Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sólo pro… Cheb (No. 1)

    Ono teď na podzim je ráno tma až do dopoledne. Nevím, kdy naposledy se mi stalo, že bych do divadla musel vstávat, abych je stihnul. Dramaturgie festivalu Divadlo jednoho herce si však vymyslela veselé zahájení. Bylo jím představení Po Frederikovi s opravdu zábavným časem začátku. 10 hodin ráno. Pro našince (co bych to nepřiznal – Pražáky) nutnost vstávat ve 4,50 a absolvovat tři a půl hodinovou cestu vlakem následovanou zběsilým sprintem napříč městem, aby pět minut před začátkem oba redaktoři usedli do připravených židlí. Ale – stálo to za to!

    Jeviště připomíná arénu obklopenou tribunami. Snímek ALEXANDR HUDEČEK

    Odvaha, která je cennější, než bezpečí

    Divadlo Letí svým ztvárněním slavného gay monodramatu Po Frederikovi (premiéra 20. září 2011 ve Studiu Švandova divadla) opět potvrdilo své výjimečné postavení na české alternativní scéně suverénním pojetím angažovanosti v palčivých tématech současné společnosti. Dějová linie příběhu středoškoláka Johana není pravda zas tak nápaditá. Osud kluka, který jednoho dne zjistí, že se mu víc líbí kluci než holky, s jedním začne chodit a chytí od něj virus HIV, by klidně mohl být zrcadlem celé řady podobných osudů. Čím však text švédského herce a dramatika Mattiase Jespera Brunna přesahuje obyčejnou reportáž, je neustálé porovnávání bezmezné chuti do života a totální deprese. To, jak Johanes sice velmi vtipně, ale přesto věcně vypravuje svůj příběh, je v dokonalém kontrapunktu k jinotajné scéně: Na černé podlaze leží několik bílých čtverců jako zářící a konejšivé ostrůvky skýtající útěchu. Ale jsou útěcha a konejšení na místě, máme-li před sebou životní rozhodnutí? Není opuštění přátelského a důvěrně známého světa projevem odvahy, která je cennější, než pocit bezpečí?

    Režisérovi Petru Haškovi se podařilo sloučit výtvarné, zvukové a světelné efekty a herecké umění Ivana Luptáka v neuvěřitelně působivý celek. Jednoduchá, ale neustále se měnící scéna skvěle spolupracuje s hudbou, jež co chvíli přechází od radostných melodií v odlidštěné syntetické skřeky plné nejistoty či vzteku. Nenadálé chvíle ticha přerušuje vyzvánějící telefon, který nikdy nevěstí dobré zprávy.

    Telefon nikdy nevěstí dobré zprávy… Snímek ALEXANDR HUDEČEK

    Motiv čtverce byl využit i v prostorové koncepci jeviště, připomínajícího arénu obklopenou tribunami. Ale ať sledujete představení z kterékoli strany, máte pocit, že Ivan Lupták hraje právě pro vás. Nejen mladík Johan a jeho životní láska Frederico prožívají úzkost i opojení, hněv i útěchu. I samotný divák si v průběhu představení uvědomí, že je to on, kdo má co dělat se svými předsudky, city a obavami.

    Inscenace je určena především mladé generaci, což je – vzhledem k tématu, které vyloženě vybízí k pubertálním poznámkám či pochechtávání – poměrně riskantní. Ovšem… nastojte! Dnes ráno – žádné narážky, žádné pošklebky. Ivan Lupták si dlouhé ovace zkrátka zasloužil.

    V sedm hodin večer byl festival za přítomnosti jeho ředitele, zástupců spřízněného wrocławského festivalu a starosty města Chebu – konečně – slavnostně zahájen. Předaly se nějaké květiny a slíbily se nějaké peníze. Atmosféra v sále byla výrazně komornější než ráno (mládež zřejmě chtěla vstřebat své zážitky a nenechat se rozptylovat dalšími náměty k přemýšlení).

    Poezie a malířství mají k sobě blízko

    Na zahájení navázalo představení Radima Vizváryho Marná láska o vztahu F. G. Lorcy a Salvátora Dalího. Vizváry se svou kolegyní Miřenkou Čechovou založili v roce 2006 divadelní skupinu Tantehorse, v níž spojují prvky tradiční a moderní pantomimy, fyzického divadla a grotesky. A tuto metodu použil Vizváry i zde.

    Polonahý muž s obílenou tváří se křečovitě svíjí po jevišti. Snímek archiv Palác Akropolis

    Polonahý muž s obílenou tváří se křečovitě svíjí po jevišti, potácí se mezi rudými závěsy, v extázi třeští zrak. Obléká si kabát a v okamžení z něj učiní svého tanečního partnera. V objetí vlastních rukou, na pozadí hudby starých mistrů a neustálého „hučení“, které se může ozývat snad jen z jeho vlastních útrob, vzpomíná Salvátor Dalí na svého milence. Je mučen silou spalující žádostivosti, je pohlcen mystikou pohanství i náboženství, je sžírán steskem po milovaném příteli. Představení vrcholí ve vířivě rudém tanci smrti, doprovázeném zběsilým tlukotem, který s sebou strhne zbylé emoce i krvavě červené cáry látek visících z provaziště. Vizváry jedinečným způsobem, jen s pomocí svého těla, dokázal, jak má poezie a malířství k sobě blízko. A zároveň, jak vášnivě spolu mohou soupeřit.

    O čem je křížení lidí a zvířat?

    Identita jedince jako jeden z hlavních motivů obou předchozích inscenací měla vyvrcholit představením Ústav pro výzkum kříženců – srstnatá zvířata německé performerky Corinny Corth.

    Z hledání identity člověka se stala fraška…. (Implantace vlčího ocasu) Snímek DOMINIK MELICHAR & KLÁRA ZINDULKOVÁ

    Těšili jsme se na vrchol prvního festivalového dne v podání (a režii) zahraničního hosta, ale dostavily se spíše rozpaky. Výstup mladé „vědkyně“ začal krátkým sestřihem nejrůznějších hororových scén světové kinematografie, v nichž se lidé mění v krvežíznivé vlkodlaky. Tento úvod diváky upozornil, že „jde do tuhého“. Představení pokračovalo přednáškou, o čem že je takové křížení lidí a zvířat. Působila sice naléhavě a sugestivně, její délka však byla neúnosná. Nezachránilo ji ani pár vtipných postřehů ohledně rozdílů mezi oběma živočišními druhy, ani využití efektních projekcí. Škoda, že autorka nepřešla dřív k akční závěrečné části, kdy došlo ke skutečné operaci, při které krev stříkala tak, že se nejbližší diváci (autoři tohoto článku) museli krýt igelitovou plachtou. Zde se na druhou stranu – proti zvyklostem žánru monodramat – herečka neobešla bez pomoci dvou kolegů-operatérů. Z hledání identity člověka se stala fraška. To by nevadilo. Pokud by to nebyla i nuda…

    Názorné pomůcky pro přeoperování lebky. Snímek DOMINIK MELICHAR & KLÁRA ZINDULKOVÁ

    Kdyby vás to zajímalo, v Chebu je krásně. Maj tu barevný domečky, zlátnoucí stromoví a rozlehlé náměstí se spoustou kaváren, které jsme pro samou kultůru ani neměli čas navštívit. Ale to nic – vy, naši čtenáři, jste pro nás samozřejmě o mnoho důležitější než chebské kafíčko, a tak se nemusíte obávat, že byste o reportáž ze zítřejšího programu přišli.

    Dominik Melichar & Klára Zindulková

    P. S.

    Jak jste jistě pochopili, do Chebu jsme vyrazili dva a oba také píšeme a budeme psát tyto reportáže. Jelikož technické nastavení stránek i-DN (zatím) neumožňuje uvádět oba autory v titulku současně, budeme svá jména střídat. Vězte však, že texty vznikají ve vzájemné shodě i rozporech.


    Komentáře k článku: Sólo pro… Cheb (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,