Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sólo pro… Cheb (No. 3)

    A nastal říjen. Jasno, biozátěž na stupni 1, teploty během dne 23–25 °C. K večeru citelné ochlazení doprovázené strmým vzestupem tlaku. Vyrazit do chladného rána pro rohlíky jen tak v tričku nebyl tak docela rozumný nápad, ale zvonkohra zpříjemňující korzo po náměstí a teplo ve voňavé pekárně mi do ospalého těla vrátily chuť do dalších sólohereckých spektáklů. Jak jsem se tak vracel prázdným hledištěm náměstí domů, jen tak zlehka jsem si poskočil a představoval si, že mě kdosi z jednoho z těch barevných domků kolem sleduje a třeba mi i za drobné pukrle zatleská. Asi jako sledoval Jan Neruda své sousedy ve strmé uličce vedoucí k Pražskému hradu.

    Svatí z betonu

    A asi tak nějak sledovala Lidia Amejko své sousedy na jednom polském sídlišti na konci světa. Na jednom betonovém sídlišti, neboť Bůh… stvořil svět z betonu a ten, co mu sedmý den zbyl, padl na výstavbu tohoto sídliště!

    Kombinací klasických a nekonvenčních loutek s postupy černého divadla dokázala Kucińská oživit originální groteskní postavičky předlohy. Snímek archiv

    Lidia Amejko je autorkou povídkové knihy Żywoty Świętych Osiedlowych (Životy svatých ze sídliště), jíž se divadelně zhostil wroclawský soubor Teatr ad spectatores v zastoupení Agaty Kucińské. Polská režisérka, scénografka a dramatička osobitým přístupem k loutkovému divadlu zhmotnila svět podivných lidiček, jakýchsi nerudovských figurek, jež žijí na jednom sídlišti a jsou svým způsobem svatí. Hlavními postavami tohohle nádherně bláznivého světa jsou starý samotář Egon, pohlcovatelka veškeré viny světa Apollonia, šlapka Kunerta a stará bezejmenná babizna, jež je jakýmsi duchovním tmelem obyvatel. A všichni čekají na tajemnou Betonovou legendu, která by jim dodala nesmrtelnost a pocit bezpečí.

    Kombinací klasických a nekonvenčních loutek s postupy černého divadla dokázala Kucińská oživit originální groteskní postavičky předlohy, jež jsou zároveň nositeli těch nejtypičtějších stereotypů o křesťanství, jaké si jen lze vymyslet (zneužívání zpovědi, mučednictví, neposkvrněné početí…). Autorka vše podává s takovou dávkou ironie, až člověka skoro mrazí (navíc, když si uvědomí, že je občankou jedné z nejkonzervativnějších zemí Evropy). Nezůstává však u zlehčující parodie, ale trefnou aktualizací burcuje diváka k přemýšlení o tom, jak se stereotypy projevují v obyčejné lidské komunikaci. A tak to říkám jednoduše a bez vytáček: Agatě Kucińské skládám hold, uchvácena jejím hereckým nasazením a nadšena technickou důmyslností rekvizit a láskyplnou péčí, kterou věnovala vytváření svých loutek. Každá z loutek byla jiným mechanismem propojena s tělem herečky, a toto spojení dávalo vzniknout nezvyklým, někdy až šokujícím „položivým“ bytostem. A živá hudba v podání Sambora Dudzińského byla taky super!

    Závan divadelní elegance

    Ojedinělou inscenací letošní programové nabídky bylo „dokumentární monodrama inspirované životem a dílem první slovenské profesionální režisérky Magdy Husákové-Lokvencové“ nazvané podle inciál jejího jména M. H. L.

    Daubnerová neváhala propojit tradiční činohru s videoprojekcemi, dokument s fikcí. Snímek Sławomir Błachut

    Režisérka a autorka jedinečného scénického konceptu Sláva Daubnerová se pokusila převést do divadla obtížnou látku pohnutého života první manželky prezidenta-normalizátora. Zdánlivě nedivadelní archivní materiály, dopisy a další dokumenty mapující život významné osobnosti slovenského kulturního dění, z kterých čerpala, se pro Daubnerovou staly divadelní výhodou. Neváhala propojit tradiční činohru s videoprojekcemi, dokument s fikcí. Důsledně a přesně využívala funkční, velice promyšlenou scénu: je prostorově rozdělena vedví poloprůhlednou oponou, jež slouží jednak jako promítací plátno, do něhož ale herečka může kdykoli živě zasáhnout, a jednak jako demarkační čára rozdílných životních pocitů hlavní hrdinky. Dvě promítací plátna, kamera zabudovaná v lampičce, přenášející do popředí zvětšený detail stolku, na němž se odehrávaly klíčové okamžiky. Devět úředních fasciklů jako jediná další rekvizita. Chladná elegance hlavní postavy. Její spisovná slovenština… Koncepce scény umožňovala pouhým světlem zcela měnit prostor jeviště. Vpředu se odehrávají téměř dokumentární situace snímané kamerou a živě přenášené na zadní plátno, za průhlednou stěnou divák sleduje svět pocitů, snů a vnitřních komentářů. Nevěděla jsem, jestli mám nápaditost a funkčnost vizuálního provedení připsat především scénografovi nebo režisérovi. Daubnerová to vyřešila za mne. Scénografii, režii i herecké provedení obstarala sama. Naplnila tak odkaz výjimečně cílevědomé, houževnaté a talentované hlavní hrdinky. Právem jí za to patří obdiv.

    Pokusy o dokumentární divadlo mají u nás svou tradici a zejména v poslední době zažívají renesanci (vzpomeňme například pražskou Komedii a její Černé panny). Sláva Daubnerová ukázala, že se dokumentární divadlo slibně rozvíjí i na Slovensku.

    Soukromá patologická praxe

    Hned ze začátku této kapitolky se musím přiznat, že pokud jde o televizní kulturu, jsem tabula rasa. Televizi sice vlastním, nezapínám ji však a z útržkovitých setkání s ní znám především fotbal z hospod. A sem tam možná nějakou reklamu. Co se předlouhých soap oper týče, dokážu snad vyjmenovat pár názvů, ale děj, postavy, či vůbec smysl vám nepopíšu.

    Chebské divadlo připravilo pro letošní ročník festivalu světovou předpremiéru hry Dokonale křehká cesta k růžovým poutům, jež je – nebo by měla být – parodickou odpovědí právě na svět těchto „seriálů ze života“. Moje strachy, že něčemu neporozumím, opadly hned v prvních vteřinách. Rozuměl jsem až příliš.

    Takhle se učí pít pivo seriálový hrdina René Skalský – přední patolog. Snímek DOMINIK MELICHAR

    Herec Petr Konáš nedal žádný prostor k přemítání o tom, kam představení míří. Gag stíhal gag, diváci se bavili a herec si celé představení neskutečně užíval. Potud dobré; já se také bavil, co by ne. Ovšem věčným problémem parodií je jejich prvoplánovost, rezignace na další významové roviny. Určitou snahu po „vyšším“ poslání jsem sice zaregistroval, ale byly to pokusy násilné a vyzněly spíše kontraproduktivně. Představení tedy patřilo k těm „odpočinkovým“. I tak přineslo několik prvků, které na letošní přehlídce zatím nebyly.

    Petr Konáš nedal žádný prostor k přemítání o tom, kam představení míří. Snímek archiv Petra Konáše

    Řada umělců si od své „jevištní samoty“ pomáhala videoprojekcí. Totéž učinil i Petr Konáš. Ovšem všechny postavy, s nimiž skrze plátno hovořil, ztvárňoval on. Když se měly ocitnout tři postavy najednou přímo na jevišti, došlo na trojrole. Za zmínku stojí i kontakt s diváky, kteří se několikrát stali přímými aktéry příběhu.

    Hodina anatomie v chebském podzemí

    Vlahý říjnový večer coby hrdliččin hlas zval ku procházce tmícím městem. Zakončili jsme ji v podzemním Jazz Rock Café, kde se měl odehrát „zábavný večer“ Na ležáka. Během něho se o dobrou náladu měli postarat společně pražští herci pořadu Na stojáka a jejich chebští kolegové. Před vchodem zvoucím k nevšední podívané a též na schodech dolů se kolem nás mihlo několikero lidí posílajících nás nebo rovnou celé lidské pokolení na místa, kam slunce nedosvítí. Již to nás naplnilo radostí, jak hezky jadrná může čeština být a jak je pěkné, že má sdostatek slov pro ty nejdůležitější věci v životě. Nadšení nám vydrželo i po příchodu do sklepních prostor. Byly tak malinké, že směl (ba musel) každý přítomný (odejduvší nevejduvší nepočítám) sdílet bezprostřední teplo a vůni lidského společenství.

    Nešlo to ani Na stojáka, natož Na ležáka. Snímek DOMINIK MELICHAR

    Hned úvodní vystoupení bylo milou připomínkou již zmiňovaných témat. Dozvěděli jsme se mnohé zajímavosti ze světa genderové anatomie, mezilidských vztahů a jejich fyzických projevů spolu s několika pozoruhodnými statistickými údaji. Vše bylo navíc podáno humorem vysoce intelektuálním. Ani výjimečně se nestávalo, že bychom pointu tušili dříve, než byla (dvakrát) vyslovena. Stejně tak platilo, že každý jevištní výkon svou pointu skutečně měl. Bylo pro nás příjemným, opakuji příjemným překvapením, že ani festival na tak vysoké úrovni, jako je tento, se nezdráhá přijmout pod svá ochranná křídla vystoupení postavená na tématech všeobecně lidských, vždy na obecenstvo fungujících, pudy probouzejících a intelekt za dveřmi sálu zanechávajících. Snad jedině Karel Hynek se trochu vymykal, rozmrzev publikum ucelenou a vypointovanou historkou, která sice měla nápad, ale nebyla natolik dvojsmyslná, aby jí kdokoli věnoval pozornost.

    Kdo vymyslel ghetto? aneb Jazz Rock Café je především rockovým klubem – snímek z červencového vystoupení německé hardcore/​punkové kapely Cobretti. Snímek archiv Jazz Rock Café Cheb

    O přestávce jsme usoudili, že umělecké úrovni této večerní produkce divácky nedosahujeme a vyčerpáni metafyzickým přesahem, jaký čišel ze sólových jevištních výstupů v první půli programu, vydali jsme se ven vstříc nočnímu Chebu. Na odporně čerstvém vzduchu jsme však ještě tesknili po libém cigaretovém dýmu, jenž halil celý klub, dotvářeje tak jeho atmosféru.

    Když už jsme u toho – víte, kdo vymyslel ghetto? Nevíte? Přeci Goethe! Ha ha ha!! … hm…

    Dominik Melichar & Klára Zindulková


    Komentáře k článku: Sólo pro… Cheb (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,