Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Těla ve smrtelném ohrožení

    Jedna z nejvýraznějších skupin fyzického divadla z Prahy, mezinárodně úspěšná, vytvořila ve spolupráci s partnery z Norska novou inscenaci, která tematicky navazuje na jejich předchozí díla – One Step Before the Fall (2012) a Animal/Exitus (2014). Všechny tři inscenace jsou spojeny tématem extrémních stavů lidského těla a mysli. Performeři těchto jednotlivých děl – sólistka, dvojice tanečnic, skupina tanečníků – jsou kamikadze těla a speleologové mysli, speleologové těla a kamikadze mysli, jak kdy. Premiéra Sniper’s Lake byla v Norsku velmi dobře přijata.

    Sniper’s Lake

    Motiv útěku je v inscenaci Sniper’s Lake zároveň oslavou těla FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Nejnovější taneční inscenace Spitfire Company se volně odpichuje od dotěrné vzpomínky na maniakální vraždění osamělého střelce z Norska, přičemž se autorům do tohoto tématu – už bez jejich přičinění – vpisují další vrazi-kopisté, objevující se ve světě kolem nás. Postava ostřelovače však nemá v inscenaci vlastní příběh, vytváří spíše určité příběhové pozadí. Jako vlastní téma pak vystupuje zkoumání extrémních stavů těla, podobně jako tomu bylo i v předchozích dvou opusech. V novém Ostřelovači od jezera jsou oním zkoumaným extrémem těla v bezprostředním smrtelném ohrožení.

    Taneční proud

    V dramaturgické koncepci Petra Boháče třímá choreografické otěže Miřenka Čechová. Východiskem se jí stal stav vysílení; stav vysílení na útěku před kulkou střelce. Téma je choreografkou upřesněno a rozvinuto do obrazu absolutního vyčerpání a smrtelné hrůzy v neustávajícím tanečním proudu pěti tanečníků.

    Tento taneční proud, proud běhu, útěku, je však svým tématem tříštěn. Smrtelná hrůza mění legato proudu taneční energie v drkotavé staccato. Hrůza podlamuje tanečníkům nohy, vlastní těla se jim vymykají z ruky a formují se do bizarních tvarů. Jejich hlavy, otočené jako v děsu zpět, do protisměru, brzdí účelnou logiku běhu a ochromují, tanečníci se zalykají, vyplivávají z podoby. A nejen to. Řeka života, civilizační růst lidského druhu a všelikého těla, jejichž obrazy v tanečních inscenacích obvykle proudí zleva doprava – jako ve Vertical Road (Akram Khan, 2012), jako v Sideways Rain (Guilhelme Botelho/Alias, 2010), se zde, ve Sniper’s Lake, obracejí „proti proudu“, a vše živé prchá doleva. Je na jevištích budoucnost vpravo, smrt vlevo? Mají divadelní scény svá osudová těžiště? – Levá strana jeviště vždy bylo místo, které divadelní tvůrci pociťovali jako minulost či cizí, neznámý svět: vchod pro cizince, pro příchozí od moře. Tak tomu bylo v antickém řeckém divadle a v scénografii tradičních asijských divadel, podobně ve francouzském klasicistním divadle; na toto cítění reaguje i melancholické zahledění do nenávratnosti v Kyliánově Potopené katedrále (1975). Odpovídá to i spontánní percepci lidského těla, kdy je levá ruka vnímána jako sinistra, temná.

    Tento proud – sděluje nám zřetelně a jednoznačně scénografie této inscenace – je také řekou krve. Scéna je prostá a působivá – podlaha i horizont jsou tvořeny lesklými plochami červené barvy. Na podlaze jsou světlem vytvořeny pruhy – cesty útěku. Jednotliví tanečníci se pohybují po těchto jednoznačných drahách, a zdůrazňují tak i jednoznačný účel svého pohybu – úprk.

    Pohybovým motivem útěku, jeho trasou a vektory si choreografka vymezila herní pole. V jeho rámci vyvíjí novou kapitolu tanečního jazyka. Miřenka Čechová je jako choreograf bytostný slovotvořič. Každá její choreografická práce je hledáním nových valérů tanečního jazyka, jeho nových možností – tanečních neologismů, neotřelých výroků, paradoxů.

    Sniper’s Lake

    Cécile Da Costa a Jiří Bartovanec jako kamikadze těla a speleologové mysli FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Duše na svém letu

    Tanečníci vzali choreografčin koncept zcela za svůj – což se týká jak vystavení se naprostému vysílení, tak hledání nového tanečního výraziva. Dávají tak vzniknout zvláštní směsi autenticity a metaforičnosti. Jejich taneční variace útěku obsahují řadu realistických, ba naturalistických momentů pádů, sesunutí, bezmocného zhroucení, plazení, ochromeného sunutí, uhranutého couvání, bezmocných gest. A tato taneční sebeobrana se bez varování a intermezz v mžiku proměňuje ve vykloubené pohybové metafory paranoie, v křivá zrcadla vnitřní horečky, anebo naopak přeroste v imaginární snový let. Jiří Bartovanec, tanečník souboru Sasha Waltz & Guests a sám slibný začínající choreograf, ve výskocích na útěku stíhá formovat své tělo do podivuhodných významů. Při pohledu na něj si náhle uvědomuji, že dole, na červené cestě, prchá tělo, ale nahoře, v tancem a expresivním pohybem zformovaném výskoku prchá Duše. Vizme duši, zapsanou v těle, vepsanou do těla, prorostlou s tělem na život a na smrt! Vizme letící tělo tanečníka, které je duší.

    Mezi pěti vysílenými a individualizovanými postavami jsme vedle zdejších tanečníků Markéty Vacovské, Cécile Da Costa a Jiřího Bartovance viděli i zahraniční tanečnice Amy Margaret Pender a Katju Schiu Henriksen. Taneční koncept choreografky byl čitelně definovaný, důsledný a přesvědčivý. Možná ale přílišná koncep­tuální důslednost trochu vysouší, a tím fyzickému divadlu nesvědčí…?

    Motiv útěku je i oslavou těla – co si s sebou na útěku můžeme vzít, je většinou pouze naše vlastní tělo; vše ostatní budeme na útěku nuceni odhodit. Bydlíme ve svých tělech a máme je vybavena útěkovým reflexem – v našem započatém velkém stěhování národů se tento instinkt znovu aktualizuje. Je to oslava, ale i varování. Současné taneční umění nás mimo jiné upozorňuje, že pokud jsme se až dosud nenaučili ve svých tělech bydlet, budeme do nich brutálně vyhnáni.

    Jezerní hudba

    Název Sniper’s Lake je i hořkou ironií. Osamělí střelci těchto dnů nám otrávili čisté jezerní vody tanečního romantismu. Čisté, též však – ovšem pohádkově – tragické. Americká skladatelka Sivan Eldar, která je autorkou hudby, činí narážky na druhé, takzvané bílé dějství Čajkovského Labutího jezera. Podivná věc, jak „stravinsky“ to zní, když se dotkne moderní hudební myšlení materiálu starých ruských skladatelů. A ach, ta jezera! Lancelot od jezera, Labutí jezero, Máchovo: jezero temné v lesích stinných, Erbenovo: Ach, nechoď, nechoď, na jezero, zůstaň dnes doma, moje dcero, já měla zlý té noci sen, jezero Ludvíka II. Bavorského… Breivikovo jezero.

    Řeka krve

    Scénografie spoluvytváří obraz řeky krve svou jednoznačnou barevností a návodnými světelnými pruhy. A aktualizuje i motiv cesty, dovoluje také inscenátorům rozšířit ještě podprahově téma cesty o všechny uprchlíky, křižující dnes náš svět velkého stěhování národů, hledajíce, kde domov můj?… Na krvavé scéně v choreografii Miřenky Čechové vidíme obrazy úprku jednotlivých bytostí, ale za nimi, jako stín – chceme-li, všichni chtít samozřejmě nebudou – i obraz lidstva na útěku. Toto zobecnění je totiž pouhý představový důsledek (což je asi v pořádku, nemůžeme si zabránit v představových důsledcích ani nedůsledcích).

    Scénografické pojetí je jednoznačné, přesvědčivé a plně postačující, má však jedno desideratum. Je jím odstín barvy. Je spíše oranžový, rumělkový než karmínový; neevokuje vlastně pocitově krev; tu si musíme dobarvit ve svých hlavách. Ať už má krev ve skutečnosti jakoukoli barvu, její symbolickou barvou, jejím archetypem, je bohatý, hluboký karmín. To je odstín, který má v divácích schopnost vyvolat adekvátní pocity. Barva rajčat tohle nedokáže. (Šťastněji s červenou barvou pracovala Spitfire Company v 13. komnatě – Requiem za Bruna Schulze, kde inscenátoři scénu zaplavili hromadou lesklých karmínových dámských střevíců. Práce s barevnou symbolikou není tedy obecně této skupině cizí.)

    Sniper, silueta vraha

    Na jevišti se před očima diváků rozehrávají přesvědčivé obrazy lidských bytostí ve stavu smrtelné hrůzy. Dožadují se empatie diváků a nesporně ji převážně mají. Na opačném pólu, mezi publikem, stojí jako stín střelec s napřaženou zbraní. No, mezi publikem… On stojí vedle publika. Už tím je velmi snížena účinnost jeho blízké, téměř hmatatelné přítomnosti. Rozumím, že Petr Boháč, autor konceptu a neherec, měl rozpaky ujídat pozornost věnovanou tanečníkům. Tyto rozpaky nejsou namístě. Jednak tím prokaučoval příležitost vytvořit silný vztah mezi prostorem scény a prostorem auditoria, kterým by vlastně prostor i rozšířil. A zejména příležitost vytvořit vztah mezi děním na jevišti a postavou Snipera. Dále promarnil příležitost pohybovat se v publiku, čímž by akceleroval děj, protože pozornost publika by se musela dramaticky přenášet. A také by byla šance navodit u diváků emoci strachu; strachu, studu, nekomfortnosti. Kdyby vizuálně poskytl svou temnou siluetu zblízka, zdálky, z různých úhlů, dynamizoval by hlediště.

    Publiku bylo umožněno bát se o tanečníky, hrozit se jejich metaforické smrti a pociťovat starost o jejich skutečná těla u konce s dechem. Ale nebálo se Snipera, to je chyba. Nepotřebujeme o Sniperovi víc vědět, v tom dávám inscenátorům plně za pravdu, to, že je zahalen tmou, že je pouhou temnou siluetou, hustým stínem, je v pořádku. Ale musíme se ho bát. Také skutečná střelba na scéně nepřináší zatím kýžený efekt. Výtvarný efekt z ní je nepatrný, právě tak jako zvukový; příslovečný shakespearovský lev tu zpívá jako slavíček. Petr Boháč zde má ještě prostor.

    Spitfire Company je soubor, který za několik posledních let získal výrazné postavení na české taneční a divadelní scéně, jakož i dobrou pověst v zahraničí, což zavazuje. Je to také umělecky ambiciózní skupina v tom nejušlechtilejším slova smyslu, citlivá k ranám doby, inteligentní a s rozhledem. Sniper’s Lake je její prominentní projekt; věřím, že bude ještě dotažen.

    Spitfire Company – Miřenka Čechová & Petr Boháč: Sniper’s Lake. Režie a choreografie Miřenka Čechová, koncept, dramaturgie, scénografie Petr Boháč, kostýmní design Petra Vlachynská, hudba Sivan Eldar, hudební interpretace Clarinet Factory. Česká premiéra 7. dubna 2015 v divadle Ponec.


    Komentáře k článku: Těla ve smrtelném ohrožení

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,