Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Spitfire Company: Sny plné obskurních obrazů

    O pražské divadelní skupině Spitfire Company jsme psali v DN 22/2010 – v posledním vydání rubriky Mladí a neklidní v tištěných DN (viz Absurdní podoby současné doby). Rádi bychom v představování „mladých a neklidných“ divadelníků a jejich aktuálních projektů pokračovali zde. A jelikož Spitfire Company bude mít za týden – 1. a 2. května – v Paláci Akropolis premiéru nové inscenace Bad Clowns, přišlo mi symbolické oficiálně otevřít tuto rubriku na i-DN (prvními byli Kyklos Galaktikos) právě jimi.

    ///

    Když otevřeš dlaň, není tam nic jiného než prázdno

    Skupina Spitfire Company se dala dohromady během příprav projektu Hlas Anne Frankové, jehož premiéra se konala 4. dubna 2007 v NoD. Na mapě Prahy se náhle objevila silná, generačně spřízněná „kompanie“ s touhou a schopnostmi pracovat dlouhodobě, seriózně a experimentálně na formách a projevech současného tanečního, fyzického a mimického divadla. Mezi zakládající členy patřili a dodnes hlavními postavami jsou režisér a dramaturg Petr Boháč, herečka, režisérka a choreografka, tehdy čerstvá absolventka HAMU Miřenka Čechová, mim Radim Vizváry, performeři Petr Reif, Petr Vaněk, Jindřiška Křivánková a Iris Kristeková.

    Ale skupinu a její divadelní projekty netvoří jen oni. Mnoho performerů a spolupracovníků přibylo a (snad) nikdo zcela neodešel. Přesto jsou hlavní tendence a proudy, kterými se Spitfire Co. ubírá, zatím neměné.  Programově spolupracuje nejen s divadelníky, ale téměř vždy také s umělci mnoha dalších oborů a profesí – s výtvarníky Janem Míkem a Jiřím Sozanským, hudebním skladatelem Janem Kučerou, scénografkou Michaelou Hořejší, DJ Matušem Hekelou, světelným scénografem (light designerem) Martinem Špetlíkem… – jimž dává ve svých performancích rovnocenný prostor.

    Za čtyři roky své dosavadní existence vyprodukovali na desítku inscenačních projektů a stali se jedním z nejvýraznějších – a možná i nejvýznamnějších – představitelů současného fyzického/pohybového divadla  a performing arts u nás. Založili festival Nultý bod, účastnili se – především s Jiřím Sozanským – řady vernisáží a jednorázových akcí. Pořádají dílny pohybového a tanečního divadla, jezdí do zahraničí, navázali kontakt s wroclawským Institutem Jerzyho Grotowského a několika významnými evropskými performery, hrají po celé republice i v zahraničí, na našich i zahraničních festivalech získávají ocenění. Propojení fyzického divadla, živé hudby a výtvarného umění (často také „živého“ – přímo na jevišti vznikajícími výtvarnými díly) je pro Spitfire Co. a její odnož  Tantehorse, zaměřenou především na moderní pantomimu, charakteristické a pro jejich divadelní myšlení, tvorbu a cestu zásadní.

    V Praze vystupují především na – dalo by se říci – své domácí scéně, v Hale C v Drahobejlově ulici č. 17 v Libni, a v holešovickém Studiu Alta@. Často je můžete ale vidět i v Divadle Roxy/NoD a v Paláci Akropolis. Uvedli zde snad všechny své inscenace, jednou za čas tam mívají několikadenní profilové festivaly. Miřenka Čechová navíc pro Akropoli připravila projekt ženského divadelního improvizačního punku Impro punk, provokativní improvizovaná setkání tří performerek – spolu s ní ještě Jindřiška Křivánková a Iris Kristeková – spojená s následnou Tančírnou DJ Mashouta. Ve výčtu jejich projektů bychom rozhodně neměli opominout performanci Procesy 10/48/7830, připravenou s Jiřím Sozanským a věnovanou soudnímu procesu s Miladou Horákovou. Uvedli ji zatím jedinkrát 3. října loňského roku v rámci festivalu …příští vlna/next wave… v prostorách porotní síně Vrchního soudu v Praze, tedy v místech, kde soud s Miladou Horákovou ve dnech 31. 5. – 8. 6. 1950 probíhal.

    V neděli a pondělí 1. a 2. května uvedou v Paláci Akropolis v Praze premiéru svého nového celovečerního představení Bad Clowns. Byla to příležitost, abych členy skupiny vyzpovídal. Jako téma jsem zvolil základní otázky smyslu a kořeny, sny a vize jejich “bytí“ v divadle. Pro i-DN jsem vybral odpovědi dvou hlavních osobností Spitfire Co. – Miřenky Čechové (její dopisy z USA najdete na jiných stránkách i-DN – viz Miřenka Čechová) a Petra Boháče.

    ///

    Miřenka Čechová: Hladovím po autenticitě

    Co je pro vás divadlo?

    Je to v prvé řadě setkání a sdílení zkušeností mezi mnou a divakem. Divadlo musí zneklidnit, rozrušit, atakovat diváka, aby ho změnilo. Aby mu přineslo novou zkušenost, novou dimenzi vnímání a porozumění světu.

    Proč se divadlem zabýváte?

    Protože musím. Není jiná možnost. Neustále a ve všem hledám smysl. A dost často ho nenacházím. Našla jsem svůj pramen smyslu v tvůrčí činnosti, zdroj toho, proč jsem “já”. Jenom tvůrčí činnost (a to jen URČITÁ, s určitými lidmi a za určitých podmínek) mi dává naději v to, že má smysl BÝT. Když tvořím, přesahuji se. Dotýkám se něčeho, co je mimo mě. Co mě odvádí ode me samotné.

    Co svou tvorbou chcete říct, čeho dosáhnout?

    Teď se mi výrazně mění úhel pohledu na umění vůbec. Mám pocit, že se mi divadelní poetika obrací naruby, a tím i moje mise, co divadlem chci říct a dosáhnout. Chci dělat “art, co mluví”. Chci se vykašlat na estetiku a přijít blíž k divákovi. Hladovím po autenticitě.

    Kdo byl či je vaším divadelním vzorem?

    Nikdy jsem neměla vzory, ani v dětství. Ani své hvězdy a miláčky. Mám zásadní osobnosti, které me nějak ovlivnily, především v tom “lidském”. Jsou to jedny z těch zázračných setkání, u kterých nezáleží na tom, zda jsou skutečná či fiktivní: Sabine Seume, Sumako Koseki, Mossoux Bonté, Charlie Chaplin, Boris Hybner, Jiří Kylián, Peter Greenaway, Jiří Škvankmajer, Anne Bogart….

    Jaké jsou vlastně začátky, kořeny vaší divadelní mise?

    Poprvé jsem stála na jevišti v sedmi letech v Čapkově Ze života hmyzu – hrála jsem malou mouchu – číšnici. Měla jsem silonová křídla a vůbec jsem nevěděla, co se děje. Od deseti až do svých osmnácti jsem stála na velkých oficiálních jevištích (Staváč, Naroďák, Státní opera) sešněrovaná a hladová, abych si mohla sáhnout na dno a zjistit, že tudy cesta pro mne nevede. Pak přišla DAMU a HAMU paralelně, velký úlet, velká škola. Zasadní bylo setkání s Petrem Boháčem, tehdy dramatikem.

    Máte nějaký divadelní sen?

    Mam mnoho snů, ale ty se nedají ovlivnit, protože přicházejí samy, spontánně v noci, a já si je pak každé ráno přepisuju do zápisníku. Většinou jsou surrealistické a s divadlem nemají žádnou souvislost.

    Jak si představujete svou divadelní budoucnost?

    Když porovnám to, co děláme u nás, v naší malé, trochu punkáčské Praze, s tím, co se venku jeví jako „velké umění“, mám pocit, že čas ukáže pravý smysl veškerého našeho činění. Myslím, že v České republice roste něco zásadního, co bude buď rozpoznáno brzo, anebo – možná – o mnoho let později, ale že to právě nyní vzniká a bublá a reaguje. Že to prostě u nás ještě není mrtvé. Že to chce žít a má to touhu se bouřit a rvát. V to doufám a v to věřím.

    ///

    Petr Boháč: Umění je stejně důležité jako potrava

    Proč se věnujete divadlu a proč právě tomuto typu performančního, fyzického divadla?

    Na tuto otázku nemůžu dostatečně odpovědět, neboť jsem v plném procesu a neptám se tímto způsobem. Cítím, že jdeme společnými silami vytyčeným směrem a považuju to za malý zázrak. Tím plurálem myslím sebe a své blízké spolupracovníky, mezi které patří i herci a tanečníci. Až jednou přestaneme, budeme moci odpovědět, proč jsme dělali toto specifické umění. Je to jako s pravdou. Dokud ji držíš v ruce, tak jsi přesvědčen, že ji máš. Když otevřeš dlaň, není tam nic jiného než prázdno. Ale to neznamená, že tam pravda nebyla. Protože když dlaň zavřu, tak znovu mohu říct, že ji držím. Přesně tak je to i s divadlem. Když je dělám, jsem v tvůrčím procesu, přesně vím, že je pevně držím v dlani. Když se mě někdo zeptá, abych je vysvětlil, abych vysvětlil, co to pro mě znamená, dopadne to jako s otevřenou dlaní…

    Máte nějaké vzory či vědomé vlivy?

    Těch odkazů je mnoho. Nezvyklé je, že jsou to především výtvarní umělci. Surrealisté, dadaisté, futuristé. Poválečný český a světový existencialismus, na jehož vrcholu stojí Alen Diviš. Dále především americký neoexpresionismus a především Pollock. Ale také solitéři jako Francis Bacon. Nemůžu zapomenout ani na současné malíře a sochaře v čele s Jiřím Sozanským, se kterým jsme udělali několik projektů. V současné době pracujeme s malířkou a sochařkou Paulinou Skavovou. U malířů mě fascinuje přesnost, tvůrčí gesto proměňující realitu v umělecký tvar. Napětí mezi abstrakcí a konkrétností. Napětí mezi mýtem a fyzičností barev. U svých oblíbenců nacházím tělesnost, která je zachycena v určitém okamžiku. Přesnost, s jakou musí pracovat mě fascinuje. Tuto přesnost chci přenést na jeviště. Každý okamžik na jevišti by měl mít tuto přesnost a konkrétnost a fyzičnost. Naše divadlo je pro mě oživlá esence mých oblíbených malířů. Proto k jeho charakteristice připínám adjektivum vizuální…

    A co vaše sny? Máte nějaké?

    Ani jeden náš projekt se neobešel bez mých snů a snů herců. Sny jsou pro mě v současné době jediná záchrana, jak se vyhnout klišé a jak dělat živé umění plné života. Sny jsou v současné společnosti jediným místem, kde nepronikly svazující pravidla trhu a pseudomorálky. Sny a ironie. A protože ironii se mi na jeviště nedaří dostat, pouštím do našich společných divadelních projektů sny plné obskurních obrazů, absurdních situací a nekorektních gest. Pakliže existuje antropologické divadlo, tak mu rozumím pouze skrze sny, neboť jediná antropologická cesta je cesta do hlubin našeho podvědomí. Ostatní antropologické cesty mi smrdí konzervou.

    Jaká je vaše současná vize budoucnosti Spitfire Company? Rýsuje se nějak?

    Představuji si, že dosáhnu se svými blízkými spolupracovníky okamžiku, že herec na jevišti bude hrát v režimu nastávání. Co to znamená? Že dosáhne stavu plné koncentrace, která mu napomůže objevit ještě nevyjevené, neočekávané, náhodné. Že se ve jménu náhody vzdá naučených klišé a že díky tomu dosáhne nového, jiného výrazu. Jsou okamžiky, kdy mám pocit, že jsme toho dosáhli, ale bohužel zde platí pravidlo, že cíl cesty je nedosažitelný. Samozřejmě, že bych mohl mluvit o finančně zabezpečeném divadelním souboru tak, abych na konci zkoušení nezjistil, že herci berou na hodinu cca 40 Kč. Bohužel umění není nezbytnost. Jenomže pro mě je umění stejně důležité jako potrava. Tento pocit se stává pro mě i cílem v budoucím čase.


    Komentáře k článku: Spitfire Company: Sny plné obskurních obrazů

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,