Písek a jiné kousky je autorův portrét v černě pruhovaném námořnickém triku. Proužky z trička přeskočily na obálku (je omyvatelná!), na hřbet i zadní stranu, a dokonce i na ořízku a dovnitř knihy, kde pruhované stránky pomáhají členit obsah na jednotlivé části. A abychom byli úplní, pak je třeba říci, že na vnitřních deskách proužek změní barvu z černo-bíla do červeno-bíla.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Spisy v jemném proužku

    Na obálce knihy s titulem Arnošt Goldflam Písek a jiné kousky je autorův portrét v černě pruhovaném námořnickém triku. Proužky z trička přeskočily na obálku (je omyvatelná!), na hřbet i zadní stranu, a dokonce i na ořízku a dovnitř knihy, kde pruhované stránky pomáhají členit obsah na jednotlivé části. A abychom byli úplní, pak je třeba říci, že na vnitřních deskách proužek změní barvu z černo-bíla do červeno-bíla.

    Tato vnější vizáž knihy je dílem Kateřiny Wewiorové a je příčinou toho, že jde o knihu nápadnou a viditelnou už na první pohled. A už v této své vnější podobě naznačuje nejen dynamickou rozmanitost, ale také hravost a jemný humor – tedy vše to, co lze najít po otevření svazku na stránkách samotných. Kniha přináší jakési „vybrané spisy“ Arnošta Goldflama z oblasti divadla; je zde dvanáct dramatických textů, které se časově klenou mezi roky 1983 a 2006. Zdaleka to nejsou všechny Goldflamovy dramatické texty z oněch let, protože k nim musíme počítat i řadu dramatizací a některé nezařazené texty; o nich se ovšem dozvíme z podrobného soupisu všech divadelních a rozhlasových her, scénářů a dramatizací, který je uveřejněn na konci publikace.

    Od grotesky k mýtu

    Goldflamovy dramatické texty provází řada doplňujících materiálů. V úvodu je to náčrt k portrétu Arnošta Goldflama, jehož autorem je Josef Kovalčuk; ten současně celý výbor sestavil a připravil k vydání. Vzadu jsou pak zařazeny studie týkající se dramatické tvorby A. G. a rozhovory s ním. Zuzana Augustová informuje o hrách z 80. let, Zdeněk Hořínek sleduje Goldflamovu cestu od grotesky k mýtu, Lubomír Sůva píše o Goldflamových tematických večerech uváděných v divadle Archa pod názvem Voyeur. Rozhovory jsou dva – Opojení fabulováním (rozhovor s Josefem Kovalčukem realizovaný přímo pro tuto knihu) a A. G. jako Voyeur a Masochista (rozhovor s Vladimírem Hulcem a Zdenko Pavelkou, původně otištěný v Salonu Práva).

    Celou pečlivě připravenou edici lze uvítat s radostným pocitem a s myslí rozjásanou – Větrným mlýnům patří nehynoucí zásluhy o vydávání dramatických textů českých i světových, nových i starých – takto systematicky se tomu v českém prostředí nikdo dlouho nevěnoval. Svazek Goldflamových prací pro divadlo patří nesporně ke skvostům těchto větrnomlýnských aktivit.

    Pokřivené huby v tragikomickém zrcadle

    Goldflamovy dramatické texty lze posuzovat ze dvou hledisek – jednak jako svědectví o vývoji jednoho autora, který je výrazným zjevem českého divadla již po několik desetiletí, a to v nejrůznějších rolích (dramatik, režisér, herec), jednak jako svědectví o vývoji českého dramatu a divadla za posledních 30 let. Obojí je zajímavé.

    Chronologické řazení jednotlivých dramatických textů za sebou dává vyniknout některým tematickým okruhům, jež se u Goldflama objevují až cyklicky a v překvapivých variacích. Častým motivem tohoto typu jsou rodinné záležitosti – vztahy mezi jednotlivými příslušníky rodiny navzájem (otec-matka-syn-dcera), způsob vnitřního života, vnitřní pospolitost rodiny, troskotající rodinné zázemí, které najednou už není ochranným valem a záštitou jistoty, alespoň na počátku života, ale zdrojem nebezpečí a ohrožení… atp. Toto téma třeba otvírá celou knihu v dramatickém textu Návrat ztraceného syna, kde v jakési polemické paralele s biblickým příběhem rozvíjí autor až smrtící zápas syna a otce. Rodina však prosakuje i do dalších titulů. Tak ji třeba nalézáme i v posledním textu Doma u Hitlerů, kde je těch rodin dokonce víc – Hitler a Eva Braunová vařící svému partnerovi vegetariánské jídlo, Goebbelsovi a jejich věčně hladové děti, které se mezi skotačením v bunkru dožadují chleba tlustě namazaného umělým tukem Vitello, a nakonec ještě i transformovaný Hitler se změněnou identitou, ukrývající se v Jižní Americe a chystající se založit novou rodinu se zdravě přirozenou, smyslnou Latinoameričankou, která stařičkému vůdci nahradí frigidní Braunovou. Vztahy členů rodiny objevíme v Písku, mezi texty najdeme i rodinu takříkajíc ve stadiu vzniku (Červená knihovna), tedy zárodek potenciální rodiny specifického typu. Není to náhoda a není to jen autorovo osobní téma. Rodina je jednou z nejvíce ohrožených jednotek naší společnosti, rozpadající se, propagující v názorech svých členů destrukční a sebedestrukční principy a maximální míru egoismu ve všech podobách (a tím maximální bezohlednost ke všem ostatním lidem, kteří dotyčnou rodinu vytvářejí). Není divu, že v zrcadle, které odráží tuto tematiku, mají dotyčné figury pořádně pokřivené huby, ať je to ve smyslu tragickém, tragikomickém (to nejčastěji) či humorném.

    Kontext nejen český

    Objevují se samozřejmě i jiné tematické okruhy – např. sklon řídit svobodné lidi a nařizovat jim jejich životy – to jsou třeba texty Biletářka, Pavel Jedlička a Jenda Krahulík aj. Jsou koncipovány, každý po svém, jako postupně narůstající noční můry o chapadlech plíživé totalitní moci. Ve výčtu témat a motivů a v jejich spojování a „vazbení“ by bylo možno pokračovat ještě dlouho – je jich totiž hodně, jsou nápaditě strukturovány a vykazují zvláštní smysl pro jemné finesy a filigránskou práci.

    Formálně se Goldflamovy texty pohybují na široké škále možností – najdeme zde nejen klasicky psané dialogy klenuté k víceméně kompaktnímu příběhu nebo monodrama jako záznam myšlenkového proudu jedné postavy, který je formálně koncipován např. jako dialog s posluchači, neboť základem každého divadla je jazykový či mimojazykový rozhovor, komunikace. Jsou zde také dialogy, jejichž situace neskládají logický celistvý příběh, ale spíš jsou volným asociativním proudem zážitků a vjemů postavy či postav. Od poměrně konvenčního dramatického jazyka přeskakuje Arnošt Goldflam k divácky náročným formám, které nemají jednoznačné vyznění a jedno řešení. Důležitou roli v některých jeho dramatických textech hraje vedlejší text, tedy to, co postavy neříkají, ale co autor poznamenává jako podle sebe nezbytnou součást sdělení pro diváka. V některých textech jde o klíčové momenty. Obecně můžeme konstatovat, že Goldflamovy texty jsou silně plurimediální, že tedy v sobě ukrývají silnou potenci svého inscenování, že ji předpokládají a nabízejí k tomu řadu podnětů, cest i koncepcí.

    Působivost textů A. G. se neomezuje podle mého soudu jen na český kontext, ale zasahuje přinejmenším kontext středoevropský, a to především tematicky. Existuje celá řada vnějších znaků, které to dokládají. Důležitější jsou však vnitřní souvislosti historické či filosofické, které středoevropský prostor po mnoho staletí formovaly a dodnes formují, navzdory hranicím či železným oponám – neboť ty, jak se již nejednou ukázalo, jsou pomíjivé. Chceme-li nějaký příklad propojenosti středoevropského regionu, připomeňme si třeba řadu fiktivních situací ze hry Doma u Hitlerů: malý chlapec Tabori (později velký divadelník George Tabori, Maďar, Rakušan, Žid, Němec etc.) je svým tatínkem zapomenut na brněnském nádraží, potkává zde Hitlera, který se v Brně čirou náhodou sejde také se Stalinem; Hitler jede na přijímací zkoušky na akademii do Vídně, Stalin cestuje z tajemných politických důvodů do Švýcar. Těžko vymyslet stručnější, účinnější, bizarnější, více varující a zároveň strašně legrační, tedy suma sumárum pravdivější charakteristiku střední Evropy a jejího osudu, než jak to učinil A. G. v několika výstupech této hry.

    Humor jízlivý i úsměvný

    V Goldflamových divadelních textech se prolíná na mnohý způsob humor a tragika, situace závažné pro postavy i pro diváka, které se však buď hned, nebo někde v následných jiných situacích zvrtnou do humoru. Ten bývá černý, sarkastický, jízlivý – ale i laskavý, úsměvný, milý. Amalgamace různých rovin humoru je jedním z hledisek, podle nichž by bylo možno třídit a posuzovat celek tvorby Arnošta Goldflama. Jde samozřejmě o dílčí kritérium, ale dá se podle něho rozpoznat nejen bohatost a plastičnost jeho textů či velká a jemná propracovanost detailů i dynamika situací, ale třeba i schopnost budování rafinované a překvapivé struktury (viz např. pět „dějství“ hry Doma u Hitlerů aj.).

    V této recenzi není samozřejmě prostor na nějaké zásadní shrnutí významu dramatické tvorby Arnošta Goldflama; o to se ostatně alespoň v dílčích aspektech a důkladněji pokoušejí některé v knize publikované a zde připomenuté studie. Můžeme ovšem s jistotou tvrdit, že Arnošt Goldflam je autor s jasnou profilací, který odráží historický vývoj naší (i evropské) společnosti, činí tak s autorskou suverenitou, rozmanitě, a přesto celistvě, s humorem, a přesto s naprostou naléhavostí a vážností. Arnošt Goldflam je jedním z mála dramatických autorů českého jazyka, který vystupuje nad národní kontext a který ve svých hrách odráží aspoň do jisté míry tematický a formální vývoj dramatického textu za posledních třicet let.


    Komentáře k článku: Spisy v jemném proužku

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,