Divadelní noviny Aktuální vydání 11/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

11/2020

ročník 29
26. 5.–8. 6. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Slovo v pohybu (No. 9)

    Paměť pohledu

    Psát o Plných skladech citů ve chvíli, kdy byly mnohé sklady do odvolání zavřeny, se zdá být zbytečným sebetrýzněním. Choreografka Johana Pocková však inscenací, jež měla derniéru jen týden před březnovým uzavřením divadel, otevřela prostor, který žádným restrikcím nepodléhá.

    Inscenace Sklady plné citu. Foto: archiv autorky.

    Představení je ódou na ženství, v níž přijali svůj part téměř 90letá choreografčina babička Jaroslava Pocková, tanečnice Sabina Bočková, Inga Zotova-Mikshina, Pavla Vařáková a Barbora Rokoszová, tanečník Roman Zotov a osmiletá dívka Matilda Maio.

    Fascinující lehkost, s níž na scénu přirozeně vstupují mladé tanečnice i neuvěřitelně vitální dáma, je zkušeností, která tvoří paměť. A sice takovou její vrstvu, již nepřidusí ani všednodenní pěna dní. Velkoryse vystavit těla různých generací, nenutit je, aby se jedno připodobňovalo druhému, a přitom je trpělivě nechat vyprávět své příběhy.

    Plné sklady citů jsou sebevědomým divadlem naslouchání. Tedy i důvěry, něhy a společného prodlévání. Z toho důvodu zvládají střídání pocitů a nálad, jež se odráží v častých změnách světla. Důvodem, proč o nich píšu i po derniéře, je fakt, že pracují s tím, co je. Všechny, kdo čekají ideové konstrukty afektivity, odzbrojují Sklady svou civilností a přitakáním realitě. Nenutí mládí, aby chrlilo moudra, ani stáří, aby si pracně zakrývalo vrásky.

    Sklady plné citu. Foto: archiv autorky.

    Moment takového odkrytí, odhalení, nezastřenosti vlastně svědčí o skutečnosti, že divadlo není místem exkluzivity, kde se smí prezentovat jen ti šťastní, kteří se křečovitě drží, aby nepropadli sítem slávy. Že taneční divadlo nemusí být jen sledem sólových výstupů, kde je potřeba urvat co nejvíc pozornosti. Ale že se ve velkorysé nemanipulativní kolektivitě zračí předchuť budoucího. To už nebude postavené na výsadním postavení jedince, ale na nehierarchické komunitě, organismu, který tepe jen díky nepostradatelnosti každého jednotlivce.

    Afektivita a konkrétně blízkost druhých se během chvíle staly pro celý svět nedostupnými. Přesycenost setkáními se najednou proměnila ve vyprahlost po objetí. Bez dlouhého hloubání je jasné, kdo a proč nám chybí. Johana Pocková se svým týmem mi – možná nechtěně – znovu ukázala na jádro setkání spočívající v něžném pohledu na druhého. V týdnech prázdných skladů, jimiž procházíme, se právě paměť pohledu rozeznívá.

    ///

    Johana Pocková: Plné sklady citů. Choreografie: Johana Pocková. Tvorba a interpretace: Sabina Bočková, Jaroslava Pocková, Matilda Maio, Barbora Rokoszová, Pavla Vařáková, Inga Zotova-Mikshina. Hudba: Martin Tvrdý, Lukáš Palán. Světla: Karlos Šimek. Produkce: Ostružina z.s. Psáno z derniéry 8. března 2020


    Komentáře k článku: Slovo v pohybu (No. 9)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,