Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Soukromý festival divadla německého jazyka (No. 2)

    Berlín se po sjednocení Německa opět stal velkou kulturní metropolí. Východoberlínská divadla /Volksbühne, Deutsches Theater, Berliner Ensemble, Maxim Gorki Theater/, když se zbavila ideologie a schematismu, nesmírně obohatila kulturní Berlín. Ba dokonce se dá říci, že jádro významného divadelního života leží právě v bývalém Východním Berlíně.

    Repro Deutsches Theater

    Pro toto svědčí i fakt ekonomický. Například když bylo nutné zrušit v Berlíně jedno městem dotované divadlo, nebylo vybráno žádné v bývalém Východním Berlíně, ale zrušeno západoberlínské divadlo Schiller Theater. Divadlo Schabühne am Lehniner Platz /které sice leží na Západě/ je svým způsobem, tedy dnešní soubor, také svým způsobem východoberlínské provience, tvoří je totiž velké množství absolventů vysoké divadelní školy Ernst Busch Hochshule a jádro souboru hrálo pár let v tzv. Baracku, což byla součást východoberllínského Deutsches Theater. Slavné Deutsches Theater, kde působil kdysi legendární Max Reinhardt, plní – podobně jako vídeňský Burgthater – funkci německého národního divadla. Ve všech berlínských divadelních souborech je rozložení tvůrců pocházejících z obou bývalých německých zemí už značně promíchané, takže je možné říci, že jestliže se někde podařilo sjednocení, tak je to právě v této oblasti. Na jaře jsme navštívil dvě berlínské scény.

    Deutsches Theater

    Hoeder Ulricha Matthese (uprostřed) je sympatický, charismatický, i přes vysokou politiku, v které se pohybuje, si zachovvává jistý charakter a lidský rozměr svého chování. FOTO archiv

    Deutsches Theater se hrají Špinavé ruce J. P.Sartra v režii mladé režisérky Jette Steckel /29/. Tato chlapecky působící mladá žena je dcerou intendanta a scénografky. Absolvovala hamburskou vysokou divadelní školu, studovala však také na GITIS v Moskvě.

    Režisérka příliš do textu nezasahovala. Hraje se bez přestávky. Chronologie hry je zachována. Úvod inscenace tvoří návrat Huga z vězení mezi soudruhy, do kterého se dostal po vykonané vraždě. Hlavní částí inscenace je dobře známá retrospektiva, vzpomínka či vyprávění, jak to bylo. Stranický /zčásti hrdinou vynucený/ úkol pro Huga zabít politika, jeho obavy, váhání a neschopnost to vykonat pro Hasseliebe, kterou Hugo získal vůči politikovi, nyní zaměstnavateli /Hugo se stane jeho sekretářem, aby byl poblíž/ až po náhodnou vraždu. Závěr obsahuje stranické řešení Hugova případu, který se mezitím pro stranické kotrmelce v ideovém směřování stal nepohodlný.

    Scéna je jednoduchá, šedé stěny, pár kousků mobiliáře, stěny se v dramatických situacích pohybují kolem postav, jako by je chtěly uvěznit. FOTO archiv

    Huga hraje Ole Lagerpresch, takový běžný kluk, nezralý a pubertálně se bouřící proti svému měšťáckému původu. V první části inscenace nosí demonstrativně rudé kalhoty jako symbol strany. Katharina Marie Schubert interpretuje Jessiku hodně komediálně. Jednu chvíli má dokonce boxerské obrovské rukavice jako u komiksové figurky Mickey Mouse. Také hraje na harmoniku, vůbec si ráda hraje. Huga nebere moc vážně, stále jej „shazuje“. Narozdíl od něj ji svou mužností okouzlí Hoeder. Ten je svým způsobem hvězdou večera, což je dané popularitou jeho interpreta Ulricha Matthese. Jeho herectví je ozvláštněné řadou mužných gest, často využívá ostré, až filmové střihy. Hoeder v jeho podání je sympatický, charismatický, i přes vysokou politiku, v které se pohybuje, si zachovvává jistý charakter a lidský rozměr svého chování. Matthes hraje u špičkových německých divadelních režisérů (a také ve filmu), je to opravdu v dobrém slova smyslu herecká hvězda. Chodí se na něj. Přesto se nijak neprosazuje na úkor ostatních. Diváci se mu často smějí, posun v interpretaci je ale daný režisérovým pojetím.

    Scéna je jednoduchá, šedé stěny, pár kousků mobiliáře, stěny se v dramatických situacích pohybují kolem postav, jako by je chtěly uvěznit. Krásná je scéna s rekvizitou-červenou látkou (ručníkem). V jednu chvíli si do ní balí hlavu Hoeder, později se polonahá Jessika s harmonikou na nahém těle do ní zahalí, když jde Hoedera svádět. Jeho úzkost z tušené smrti je ztvárněná agresivním krájením mrkve, kterou jako by vraždil. Velkou roli hraje jímavá hudba. Jako scénický prvek se občas objevuje i video, které snímá chování mladého páru, ale také se pomocí něho promítají titulky. Na počátku s otázkami kdo je na jevišti a kdy a kde se scéna odehrává, v konci se na stěnu prímtá mnoho slov končících na -ismus: humanismus, islamismus, fanatismus, kapitalismus… /zajímavé je, že se zde neobjevuje slovo komunismus/

    Srovnám-li berlínské provedení s inscenací Ivana Rajmonta v Kolowratu, je ta ta berlínská daleko invenčnější, intelektuálnější, s razantním temporytmem a v neposlední řadě s aktuální, současnou interpetací a humorným nadhledem. Hra stále má co sdělit. V tomto případě především absurditu politických ideálů ve střetu s realitou. Deutsches Theater bývá někdy nazývané Německým národním divadlem. Právem.

    Schaubühne am Lehniner Platz

    Gaveston prostrkuje mřížemi ruku ke králi /Stefan Stern/ v pozici fragmentu Michelangelova obrazu ze Sixtinské kaple. FOTO archiv

    Schaubühne am Lehniner Platz se hraje Edvard II.Christophera Marlowa, Shakespearova vrstevníka, jednoho z mála umělců, který přežil Shakespearovu invazi do anglického divadla a jeho světovou slávu. Edvard II je asi jeho nejznámější titul. U nás se hrál například v roce 1922 v ND v režii K. H. Hilara. Možná známější je Brechtova parafráze Život Eduarda II Anglického. Na začátku sedmdesátých let ji uvádělo Divadlo E. F. Buriana (dnešní Archa) a v roce 1988 Státní divadlo v Brně. V roce 2008 jsme Marlowovo drama mohli vidět na festivalu v Plzni v podání slovinského Národního divadla z Lublaně. Šlo však podle mého soudu) o dosti problematickou interpretaci.

    Vzhledem k tomu, že hra je v naší kotlině málo známá /poslední český překlad je z roku 1958/, připomenu základní dějovou lini. Motivy krvavých shakespearovských královských her, které detailně popsal ve své knize Shakespearovské črty polský teatrolog Jan Kott, jsou zastoupeny už tady. Boj o moc, o trůn je zde však ozvláštněn silným osobním motivem „jiné“ osudové lásky. Král Edvard II. je ženatý se sestrou francouzského krále Isabellou a má s ní nezletilého syna. Prožívá však vášnivou lásku ke Gavestonovi, francouzskému mladíkovi. Ten se stává trnem v oku šlechticům, kteří se opakovaně snaží proti vůli krále Gavestona vyhnat a nakonec se jim podaří jej zabít. Mladík jim ani tak nepřekáží jak zdroj zvrácené lásky – ve hře jsou repliky některých šlechticů, které odkazují k pochopení antického zvyku mužů mít milence. Vadí jim ale z ekonomického a mocenského důvodu. Obávají se, že král by mu mohl poskytnout velkou moc, že mladík je obyčejný parvenu, který touží po ekonomických výhodách. Po smrti milence se král ze zoufalství vzchopí a s pomocí příznivě mu nakloněné vrstvy šlechticů vyžene vrahy z vlasti. Ti se uchýlí spolu s královnou do Francie, později vedou invazi do Anglie, krále zatknou a mučí ho ve vězení a nakonec pomocí intrik zabijí. Hra končí klasicky. Otce pomstí dospívající syn, tedy nový král Edvard III. Tolik tedy základní kostra příběhu.

    Když šlechtici napadnou Gavestona, děje se to – jak jinak – ve sprchách. FOTO archiv

    V Berlíně režíroval hru Ivo van Hove /1951/ z amsterodamského divadla Tronelgroepe. Inscenace je jedním z jeho fascinujících představení poslední doby /Římské tragédie podle Shakespearových královských her, Rusové – spojení Ivanova a Platonova A. P. Čechova, tyto inscenace bylo možné vidět na wrocławském Dialogu, ale také na domácí scéně v Amsterodamu, Andělé v Americe T. Kushera/. Vždy se jedná „velká divadelní plátna“, soudobou interpretaci a ohromující formu využívající současných technologií. Scénu a světelný design Edvarda II. mu navrhl jeho krajan a stálý spolupracovník Jan Versweyveld /také další spolupracovníci jsou režisérovi rodáci/. Na velkém jevišti je osm zamřížovaných cel, čtyři vlevo a čtyři vpravo. Uprostřed je ulička, která vede k veřejným sprchám. V pozadí je kancelář. Vidíme jenom její zadní stěnu, za kterou vládne s počítačem a kamerou vězeňský dozorce. Jsme totiž v moderní věznici a protagonisté jsou vězni. Samí muži, včetně královny, kterou také hraje muž. Van Hove se zřetelně něchal inspirovat tím, že u Shakespeara hráli samí muži. Ale také homosexuálním motivem hry a v neposlední řadě i tím, že náhražkový sex mezi osobami stejného pohlaví bývá v těžkém vězení častým jevem. Tématem inscenace je tedy svět jako vězení, v něm boj o mocenské postavení a zvrácená láska. Herců devět, některé postavy jsou sloučeny. Všechny vzpoury mají charakter vězeňský: Postavy jsou samy v celách, tlučou o mříže, trhají polštáře, dopouštějí se násilí ve sprchách, souloží s vězni, kteří ženskou roli dovolí /představitel Isabelly se stává milencem jednoho ze šlechticů-Mortimera (Paul Herwig), hlavního intrikána proti králi/. Vše je doprovázeno živým videem. Vidíme, co se děje v jednotlivých celách. Jelikož diváci mají v panoramatickém prostoru Schaubühne jen omezenou možnost pohledu, mohou vidět vždy jen část „reálu“, zbytek je jim zprostředkován videem /zde je nutné konstatovat, že podobný princip vyžívají z podobných důvodů i jiní významní režiséři současného evropského divadla, Castorf, Lupa, Warlikowski, v některých svých inscenacích i Hermnais/. Inscenace je členěna nápisy, které nás informují o průběhu děje. Například: Sen krále, Homosexualita, Komplot, Pomsta…

    Představení začíná snem, ve kterém Edvard II. /Stefan Stern/ teskní po dočasně vyhnaném milenci. Leží téměř nahý v cele, ze sprchy přijde zcela nahý Gaveston /Christoph Gawenda/, vrhá se na celu a prostrkuje mřížemi ruku ke králi v pozici fragmentu Michelangelova obrazu ze Sixtinské kaple /Adam a Bůh; známý to novodobý grafický symbol homosexuální lásky/. Když šlechtici napadají Gavestona, děje se to – jak jinak – ve sprchách. Nahý král potom nese v náručí zkrvaveného nahého Gavestona do jeho cely. Jejich fyzický kontakt je líčený jako ambivalentní. Gaveston napadá krále, jako by měl vůči němu výhrady, že dovoluje to, co se s ním děje ze strany šlechticů, tedy spoluvězňů. Bije ho, ale nakonec se tato jeho agresivita mění v líbání a něžný fyzický kontakt. Herec, který hraje královnu /Kay Bartholomäus Schulze/, je vcelku „normální chlap“. Ženskou roli zdůrazňuje jen lehkým líčením a trochu ženskými gesty. Ostatní herci jsou tvrdí chlapi. Na postavách krále a Gavestona nenajdeme ani stopy zženštilosti. Po smrti milence se král vzchopí. Šlechtici, kteří se postaví na jeho stranu, mu – zdá se – nahrazují Gavestona. Vztah k mladému Spencerovi/Moritz Gottwald/ má opět latentní homosexuální podtext. Všechny mordy se dějí udušením v igelitovém sáčku nebo podříznutím. Divák vše současně vidí ve velkém detailu na videu. Před svou smrtí zaleze Edvard II. pod postel své cely. Je nahý a špinavý, marně se v hrůze snaží skrýt. V konci představení mladý Edvard III. /Bernardo Arias Porras / nejen podřízne vrahy krále, ale i svou matku /zde je to proti textu hry/, která se s intrikány spojila. To vše zvládnou v Schaubühne za necelé dvě hodiny.

    Podíváme-li se ale na žánr, spíše než o tragédii jde o tragikomedii, v sále se stále ozýval smích, což si v Česku dost dobře nedovedu představit. Je to zřejmě dáno tím, že provokativní výklady klasických textů a homosexuální témata nejsou  v Německu zas takovým silným /a nepřijatelným/ šokem. Jednak snad všechna divadla (nejen) v Berlíně prezentují formálně velmi odvážné produkce a navíc na homosexualitu se v Německu dívají daleko tolerantněji než v jiných zemích. Je však na druhou stranu pravda, že rozhodně aspoň 20% diváků představení, které jsem navštívil, tvořila gay komunita. Herecké výkony byly excelentní. Bylo jasně znát, že zdejší herci nejsou rozptylováni jinou činností než divadlem. Inscenace Krále Edvarda II. v režii Ivo van Hova je i díky jejich výkonům jednou z emotivně nejpůsobivějších inscenací, které jsem letos v německojazyčné oblasti zhlédl.

    Deutsches Theater Berlin Jean Paul Sartre: Špinavé ruce. Režie Jette Steckel.

    Schaubühne am Lehniner Platz – Ch. Marlowe: Edvard II. Režie Ivo van Hove.


    Komentáře k článku: Soukromý festival divadla německého jazyka (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,