Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Soukromý festival divadla německého jazyka (No. 3)

    Drážďany, saská metropole s krutou válečnou zkušeností, se po sjednocení Německa postupně staly významnou stanicí na mapě divadelní Evropy. Už ke konci režimu NDR bylo tamní divadlo /Schauspielhaus/ významné a jeho umělecký šéf Wolfgang Engel zván k zahraničním pohostinským režiím do západního světa. S novým režimem byl v divadle zbaven funkce /podle tehdejších regulí, kdy ve vedení museli být pracovníci západoněmečtí/ a prošel si řadou německých a rakouských scén včetně Burgtheatru. Nakonec skončil jako intendant divadla v Lipsku. Do drážďanského divadla bylo tehdy dosazeno vedení složené z druhořadých (západo)německých umělců a teprve v poslední době se divadlo opět dostává na významnou pozici mezi německými scénami. Také Engel se do divadla, aspoň pohostinsky, vrátil.

    FOTO archiv

    Jízlivě ironická hra na revoluci

    Ve Státní činohře na velké scéně se hraje Weissova hra Marat/Sade v režii Friedrike Heller /nar. 1974 v Hamburku, režírovala i v Schaubühne Berlín a Burgtheatru Vídeň/. Režisérka z textu, který předpokládá poměrně velké obsazení, ráznými škrty udělala „jen“ komorní hru a text interpretovala silně komediálně. Weissovu metaforu světa jako blázince, kde se řeší problémy a spory lidstva, inscenuje jako hereckou /dětskou?/ „hru na blázinec“, kde vše je jen „jako“.

    Marata hraje rakouský herec Thomas Eisen. FOTO archiv autora

    Představení začíná, ještě než se diváci stačí usadit do svých křesel, za plného světla. Herci se připravují ve froté županech na koupel, chystají si potřebné rekvizity, ručníky a podobně. Obrovské množství jevištních postav odehraje šest herců, pouze jeden však ztvárňuje postavy dvě – čili v inscenaci není žádný ředitel se ženou, žádní pacienti, žádni ošetřovatelé. A to vše za necelé dvě hodiny bez přestávky. Ústřední postavou – kromě obou titulních protagonistů – je Vyvolávač v kultivovaném a starostlivém podání charismaticky a intelektuálně vyhlížející Sonji Beisswenger. Ta kromě představování postav a vedení děje je také chrání. Například se snaží cenzurovat jejich nahotu, když ve vášnivém politickém (ale zčásti i osobním kritickém projevu samotného herce) zcela nahý Marat roztržitě vystoupí z vany, aby deklamoval svoje teze. Nebo mateřsky přemlouvá Marata, aby zapomněl na své kritické názory na svět, vystoupil z role občana Thomase Eisena, do které se vcítil (proměnil), a vrátil se k postavě Marata. Hraje jej rakouský herec Thomas Eisen, Sadeho Torsten Ranft, který opravdu vypadá jako zženštilý, deviantní člověk. Naprosto hloupou /tady/ Charlottu vytvořila Annika Schilling. Je jen loutkou, která nepochopí základní instrukce a ve vaně, kam mezitím za Maratem vlezl i zvrácený markýz de Sade, zabije oba. Nic se nestane, jen to jen „jako“. Postavy rychle ožijí a v komickém zpomalení několikrát zopakují svoji smrt ve vaně.

    V propramu je zdůrazněno, že spor Marata a Markýze de Sade je vlastně metaforickým sporem, který probíhal v poválečném Německu. Pokud dobře z kontextu hry chápu rozpor obou protagonistů, jde o spor kolektivismu, sociální spravedlnosti /Marat-revoluce/ a individuální svobody a volby /Markýz-kontrarevoluce/. Opravdu velmi zjednodušeně bychom to mohli chápat jako spor Východu a Západu Německa v koncepci jeho poválečného vývoje. Oba režimy byly však v obou částech Německa dosazeny zvenčí spojeneckými armádami a nešlo o vlastní německý problém. Zabití obou protagonistů by mohlo ukazovat na zralost umělkyně v tom smyslu, že chápe schematičnost tohoto výkladu. Lehkou komediální interpretací dobře formulovala svůj ironizující, kritický postoj.

    Herci jsou hlavně v bílém Jägerově prádle, které často chlístáním barvy zbarvují do krvavě rudé. FOTO archiv autora

    Zbývající postavy hrají Thomas Braungardt /ztvárnil také Maratovu pečovatelku Simonne/ a mladý herec Sebastian Wendelin v roli Jacquese Rouxe. Tento absolvent vídeňského Max Reinhardt Seminär je dnes vpravdě hvězdou souboru. Sledovat jeho radost ze hry, jeho klaunské uchopení postavy je velkým zážitkem. Herce jsme mohli už vidět v roce 2010 na PDFNJ v Praze, kdy hrál s drážďanskou činohrou v Hoffmannově pohádce Zlatý kořenáč.

    V inscenaci Marat/Sade dominuje mužská nahota, ale to je jev, který už všichni od německého divadla očekáváme. Postavy se sprchují, cákají vodou, hravým způsobem na sebe lijí litry umělé krve a za chvíli tento výstup shazují „další taškařicí“. Muži jsou buď nazí, anebo ve froté županech, ale hlavně v bílém Jägerově prádle, které často chlístáním barvy zbarvují do krvavě rudé. Diváci v prvních řadách dostávají před představením igelitové pláštěnky, aby se mohli chránit. Scénu /Sabine Kohlstedt/ tvoří mírná šikma. Podlaha je pokryta dřevěnými rošty jako ve sprchách, po které se postavy nejistě pohybují, protože každý neopatrný pohyb může být nebezpečný. Nahoře jsou sprchy, vpředu bazének, ve kterém se nahý Marat doslova cachtá jako malé dítě, aniž by přiom příliš zdůrazňoval svou kožní nemoc. Občas se snesou mikrofony a postavy zazpívají ne příliš hudebně líbivé songy. Sedmou postavou, stále přítomnou na scéně, je hudebník-autor scénické hudby Thomas Leboeg. Občas hraje živě na elektronický klavír, občas muziku pouští ze záznamu, občas zapomene /když třeba cvičí jógu/, takže musí být Vyvoláváčem upozorněn, že by měla znít hudba.

    Peter Weiss je považován za následníka Bertolta Brechta, hovoří se o něm jako o představiteli nové levice druhé poloviny šedesátých let. Právě vystupováním herců z rolí, jednoduchými scénickými antiluzivními tvůrčími prostředky lze v této inscenaci jisté postupy Brechta vysledovat. Režijně mladistvá, dynamická, invenční, neschematicky pojatá inscenace svědčí o vzestupu první drážďanské činohry.

    Vojcek coby camusovský Sysifos

    Inscenace Vojcka se hraje na druhé scéně Drážďanské státní činohry, na jevišti Kleines Bühne. Hraje se opět bez přestávky, což sice hru rytmicky nerozbijí, ale na druhé straně to od diváka vyžaduje maximální soustředění, což v dnešní nekoncentrované a povrchní době může být trochu problém. Jak však bylo v mnou navštíveném představení patrné, většině to nevadilo. A to nešlo rozhodně o nějaké vyhraněné publikum. Převážnou většinu diváků tvořili studenti středních škol. Hru režírovala Sandra Strunz /1968/ pocházející jako předcházející režisérka také z Hamburku, kde i vystudovala. Pro Státní drážďanskou činohru už vytvořila několik inscenací.

    Marii hraje Ina Piontek. Interpretuje ji jako dětinskou dívku neschopnou zvládnout mateřství, natož trvalý vztah. FOTO archiv autora

    Invenční scénu, relativně jednoduchou a dokonale funkční pro vytváření divadelních metafor, vytvořil Volker Hintermeier, rakouský scénograf, který v poslední době převážně spolupracuje s Matthiasem Hartmannem ve vídeňském Burgthetru /Faust/. V pozadí je prudká šikma /téměř 90 stupňů/, na jejímž vrcholku se postavy objevují. Občas sjedou jako po skluzavce dolů, občas se drápou nahoru – zejména Vojcek, působící tak trochu jako camusovsky interpretovaná postava Sysifa, občas je někdo shodí. Dole je scéna relativně prázdná. Vpředu stojí suchý strom jako z Beckettova Čekání na Godota. Vojcek k němu náplastí přilepí na začátku představení ještě jednu suchou větev, na jeho konci ze stejné náplasti vytváří na stromě houpačku pro dítě. Nad jevištěm visí reflektor, který imituje velký lustr, chvílemi však působí jako jakýsi strašák v poli. Na obou stranách jeviště se nachází živý orchestr, živě ale na jednoduché nástroje /Vojcek na pilu/ hrají některé postavy hry. Když Vojcek z úzkosti tančí a nabádá Ondru, aby tančil s ním, provází však jeho tanec hluboké ticho.

    V pozadí je prudká šikma /téměř 90 stupňů/, na jejímž vrcholku se postavy objevují. Občas sjedou jako po skluzavce dolů, občas se drápou nahoru, občas je někdo shodí. FOTO archiv autora

    Hraje se hudební a dramatická úprava Toma Waitse, Kathleen Brennan a Roberta Wilsona /tato scénická úprava se v poslední době využívá v celém Německu/, která dává nedokončenému Büchnerově textu pevný tvar. Hudba i songy mají tak trochu brechtovský charakter, v jednu chvíli jsem v songu doktora zaslechl hudební parafrázi z Wagnerova Valkýra. Vybraný hudební doprovod se k textu hry skvěle hodí. A je-li v souboru herec typu Sebastiana Wendelina, umělce s mimořádně rozvinutým chlapeckým charismatem, je už z velké části vyhráno. Wendelin hraje Vojcka jako zoufalého, citlivého, zmateného chlapce zmítaného velkými city i silným ponížením, kterému je vystavený. Chodí po scéně s igelitkou, často jako by byl duchem nepřítomný. O to silnější je neočekávaná /nechce se mi věřit, že by takový „chlapec“ byl toho schopný/ závěrečná vzpoura, která vyústí ve vraždu Marie, která zástupně odnáší všechna jeho ponížení a neúspěchy. Herec zpívá nepříliš školeným hlasem, což je dobře, protože inscenace tím pádem nemá (jinde občas) nablyštěný muzikálový charakter. Převládá Georg Büchner, nikoli nějaký téma rozmělňující muzikál. Další velkou Wendelinovou předností je výrazný pohybový talent. Jeho pokusy zdolat šikmou scény a vydrápat se až nahoru mají až akrobatický charakter. Marii hraje Ina Piontek, talent z berlínské Ernst Buch Hochschule, líhně německých divadelních objevů. Interpretuje ji jako dětinskou dívku, neschopnou zvládnout mateřství, natož trvalý vztah. Svým líčením trochu připomíná udiveného klauna. Současně je tak trochu křehkou baletkou, nosí dokonce růžovou baletní sukýnku. Lehce tedy podléhá majorovi, kterého Thomas Quass hraje jako postavu z němého filmu /výrazné líčení působí až jako obličejová maska/, jako jakéhosi upíra. Je plný agrese a scény jeho mlácení Vojcka, snad aby zamaskoval Mariinu nevěru, patří k těm nejsilnějším. Zmítá zoufalým Vojckem, který se neumí bránit, jako s bezbrannou loutkou. Manýristicky pojatý doktor /Matthias Luckey/ má výraznou spolupracovnici, zdravotní sestru /Antje Trautmann/, která si v krutosti s doktorem nezadá. Doktor jako jakýsi sexuálně deviantní jedinec se často lupou dívá na milostné scény, šmíruje. Soucitného blázna – klauna s pouťovým srdcem – hraje Sonja Beisswenger, Vyvolávač z inscenace Marat/Sade (Thomas Eisen, který hrál Marata, je Hejtmanem). Po smrti dítěte je chová v náručí a nakonec je pochovává do prázdného pouzdra od houslí jako do rakvičky. Smyčec od houslí se poté stává smrtícím nástrojem Vojcka. Ve ztišené scéně před vraždou, plné smutku a náhlých Vojckových pozitivních emocí k Marii /skoro by člověk uvěřil, že ji odpustí/, jím hraje po těle Marie a zanechává na něm krvavé šmouhy. Po její smrti ještě chvíli hraje krvavým smyčcem na svoji oblíbenou pilu a nakonec bere mrtvou Marii jako v pietě do náruče a pomalu stoupá po šikmě. V polovině cesty náhle zhasnou všechny světla. Tma. Tečka. Konec.

    Soucitného blázna – klauna s pouťovým srdcem – hraje Sonja Beisswenger (vlevo). FOTO archiv autora

    Drážďanský Vojcek je silné, emotivně působivé, formálně dokonalé divadlo. Ukazuje, že Němci dnes umějí inscenovat i klasické texty velmi atraktivně. Mimo to je také dokladem, že Státní činohra patří po období krize v devadesátých letech k předním německým scénám. O jejím uměleckém vzrůstu svědčí koneckonců i její pozvání před dvěma roky do Prahy na PDFNJ.

    Můj „bummel“ rakouským a německým divadlem inspirovaný velmi úspěšným loňským PDFNJ a dojmy z něho mne převědčil, že chcete-li znát současné evropské divadlo, je nutné naše sousedy pečlivě sledovat. Jejich formálně a interpretačně vyhraněná divadelní tvorba by mohla být pro naši – vesměs interpretačně velmi konzervativní – divadelní praxi silnou inspirací.

    Staatschauspiel Drážďany, Grosses HausP. Weiss: Marat/Sade. Režie Friederike Heller.

    Staatschauspiel Drážďany, Kleines HausG. Büchner, T. Waits, K. Brennan, R. Wilson: Vojcek. Režie Sandra Strunz.


    Komentáře k článku: Soukromý festival divadla německého jazyka (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,