Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2024

ročník 33
14. 5. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Sólo pro… Cheb (No. 2)

    Festivalová představení se doposud odehrávala ve dvou odlišných prostorech. V Západočeském divadle v Chebu „za oponou“ a v menším Studiu „d“ naproti. Dnes vtrhla přehlídka i do méně obvyklých míst zabydlivše i kostel sv. Kláry. Tento fakt jsme uvítali, neboť bydlíme od františkánského kostela na doslech cinkavé rolničky (jednoho ze symbolů letošní přehlídky). A navíc – vyrazit z kláštera, kde jsme ubytovaní, do kostela, má v sobě jistý duchovní a iniciační náboj, který nás vedl nástrahami druhého dne přehlídky a skončil znovu ve vybrakovaném kostele závěrečným existenciálním znejistěním. Nepředbíhejme však; je slunné podzimní ráno…

    Slunné podzimní ráno a kamenný chlad františkánského kostela. Snímek DOMINIK MELICHAR

    Být jiná

    … a kamenný chlad, gotická okna, omlácené stěny a torzo varhan přivítaly diváky na prvním pátečním představení s názvem Očima mé ženy. Bohumil Hrabal v podání polské autorsky a performerky Katarzyny Flader.

    Nevím, jestli to byl záměr, nebo jestli o tom herečka vůbec přemýšlela, ale samotný fakt, že polská aktérka představuje českému divákovi českou manželku jednoho z nejznámějších českých spisovatelů, vnáší do inscenace a samotného představení překvapivý významový prvek.

    Červené lodičky symbolizují znovuobjevenou ženskou sebedůvěru. Snímek DOMINIK MELICHAR

    Je jasné, že Eliška, neboli Pipsi, jak jí Hrabal říkal, to neměla s věčně opilým a podivínským manželem jednoduché. Odcizení, samota a deziluze jako životní pocit, přehlušující všechny ostatní, je umocněn skutečností, že představitelka Elišky mluví jiným jazykem než – nám známý – Hrabal (pro Poláky to bude asi jiné). Právě tady se Katarzyně Flader možná podařilo dramatické kouzlo dopředu nepřipravované. Polština se stala nejdůležitějším dramatickým prvkem; jakýmsi zvětšovacím sklem rozdílnosti obou individualit. Roztomilost své rodné řeči podtrhuje herečka krásně ženskou intonací a rozpačitým úsměvem. V protikladu k čtvrtečním večerním představením se její výstup až nezvykle přidržoval zásad klasické jevištní deklamace. V daném pojetí to však mělo své opodstatnění. To, co ze začátku působilo jako snění nesmělé dívenky o hezkých šatech a červených lodičkách, postupně vygradovalo ve vyhrocené pasáže, naplněné leckdy až hrůzou, a na druhé straně intimně pojaté, o to však působivější ztvárnění milostného vzplanutí. Právě části, v nichž postava Hrabalovy ženy Elišky dospívala z naivní holčičky v ženu, umožnily její představitelce naplno využít její herecké umění.

    Uspávání

    Musím se přiznat: když mi někdo do anotace k divadelnímu představení napíše, že daný aktér experimentuje s jazykem, pracuje s texty známých spisovatelů a básníků a místy „převádí text do onomatopoické struktury“, stoupne mi tep na hladinu tepu vrcholového konzumenta rychlého občerstvení, zorničky se mi rozšíří jako půlnoční kočce a vůbec se začnu chovat jako jeden z Pavlovových psů.

    Rétor, tribun, truvér, učitel řeči (a řečí), původce autorských formátů „high-tech haiku“ a translatologických večírků, žák a asistent Ivana Vyskočila na DAMU uspává hady. Snímek DOMINIK MELICHAR

    Jan Nepomuk Piskač – černovlasý mladík sytého, hlubokého hlasu. Muž několika rozličných hlasů. Všech možných hlasů v několika jazycích. Hrdina představení Počítání oveček aneb Uspávání hadů, zahraného v umělecké kavárně GAVU, má skvělé předpoklady pro to, aby mluveným slovem své posluchače strhl a fascinoval. A v jeho výstupu takové pasáže skutečně přítomny byly! Díky skvělé mimice a gestikulaci bylo úžasné sledovat vyprávění příběhu i v jazycích, které vůbec neovládám. K vrcholům představení patřilo náhlé „oněmění“ mluvčího, které donutilo posluchače – nyní tedy pouhé diváky – odezírat slova z vypravěčových úst. Dokonalá artikulace nás nenechala na pochybách, o čem je řeč. Proč tedy svůj referát o představení nezakončím slovy Bylo to strhující!? Protože nebylo. Dvouhodinový set nejrůznějších básniček, povídek a hádanek ve všemožných jazycích prostě… proběhl. Přes obrovský potenciál hercovy deklamace, úctyhodný rozsah jeho paměti i zajímavost použitých textů působil celek postupem času zdlouhavě a rozplizle. Dohromady zkrátka „nefungoval“. Slibné úseky mistrného vyprávění byly co chvíli rozřeďovány odlehčujícími mezikomentáři a vše bylo (negativně) umocněno výzvou, aby posluchači odešli, až budou chtít. Když inscenace – jak to říci – přestala, byla kavárna poloprázdná a i hrstka statečných zůstavších (k nimž jsme patřili) lehce poklimbávala (k nim jsme též patřili). Jan Nepomuk Piskač zdá se uspávat umí. Nejen hady.

    Zpověď hliněné Háchy

    Způsob, jakým se na festivalu mluvilo o pátečním představení režiséra J. A. Pitínského Historický monolog (Zpověď prezidenta Emila Háchy),to, jak se na ně všichni těšili a jak se v nejrůznějších prospektech oznamovalo, že půjde o „mimořádné představení“ a „vrchol přehlídky“, vyneslo inscenaci Národního divadla téměř na Parnas celé festivalové nabídky.

    Po zhlédnutí musím uznat, že právem. Pitínského zpracování textu průkopnice české experimentální prózy Milady Součkové, v níž excelují Eva Salzmannová a Karel Steigerwald, by se dal s klidem popsat jen s pomocí slovníku superlativ. A to ani nevadilo, že nešlo o divadlo herce jednoho, ale rovnou čtyř.

    Emila Háchu hrála žena… Eva Salzmannová a Karel Steigerwald alias Emil Hácha a Tomáš Garrigue Masaryk. Snímek PETR KOLIHA

    Emila Háchu hrála žena. Historický monolog napsala žena. Emil Hácha byl muž. Možností tohoto nezvyklého spojení Pitínský – opíraje se o obdivuhodné herecké schopnosti Evy Salzmannové – plně využil. Přičtěme jako další výraznou kladnou hodnotu neméně obdivuhodné pojetí scény a kostýmů. Pak už nezní tak neuvěřitelně, že intelektuálně náročný 75 minutový monolog jedné ženy – ano, skutečně mluvila jen ona a skutečně neustále – mohl být strhující podívanou. Proud slov, který tryskal z úst hliněné Háchy (Eva Salzmannová), se dutě odrážel od nehybných líc sochy T. G. Masaryka (Karel Steigerwald) a vracel se zpět, napadaje tak autora/autorku projevu jeho/jejími vlastními sebeobviňujícími slovy, jejichž váha ještě vzrostla němým přitakáním velké morální autority. Steigerwaldův Masaryk jako ztělesněná morální autorita však nebyl jen kulisou, zdí, od níž se zpověď protektorátního prezidenta odráží. Byl plnohodnotným – byť němým – partnerem. Stejně jako dva nemluvící (němí) lokajové starající se o „pobyt“ obou státníků na jevišti. Úpěnlivé Háchovo vysvětlování historicko-politických souvislostí 30.-40. let prorůstalo k všelidským tématům viny, zbabělosti a zrady.

    Shazování hliněné masky odhalovalo hlavní téma textu Snímek DOMINIK MELICHAR

    Shazování hliněné masky zprvu odměřené(ho) až cynické(ho) Háchy odhalovalo zároveň i hlavní téma textu Milady Součkové: postupně se zlidšťující, národem opovrhovaný prezident nastavoval svým projevem a zkušenostmi intelektuálně provokující zrcadlo morálnímu titánovi Masarykovi. Masaryk se náhle jevil jako vyprázdněný, neživý symbol bez lidských chyb a poklesků. Proces „polidštění Háchy“ končil strhujícím přerodem Háchy-muže v Háchu-ženu; v bezbrannou, citlivou osobu, jež touží po lásce, ať už v jakékoli podobě.

    Návrat k hořící židli

    I naše cesta započatá ranní poutí z kláštera do kostela se měla brzy skončit. Setmělo se, vyšly hvězdy a my se spolu s ostatními diváky ubírali zakončit své divadelní putování tam, kde jsme ho ráno začali – do kostela sv. Kláry.

    Bývalý klášterní kostel sv. Kláry. Za autora plánů chrámu  je dnes obecně uznáván Kryštof Dientzenhofer, který v letech 1698 – 1701 vedl v Chebu fortifikační práce. V roce 1782, v období josefínských reforem, byl klášter zrušen, kostel odsvěcen a jeho inventář přemístěn do chebského sv. Mikuláše. V roce 1923 zakoupilo komplex kláštera město a započalo s jeho obnovou. V roce 2000 se Galerie výtvarného umění v Chebu rozhodla dát této významné stavební památce novou obsahovou náplň, zpřístupnit ji celoročně veřejnosti a odstranit necitlivé úpravy ze 60. let. Snímek archiv

    Setmělý kostel nehnutě střežil jedinečné prostranství plné zporážených židlí, lahví a odpadků. Chrám ožil příchodem Petra Vaňka s představením Unicorn, kterým se na festivalu představila pražská Spitfire Copany. Říká se, že v některých místech přežívá genius loci. Vždy jsem to brala víc jako nadsázku než jako fakt. Tato inscenace, tato událost završující dnešní večer mě přesvědčila o opaku. Genius loci františkánského kostela zhmotnělý do performera Petra Vaňka se nespokojil s pouhým „přežíváním“. Od první chvíle si starobylé místo a herec spolu rozuměli, spolupracovali. Mysticky velebný interiér se zcela oddal do služeb divadla. Zdivo poslušně odráželo pronášená slova, vysoká klenba ochotně poskytla svou náruč úpěnlivým vzdechům směřovaným k odtažitému nebi. Temnota chrámu povolovala malé lampičce házet pouze znepokojivé stíny po zdech, její plné světlo se vytrácelo bůhví kam. I kupky kamínků, kterými byla zarovnána dlažba kostela, se samy sápaly do rukou tvůrce nové skutečnosti toužíce být vrženy proti kamenným kvádrům je věznícím. Závěrečného souzvuku všech živých i neživých aktérů představení byla logickým završením v tichu hořící bílá židle.

    Chrám ožil příchodem Petra Vaňka. Snímek archiv Petra Vaňka / Spitfire Co.

    Stejně tak byla i završením naší včerejší festivalové existence. Šok, který přišel při následném vytržení ze sféry transcendentna a existenciální nejistoty do sféry přízemního a požitkářského materialismu, se nápadně podobal festivalovému rautu v divadelním klubu „d“ se spoustou chlebíčků, sýrů, kýty a vína. Do našeho klášterního příbytku jsme však přicházeli povzneseni a s klidem na duši.

    Klára Zindulková & Dominik Melichar


    Komentáře k článku: Sólo pro… Cheb (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,