Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Snová gogolovská vize

    Vladimír Morávek se ve své inscenaci Gogolovy Ženitby nespokojil s podobou klasické realistické komedie o jedněch nepodařených námluvách. Spíše se zdá, že se inspiroval Gogolovou tvorbou a především jeho osobností vůbec, aby vytvořil originální vizi, kde se divák sice občas upřímně zasměje, ale spíše si užije pocity smíšené. Jen jedno by neměl dělat – pokoušet se luštit všechny symboly, kterými režisér přeplnil scénu. Upřímně – je to vlastně zbytečné, při podrobném zkoumání by totiž zjistil, že většina z nich má skutečně oporu v textu, byť odpovídající asociace jsou někdy dost krkolomné. A ty, co už v podstatě patří nerozlučně k morávkovským atributům, jsou většinou do té míry vizuálně působivé, že je lze pojmout jako součást scénické kompozice. A navíc, pokud přijmeme to, že jde o sen hlavního hrdiny Podkolatova, pak je mnohé – i zdánlivě nelogické – dovoleno.

    Pro svou interpretaci Ženitby Morávek text upravil (škrtal i připisoval), nejvýrazněji v první části inscenace, kde prostříhal jednotlivé situace doma u Agáty a u jejího nápadníka Podkolatova tak, aby se vzájemně tematicky propojovaly. Odpovídá tomu i scénografie – obě domácnosti jsou vtěsnány do dvou miniaturních prostor malého domečku. Zde dochází k první části námluv, v nichž ovšem hlavní slovo nepatří tak docela jejich dvěma aktérům. Celé dění totiž ovládá především dohazovačka Tekla, která se objevuje dokonce v trojité podobě. Lucie Juřičková a Lucie Polišenská tu však mají roli spíše okrajovou, zvláště když není jasné, proč Polišenská jako Tekla posléze mizí a stává se služebnou Duňašou. (Stejně jako další zmnožení této postavy, kdy se podoba Tekly promítne ve druhé části inscenace i do postav Agátiných ženichů oblečených do černých „gestapáckých“ plášťů.) Tím, kdo určuje běh věcí, je tedy Tekla Martina Stropnického v ďábelské masce s poněkud odpudivými kostýmními erotickými prvky. Možná má představovat zlo obecně, ale působí také jako odvrácená strana vztahu muž-žena, soukromé manželské peklo. Odpovídá tomu i její (jeho) potměšilost, zlomyslnost a mefistofelské pokušitelství. Suverénní Stropnický hraje tuhle zmalovanou a do černého oděnou bytost s vědomím naprosté převahy, zřetelně manipulativně, pobaveně a s jakousi až lehkou obscénností. Jejím protikladem je buclatý Kupido Michala Novotného, který s naivně širokým úsměvem zobrazuje rajskou podobu láskyplného lidského vztahu. (Parodovaná podoba Adama a Evy, kterou si režisér také neodpustí, ovšem patří k těm méně podařeným nápadům.) Zásadním protihráčem Tekly je ale Kočkarev, který chce svého přítele Podkolatova uvrtat do manželství, jehož „slasti“ už poznal na vlastní kůži. Proto chce zvítězit nad Teklou, ale přes všechno své snažení nemá ve skutečnosti šanci. Pro Teklu nemůže být soupeřem.

    Už u Gogola jsou námluvy Agáty a Podkolatova směšné a trapné, ostatně jako celá galérie jejích dalších ženichů. Morávek tuto tendenci ještě podtrhuje, vyhrocuje groteskní momenty, ale na druhé straně neupírá sílu nenaplněnému vztahu ústřední dvojice. Tragikomický akcent inscenace tady vrcholí. Proto se ostatně od začátku na scéně střídají momenty krásné, až vznešené s pokleslými, proto zde až pateticky znějí chorály, velkooperní zpěv i prosté lidové písně a jevištěm procházejí holčičky nevěsty, symboly nenarozených dětí. Ve druhé polovině inscenace zmizí domeček, otevře se velký prostor ohraničený bílým horizontem se slepými okny, kterému vévodí velký stůl. Možná sen už dospěl do fáze, kdy se vše zmnožuje, zvětšuje, ta temnější stránka převládne. Nebo se sen už tříští, opuštěná Agáta se propadá do beznaděje a osamělosti. Nejde jen o trapnou záležitost, která ji zostudí, ale o malou (velkou) soukromou tragédii, která dojímá skutečným zoufalstvím. Podkolatov prchá po stěně, která poslouží jako horolezecká, aby se probudil do nicoty své reálné existence. Morávek tak Ženitbu prohlubuje, dává jí další, lidsky dojemnější rozměr, ale také širší, až existenciální přesah.

    Při všem režisérově fantazijním rozletu se však herci nijak neocitají v pozadí. Naopak se zdá, že injekce Morávkovy fantazie jim mimořádně prospívá. Skvělá je partička ženichů, titěrný slizoun Žvanikin Jana Šťastného, nařvaný buranský Nenažraný Martina Zahálky i pokroucený pisklavý Onučkin Daniela Bambase. Václav Vydra hraje Kočkareva s neutuchající energií, po hlavě se vrhá do všech situací, srší aktivitou. Více jedná, moc nepřemýšlí. Jeho upocená činorodost však prohrává s rafinovaností Tekly, která má nad ním stále navrch. Veronika Žilková jako Agáta působí pasivněji, ale taková je v celé svatební záležitosti její role. Je vlastně všemi okolnostmi manipulována do té míry, že jí nezbývá než vyjeveně přihlížet celé situaci. Žilková vytváří Agátu jemnými tahy, nekarikuje ji, její úvahy o rodině a dětech jsou jistě naivně hloupoučké a směšné, ale nepostrádají dojemný podtón. Mimořádný výkon pak podává v roli Podkolatova Viktor Preiss. Každé gesto, každá grimasa, tón hlasu jsou precizně propracované tak, aby dohromady složily portrét nejen nerozhodného ženicha, ale také osamělého člověka. Ocitá se ve víru událostí jaksi nedobrovolně, je sice stále nabádán k činnosti, ale vlastně mu ji určuje jeho okolí. Preissův Podkolatov možná ani není tak nerozhodný jako spíše neschopný pojmout všechny zvraty, kterými ho ostatní zahrnují. Jeho jednání je samozřejmě často komické a Preiss pro něj dokáže najít řadu odlišných poloh. Stejně tak ale dokáže vzbudit empatii, když podléhá manipulativním tlakům, kterým čelí tichou rezignací a nakonec i jediným svobodným činem v závěru. Pokud se o Morávkových inscenacích často hovořilo jako o čistě režisérských, kde herci jen doplňují jeho scénické vize, v Ženitbě udělal těmto pochybnostem rázný konec. Dokonale využil vysokého potenciálu vinohradského souboru a vytvořil imaginativní inscenaci, která míří na divákovo srdce.

    Divadlo na Vinohradech Praha – N. V. Gogol: Naprosto neuvěřitelná událost – Ženitba. Překlad Leoš Suchařípa. Úprava René von Ludowitz. Režie Vladimír Morávek, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Petr Hromádka, dramaturgie Martin Velíšek. Premiéra 5. března 2010.


    Komentáře k článku: Snová gogolovská vize

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,