: 13. května 2019

    Komentáře k článku: Společenství vstřícnosti a nenávisti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,