Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Spadla klec

    Zvláštní adaptace Aristofanovy komedie Ptáci z pera Jiřího Žáčka pod názvem Ptákoviny podle Aristofana byla jednou z těch, které předznamenaly listopad 1989. Žáček Aristofana přebásnil k obrazu svému, tedy do hravého jiskřivého jazyka, a také k obrazu politické situace – nebylo možné nevnímat paralely Aristofanovy satiry s poměry zmrtvělého režimu v době pěrestrojky, a Žáček i jeho spolupracovníci Stanislav Moša a Zdenek Merta si na tehdejší dobu servítky nebrali. Premiéra vzbudila emoce, na jedné straně překvapené, že se něco takového už může říkat z jeviště, a to dokonce první scény, i když jen malé Nové, a mohu jako pamětník potvrdit, že jsme se s chutí zasmáli, na druhé straně režim už s tím nic dělat nedokázal. Což ovšem víme dnes, rád připomenu, že se to událo na popud šéfa činohry Milana Lukeše. Ten má ještě jednu zásluhu hodnou připomenutí: nad inscenací seznámil pozdější trvalou autorskou dvojici Moša – Merta. Dílo se ovšem hrálo párkrát a pak se publikum přesunulo do ulic.

    Lze jen odhadovat, proč právě před letošními volbami se Stanislav Moša v Městském divadle v Brně k dílu vrátil. Tenkrát to byla hra s písničkami, tentokrát už to mohlo dostat, a zčásti dostalo, parametry muzikálu – Zdenek Merta přidal další čísla, a právě významové songy on umí, doprovází živá kapela. Ale i Moša projevil myslím především politickou odvahu a divadelní odhad na aktuální téma, které od dob Aristofanových nedoznalo v lidské společnosti podstatnější změny: dva athénské pobudy vyženou z města, oni dojdou do ptačí říše, nakukají ptákům, že by mohli vládnout světu, jak lidem dole, tak bohům nahoře, založí velké mocné město, jehož vládcem se nakonec prohlásí pobuda Primabrachos. V Žáčkově úpravě domýšlivé ptáky rovnou zavře do klece, což tehdy byla vtipná humorná narážka na reálnou politickou situaci, na kterou jsme byli zvyklí, dnes je to myslím ještě působivější upozornění na to, co může znovu přijít! Tehdy seděla v hledišti zcela konsternovaná Jiřina Švorcová, dnes se u Moši opět aplaudovalo vstoje, jen skupinky politiků seděly, mračily se a pokukovaly po sobě. Mám dojem, že napříč politickým spektrem, jak se korektně říká. Jen směr možného pohybu nikoli z klece, ale do klece, se od té doby změnil.

    Pro brněnské uvedení Jiří Žáček text upravil, především jeho druhou polovinu, na té první až po rozhodnutí vybudovat vševládné ptačí město Mrakoptakohrad (i název ptákům podstčil Primabrachos) mnoho neměnil. Ti nahoře – zase stejní „ptáci“ – si také rozdělí vládní funkce,  jen před dvaceti lety působili trochu ošuntěleji a šedivěji, ale jinak? Až se pamětníkovi věřit nechce. Právě druhá polovina hry, přechýlení do dnešní situace, však dosvědčila, že politická satira buď už vymřela, nebo možná ani neexistovala: od Aristofana přes V+W až po Žáčka, abych to zkrátil, satira se projevovala neuctivým chováním a jednáním vůči napadeným, slovníkem často hodně ostrým. Kdežto stačí jen málo zobecnit, a máme tu podobenství, které může názorněji poukázat na principy chodu dějin. Aristofanův text obsahuje obé, Žáčkovo přetlumočení také, navíc řadu narážek na současné reálie, včetně třeba třicetikorunových poplatků, ale když má dojít opravdu na satiru, i Žáček si vypomohl prostředky vlastně kabaretními. A režisér Moša je hrubě doslovil. Počínaje krátkými výstupy všemožných takydůležitých, kteří se v novém Mrakoptakohradu prosazují, všechno vykukové od výběrčího daní přes prodavače vzduchu až po poradce, mluvčí, zkrátka havěť ryze současnou. Přitvrdil Erik Pardus figurkou Laureáta, který hodlá opěvovat nový režim, stejně jako opěvoval ten starý, a ještě víc figurkou Nemakačenka, postavou spíš už za hranicí politické a národnostní korektnosti. Nechybí kvočna coby zapšklá feministka – Zdena Herfortová za expresívně komický monolog sklidila aplaus večera, nechybí kritik režimu, jehož ovšem nikdo neposlouchá a brzo přijde o krk. Delegace bohů, Poseidon, Triglav a Hérakles už se mezi sebou jen mlátí kyjem, jeden mluví za Zemana, druhý za Klause, k velkému gaudiu posluchačů. Jenže, lze to sehrát decentněji?

    Zrod diktátora z příjemného chlapíka, který všem nezištně radil a pomáhal, je v Žáčkově úpravě o to účinnější, že Primabrachos se svým kumpánem Doufalionem zpočátku připomínají plebejské dvojice z her Osvobozeného divadla. Primabrachose Martin Havelka jen po troškách sune ke kýženému, a jak se ukazuje, předem stanovenému cíli – po všem tom jásání zavře nad ptáky klec se slovy vyřčenými do publika: Svoboda by je zabila. Věcně vysloveno, člověk snadno uvěří! Diktátoři vypadají, alespoň zpočátku, sympaticky, a Martin Havelka to dobře ví – skvělá postava! Dosud vzdušná scéna (opět v principu analogická scéně před dvaceti lety) se setmí a Koňadra skrz mříže zajíkavě šeptá ještě před chvíli nadšeně skandovaný slogan: Šťastný, požehnaný ptačí rod!

    Tak uvidíme, jestli i nám spadne klec. Každopádně skvělá inscenace a pokud vím, jediné opravdu politické divadlo o věcech hodně podstatných a aktuálních.

    Městské divadlo Brno – Jiří Žáček, Zdenek Merta: Ptákoviny podle Aristofana. Režie Stanislav Moša, hudební nastudování a dirigent Dan Kalousek, scéna Christopher Weyers, kostýmy Andrea Kučerová, choreografie Aneta Majerová, light design David Kachlíř. Premiéra 24. dubna 2010 na Hudební scéně.


    Komentáře k článku: Spadla klec

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,