Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Binaurální intimita

    Sedím se zavřenýma očima se sluchátky na uších a slyším, co jsem nikdy neslyšela. Musím otevřít oči a ohlédnout se. Zvuková autenticita a sugesce jsou tak silné, že cítím fyzickou přítomnost herce u sebe v pokoji. Hlas mě obchází, slyším zcela zřetelně, jak velký oblouk kolem mě dělá a do jaké vzdálenosti mizí. Poprvé poslouchám rozhlasovou hru natočenou binaurální metodou.

    Z binaurálního natáčení inscenace Spánkové křídlo Adelaide Carpenterové FOTO TOMÁŠ VODŇANSKÝ

    Hra Spánkové křídlo Adelaide Carpenterové německo-české divadelní režisérky a dramatičky Kathariny Schmitt byla natočena ve studiu Českého rozhlasu jak v klasické stereofonní, tak v dosud málo používané binaurální verzi. Posluchači mohli zaznamenat tuto metodu už letos v únoru při poslechu dramatizace povídky Miloše Urbana To strašný kouzlo podzimu v režii Natálie Deákové. Na rozdíl od ní je ale Spánkové křídlo natočené binaurálním způsobem celé, za silné podpory hudebně-zvukové kompozice sound designéra a hudebního skladatele Michala Rataje.

    Binaurální nahrávání zvuku je metoda, pomocí které lze zachytit 3D zvuk ve vysoké kvalitě. Speciálně vytvořený mikrofon s anatomií lidské hlavy dokáže imitovat funkci lidských uší a zaznamenává zvuk tak, jak bychom ho v daném prostředí reálně slyšeli. Dlouhou dobu byla tato metoda s kořeny ve dvacátých letech minulého století přehlížena, především proto, že je technicky a finančně náročná. Nyní se k ní vracejí tvůrci virtuální reality a 3D filmů. Zvuky přicházející do levého a pravého ucha se nepatrně liší, což je naprosto klíčové pro orientaci v prostoru. Pokud je zvuk, který slyšíme, v souladu s geometrickým uspořádáním prostoru, automaticky víme, kde se konkrétní objekty nacházejí. A to i přesto, že je nevidíme. Tak proto mé hledání herců po pokoji…

    Kromě málo užívané, přesto výrazné technologie nahrávání v sobě text Kathariny Schmitt spojuje ještě další dva důležité fenomény současnosti: prodlužování délky života a nové technologie zasahující do lidské intimity. Hra posluchače přenáší do budoucnosti, do doby, kdy stárnutí není nutným procesem, ale je chápáno jako anomálie, kterou lze účinně brzdit, či dokonce zastavit.

    Slyšíme muže, pacienta gerontologického ústavu, který se pokouší usnout. Stářím a únavou obtěžkaný hlas Rostislava Nováka st., hlas zatížený samotou a stereotypem, nás utvrzuje, že poklidné usínání s úlevným vydechnutím po končícím dnu je pro něj těžko dosažitelným cílem. Když k usnutí nestačí už ani vzpomínky na vřelé objetí matky, její vůni a šustění peřin, nabízí se odlidštěná neosobní pomoc takzvaných ASMR videí (Autonomous Sensory Meridian Response – samostatná smyslově meridiánová reakce: skutečný, dosud exaktně nepopsaný jev, který navozuje příjemné uvolňující pocity s cílem meditovat, relaxovat anebo lépe usínat). Muž, jehož proces usínání po celou hru sledujeme, se podobně jako miliony lidí na celém světě oddává na svém počítači sledování ASMR videa či nahrávce obdobné, blíže nespecifikované technologie. Podobných videí můžeme na kanálu YouTube najít stovky, ba tisíce. Obvykle obsahují ve zvukové stopě různé uklidňující zvuky šepotů, šustění, broukání či konejšení. Obrazově jsou doprovázeny barevnými abstrakcemi, různými monotónními výjevy či – nejčastěji – šeptajícími vnadnými dívkami. I k našemu muži něžně promlouvá mladá žena s cílem ukolébat jej a dopřát mu tolik potřebný odpočinek.

    Muž svoji virtuální průvodkyni spánkem zná. Její hlas slyšel už mnohokrát. Pokaždé stejně, stále dokola. Opakuje její slova společně s ní. Mezi nimi tak vzniká cosi – zdánlivě – důvěrného. Hlas herečky Terezy Dočkalové doslova hladí, podmanivě „pečuje“ o každou vteřinu směřující k vytouženému spánku. A muž se zoufale snaží navázat kontakt – dialog, který není a nikdy nebude možný. Jímavý ženský hlas, ač virtuální, se muži stává intimní partnerkou.

    Právě binaurální technologie napomáhá tomuto pocitu ideálně. Žádnou jinou dosud známou technologií by se nepodařilo tak sugestivně navodit intimní atmosféru. Něžně šeptající hlas je u posluchačova ucha pocitově natolik blízko a je tak autentický, že jeho působení balancuje na hraně erotiky a já si při poslechu začínám připadat nepatřičně. Cítím se jako voyeur v ložnici cizího páru…

    Ale o to právě jde. Autorka hry a současně režisérka inscenace Katharina Schmitt přináší do českého rozhlasového prostředí aktuální společenský jev. Hry na současná politická témata, na aktuální kulturní a společenské fenomény se sice v původní české rozhlasové dramatice občas vyskytují (například Terapie tmou z roku 2017), ale běžné nejsou. A téma stárnutí a stáří je ještě více okrajové. Na počátku devadesátých let natočil režisér Josef Henke monologickou hru Antonína Přidala Atentát v přízemí o opuštěné, psychicky rozvrácené starší ženě, která se nenaučila žít v porevolučních poměrech. Motiv stárnutí bychom objevili i v první rozhlasové inscenaci Davida Drábka Koule. Námět umírání a jeho etické aspekty nabídla také hra anglické dramatičky Lindy Marshall Griffiths Širší než nebe a překvapivě rovněž drama pro děti – vyprávění Kláry Vlasákové o setkání se smrtí Valentýnův první den na zemi, obě v režii Petra Mančala. Reakce na společenské a politické aktuální dění se nejvýrazněji projevily v řadě minutových her, za jejichž vznikem stojí dramaturgyně ČRo Kateřina Rathouská. Její zájem o současné téma se promítl i do inscenování Spánkového křídla Adelaide Carpenterové.

    Demografické prognózy předpokládají, že v roce 2050 bude v české populaci přes půl milionu lidí starších osmdesáti let, z nichž kolem dvě stě tisíc ve věku nad devadesát let. Takový stav nutně změní společenské upořádání. Zatímco rozhlasoví dokumentaristé natočili řadu dokumentů se seniorskou problematikou, hra Spánkové křídlo Adelaide Carpenterové je první, která konkrétně upozorňuje na starého člověka v dnešním světě. Na konkrétním výseku z jednoho života zprostředkovává jeho pocity a potřeby. Ve spánkovém křídle dost možná leží stovky gerontologických pacientů s přiměřeným zdravím, ale pochybnou kvalitou života, které večer co večer uspává totožný „líbezný“ hlas. Stejně dobře je možné, že tomuto starci je hlas a obsah videa programovaný na míru. Je to možná lehce děsivé, ale dokáže to – na rozdíl od medikamentů – odbourat samotu.

    Stanice ČRo Vltava, na níž byla hra v premiéře uvedena 11. června na webu i ve vysílání (navíc ji po celou dobu letošního PQ bylo možno vyslechnout v audio-zóně Českého rozhlasu Vltava), vůbec poprvé navigovala posluchače, aby poslouchali – navzdory svým zvykům – se sluchátky na uších. Posluchači si výjimečně mohou hru stáhnout jak ve stereo, tak v binaurální verzi. Těm, kdo si ji chtějí vyslechnout, vzkazuju: Inscenace rozhodně neuspává. Nechá vás po celý čas bdít s postupně se vynořujícími otázkami, jak jednou naložíte s vlastní samotou a osamělostí, jak naložíte se stářím svých blízkých.

    Katharina Schmitt: Spánkové křídlo Adelaide Carpenterové. Překlad Viktorie Knotková, scénář a režie Katharina Schmitt, dramaturgie Kateřina Rathouská, hudba a zvukový design Michal Rataj, zvuk Tomáš Pernický. Natočeno v roce 2019. Premiéra 11. června 2019, ČRo Vltava.


    Komentáře k článku: Binaurální intimita

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,