Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Existenciální sever a komerční Jirásek

    Po loňské pauze  jsem měl opět možnost navštívit na malé scéně pražského divadla Minor Přehlídku sólové tvorby pro děti. Toto pravidelné setkání sólových performerů (vesměs loutkářů) – letos se konal již 9. ročník – má zcela specifickou, komorní, řekl bych přímo domáckou atmosféru blízkého kontaktu aktérů s publikem. To je jistě dáno už samotným charakterem tvorby, ve které performer komunikuje přímo se svým divákem a často jej – přímým zapojením, nebo i nepřímo, třeba jen oslovením – bere do hry. Dalším specifikem je i složení publika, které – hlavně ve své dětské části – bývá bilingvní, a to díky tomu, že pořádající Divadlo Xaver už tradičně zve zahraniční tvůrce. Neviděl jsem bohužel všechny produkce, nabízím alespoň pár dojmů z toho, co se mi podařilo zhlédnout.

    Pozor, los!
    Matija Solce, Teatro Matita Praha
    V Praze (KALD DAMU) vystudovaný a žijící Slovinec Matija Solce dostal od Pánaboha do vínku dar samozřejmé schopnosti probudit energii a „oživit“ snad vše, co mu přijde pod ruku. Příběh o banánovém pokušení losa v Laponsku a údělu lovců i jejich cílů nemá příliš souvislou dějovou linku.  Matija Solce však vede diváky bez zaváhání a s pomocí své harmoniky přes „propasti“ souvislostí  v ději až k „andersenovsky temnému“ vyznění s karafiátovskou sedmikráskou na konci. Neustálé odbočky od příběhu a vstupy poznámek či písní různých v jazycích dotvářejí komediantský nimbus světoběžníka, který již k Matijovi Solcemu neodmyslitelně patří. Existenciální tón nijak neubírá specifickému humoru, ba právě naopak dotváří „drsnost“ atmosféry severu.

    O Červené Karkulce
    Miroslava Bělohlávková, Divadlo Jednoho Edy Hradec Králové
    „Zasněžená“ postýlka „přičarovala“ Karkulce lyže, na kterých se vydává přes les k babičce. V intencích tradiční grimmovské pohádky „vykecá“ vlkovi, který se mazaně maskuje coby sněhulák, babiččino bezpečnostní heslo. Nakonec, jak se patří,  zasáhne myslivec a ztrestá spícího vlka nestravitelnými „žaludečními“ kameny. Nápaditá scénografie, která vtipně kombinuje různé loutkové principy a hlavně skvělé předmětné vyprávění Mirky Bělohlávkové skládá dohromady velmi příjemný a působivý celek. Jen bych se osobně přimlouval za jiné řešení „pyžama“ na spaní, které herečka obléká. Použité ribano mi příliš evokuje hokejovou šatnu.

    Lípa
    Jakub Maksymov, Divadlo Někdo, ZUŠ Jaroměř
    Jiráskova Lucerna zahraná pidiloutkami v kartonové krabici. Představení nalinkované přesně podle Jiráskovy „příručky“,  z níž herec čte mistrovy režijní poznámky. V nejlepším se pokojně odvíjející idea národního sebeuvědomění dostane – skrz husitský chorál vyzvánějící z mobilního telefonu – do konfrontace s tvrdými požadavky současného „showbusinessu“. A umělec? Je ovšem pružný, chce se přece uplatnit na trhu, jak také jinak, že? Veselý pohled na smutnou kulturní politiku v podání mladičkého Jakuba Maksymova v režii Jarky Holasové.

    The Giant of Snowdonia
    Catherine Aran, Wales
    Waleská pohádka o obrovi a jeho krásné vdavekchtivé dceři. Tradiční pohádkový děj, který pouze za pomoci bubínku nádherně barvitým a okouzlujícím způsoben vyprávěla Catherine Aran ze severowaleského městečka Bethesdy. Hned zkraje nekompromisně zapojila do práce celé hlediště a naučila malé i velké diváky písničku, která prochází dějem příběhu. Bilingvní složení publika umožnilo samozřejmou a bezproblémovou komunikaci mezi jevištěm a hledištěm.  Ale i my, hůře jazykově vybavení, jsme si užívali bravurní hereckou práci vypravěčky při charakterizaci jednotlivých postav příběhu. Nesporným vkladem je muzikálnost Catherine Aran, která temporytmem a dynamikou svého osobitého vyprávění vytvořila z pohádkové prózy strhující baladickou píseň! Bravo!!!

    Náš Eman aneb Nefňukej!
    Antonín Novotný, Divadlo Xaver Praha
    Práce mima, herce a loutkáře Antonína Novotného má pro mě vždy specifickou a nezaměnitelnou poetiku minimalismu a existencionalismu. Zdálo by se, že to není ideální princip pro dětské divadlo, ale reakce dětského publika mě vždy přesvědčí o opaku. Vstupujeme, bez zdlouhavé expozice, do příběhu bezrukého a beznohého chlapce, který touží vystupovat v cirkuse jako artista. Zdánlivě jednoduchá, ale v detailech promyšlená scénografie, nám pod rukama  na slovo skoupého vypravěče zprostředkovává soužití otce a syna a posléze i kouzelnou atmosféru a prostředí cirkusu s krásnou mrkací artistkou. Loutky (pomocí magnetů) provádějí akrobatické kousky a nám ani jim nevadí, že sem tam upadnou.  Je úžasné sledovat, jak je v době klipové kultury možné vytvářet napětí a udržet pozornost dětí i zdánlivě nevýrazným temporytmem, bez „tlaku na pilu“ a s jistou zvláštní jemností, která nám dospělým může někdy trochu klížit víčka. Příběh o síle odhodlání, bez nároků na heroično.


    Komentáře k článku: Existenciální sever a komerční Jirásek

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,