Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sólo pro… Cheb (No. 4)

    Ranní zvonkohra chebského náměstí odcinkala poslední den festivalu. Protože první dnešní představení začalo až v jednu odpoledne, máme čas si ještě říct něco (resp. o někom), co s 16. ročníkem Divadla jednoho herce zdánlivě nesouvisí, přesto je však nepostradatelné. Uvaděčky! Pohádkové bytosti, jež se zjeví vždy, když je potřebujete, odpoví na otázky, na které jste se ještě nezeptali a nezdolným úsměvem jako čarovnou hůlkou vykouzlí i na vaší tváři úsměv. I když přijíždíte z cizích prostředí, probudí ve vás pocit domova. Spolu s kuchařkami, číšnicemi a vůbec všemi, jejichž jména možná nikdo nezná, ale jejichž tváře si mnozí pamatují déle než samotné herce. Jsou jako ony příslovečné listy v přebarevném orchestru podzimního dubu. Každý má svou úlohu v tom mohutném spektáklu přírody, každý bezchybně zvládá své sólo, ale teprve dohromady tvoří korunu. Bez nich by nebyl ani podzim. Ani Divadlo jednoho herce.

    Psát o tanci je jako psát o poezii… Soubor Nanohach přivezl taneční sóla. Snímek VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Jeden tanečník – jeden život

    A už bylo dávno po jedné, když se podivuhodně vyplnila slova jedné z těch bytostí k neuvěření; ženy, jež se nám starala o obědy: Tak vy už jedete? To mě mrzí, že jsem vás ani neviděla hrát… Pověděli jsme popravdě, že jsme jen obyčejní psavci, a já šel vyprovodit Kláru na vlak. Škoda – nedočkala se naplnění proroctví…

    V jednu totiž začalo vystoupení tanečně-divadelního souboru Nanohach s názvem NANOHACH* v sólech. Psát o tanci je jako psát o poezii. V podstatě se pomalu ubíráte cestou sami k sobě, až píšete jen o sobě. Dvojnásob to platí o Nanohach – jejich rafinované dávkování divadelních prvků do tance vás buď dokonale zmate, nebo vás povede přesně tou cestou, kterou chcete právě vy. Když je sledujete, máte chuť mluvit ve verších; když tančí na nehudbu, na zvuk deště, na štěkot psa, máte pocit, že jste to vy, kdo tančí.

    Máte pocit, že jste to vy, kdo tančí… (zakladatel a umělecký šéf souboru Nanohach, tanečník a choreograf Honza Malík). Snímek VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Členové Nanohach obyčejně ve svých projektech tvoří společně. Tentokrát si speciálně pro festival připravili sólový taneční happening, který podle jejich slov vznikl „spontánně při posezení v kavárně a užívání si života, dobré kávy a jídla“. Každý interpret si tehdy vylosoval jedno z vymyšlených témat: Já je někdo jiný – Vážím-rozvažuji 30dkg šunky a barvy nad hlavou – Svět ve válce – Fata morgana v poušti a noční můra z dětství – Předem prohraný boj (zemská tíže, deprese, poslední kapka naděje umírá a s ní i sen, který se nikdy nenaplní). Taneční happening, kdy každý z tanečníků ve svém asi tak 10 minutovém tanečně-divadelním sóle ztvární vybrané téma. Jeden tanečník – jeden život: Představení až osudové. Trochu loterie, stejně jako krátká vystoupení hosta souboru, Lenky Bartůňkové, nazvané Vrh ženy kamenem, jež celý projekt zajímavým způsobem ozvláštňovalo. Osudí (ženské ruce v rukávech košile, zbytek schovaný za věšákem) mělo vybrat (během vystoupení tak učinilo cekem třikrát) jednoho z diváků, který hodem kamenem na šachovnici různých symbolů vybere ten, podle něhož bude Bartůňková tančit. Osudí vybralo mne, a tak jsem se stal součástí děje. Na druhý hod jsem vybral pohnutý život modelky. Postupně se změnil v extatický tanec srdcervoucí duše mafiánského mladíka v rytmu R′n′B. Anebo v něco úplně jiného?!

    Jako host vystoupila držitelka Ceny Sazky 2008 Lenka Bartůňková. Snímek DRAGAN DRAGIN

    Ještě jednu rovinu Nanohach dokonale ovládli: Humor! Humor „ztělesněný“, humor mající podobu, humor natolik vzdálený jalovým orgiím předešlého večera z Jazz Rock Café. Humor se jménem – Daniela Voráčková. Moderátorka celého pořadu, jež nenásilně, lehce a přesto tak vtipně celé odpoledne uváděla, na sebe vzala během hodinového představení mnoho podob. Byla naivní primadonou stejně jako ostrou diktátorkou, cirkusovým konferenciérem stejně jako vážnou recitátorkou Máchových veršů. A ve všech svých rolích byla tou, kolem níž se Nanohach do roztrhání těla „rozdávali“. To ona držela Nanohach na nohách.

    Ještě jednu rovinu Nanohach dokonale ovládli: Humor! (Marta Trpišovská). Snímek VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Tanečníci však své vystoupení poněkud protáhli, takže na Střelnici, již jsem avizoval v nultém čísle tohoto seriálu, a na niž jsem se tolik těšil, jsem se bohužel už nedostal. Stálo před ní totiž tolik dětí, že při všech povinnostech vůči vám, milí čtenáři, a při očekávání druhého vrcholu letošního ročníku přehlídky monodramat (Žena Vlčí mák) bych si vystřelit gumovým prasátkem či netopýrem prostě nestihl. Snad tedy alespoň jeden snímek…

    Vystřelit jsem si prostě nestihl. Snímek DOMINIK MELICHAR

    Chci být zas tou malou holkou

    Pokud jsem označil Pitínského Historický monolog s úchvatnou Evou Salzmannovou v hlavní roli (Sólo pro… Cheb (No.2)) za obyvatele festivalového Parnasu, pak Žena Vlčí mák s neméně skvělou Hanou Maciuchovou, jež vzniklo v produkci Studia Saint Germain pražského klubu Rock Café, je jeho plnoprávnou sousedkou. Příběh Marty, staré ženy, jež se v podzimu svého života zamiluje do bonvivánského malíře Felixe, z pera francouzské prozaičky, esejistky a dramatičky Noëlle Chatelet, je citlivou sondou do pocitů lidí, kterým už moc času pro život nezbývá, kteří ale stále touží cítit se jako tenkrát, když byli ještě dětmi. Chci být zas tou malou holkou, říká Marta a všichni vědí, že se jí to podaří, protože hra je o naději, o útěše, ale stejně tak i o odvaze smířit se se stářím. Marta Hany Maciuchové je nezvalovskou Manon stejně jako Starou ženou halasovskou.

    Je nezvalovskou Manon stejně jako Starou ženou halasovskou… Snímek archiv Studia Saint Germain

    Byl to elegantní, vyzrálý konec festivalu. Režisér a překladatel tohoto monodramatu Jaromír Janeček nepřipustil, aby komorní téma rozbourala nějaká nabubřelá experimentální scéna, přepjaté divadelní finesy. Zde by nic z toho nemohlo fungovat. Pár drobných videoprojekcí a jeden výlet titulní hrdinky mezi diváky (mimochodem velmi vtipný – zrovna totiž byli s Felixem na opeře) bohatě stačily a nenápadně podtrhly hereččin skvělý výkon. Jinak byla scéna strohá – dva stolky, postel a pár obdélníkových desek rozmístěných v pozadí. Velmi prosté, s jediným účelem: Neodpoutávat pozornost od strhujícího monologu hlavní aktérky. Dokonce ani nezvykle velké množství pokašlávajících diváků (chvílemi jsem měl pocit, že nejsem v divadle, ale na srazu tuberáků)  nemohl její výkon narušit. Předlouhé ovace, jichž se zúčastnila i francouzská autorka předlohy, byly zaslouženým vyvrcholením celého večera a vlastně i celého festivalu.

    Ještě jeden postřeh

    Ten se skutečně povedl. Potvrdil, jak svébytným a progresivním formátem monodrama je či může být. Nebylo snad inscenace, po níž bych odcházel nepoznamenán. Některá díla zřejmě budu muset navštívit ještě jednou, možná i víckrát, abych aspoň částečně prohlédl a pochopil autorův záměr. Ukázalo se také, že monodrama je skvělou platformou pro vývoj scénografie. Ta se v takto pojatém, na detail zaměřeném divadle může skutečně svébytně vyřádit, což také ve valné většině činila. A navíc funkčně.

    Hlásat, jak a zda jsem festivalem nadšen nebo nenadšen, mi přijde nadbytečné. Můžete se kdykoli vrátit k reflexím jednotlivých představení, jak jsme se je s Klárou pokoušeli přiblížit. Důležité je, že festival splnil svůj účel. Učinil průlet specifickým žánrem divadla, ukázal jeho vývoj i ve srovnání se zahraničím a v neposlední řadě přilákal nové návštěvníky do krásného Chebu. Takže, kdo jste letos nebyli, za dva roky neváhejte!


    Komentáře k článku: Sólo pro… Cheb (No. 4)

    1. Jiří Erml

      Profilový obrázek

      Hm, sraz tuberáků?
      To má být jako humor? Na balkoně měla menší záchvat kašle postarší paní (kolem pětašedesátky) a chudinka šla taktně na chodbičku. A asi dvakrát jsem zakašlal já, ty trumbero.

      04.10.2011 (19.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Dominik Melichar

      Dominik Melichar

      Nikoho jsem se dotknout
      pochopitelně nechtěl, jen jsem více než obvykle cítil, že mi neustálé pokašlávání (nevím, na jakém jste byl představení, ale při tom prvním to ze začátku bylo opravdu citelné) vadí. Humor to pravda není kvalitní, ani jsem to jako humor nezamýšlel – zkrátka to tak bylo. Jinak si vážím vašeho postřehu na konci komentáře.

      04.10.2011 (20.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,