Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Slovensko intimní i veřejné

    Obliba audiovizuálních a scénických děl, v nichž jako protagonisté vystupují klíčové světové osobnosti přítomnosti či nedávné minulosti, je všeobecně známá, byť literatura a film jsou na tom lépe. První pro nízké provozní náklady, druhý pro možnost masového šíření.

    Ján Gallovič (Jan Pavel II.) a Jakub Rybárik (generál Jaruzelski) v muzikálu Povolanie pápež FOTO COLLAVINO

    Wojtyła Superstar

    Aktuálně se v Evropě objevily nejméně tři inscenace, jejichž protagonistou je nejvyšší církevní představitel: minisérie HBO Mladý papež s hvězdným Judem Lawem v hlavní roli, mediálním skandálem provázená polská inscenace chorvatského režiséra Olivera Frljiće Klatba… a nedávný slovenský muzikál Povolanie pápež v Divadle Andreje Bagara v Nitře.

    Jeho premiéra na konci roku 2016 se konala za velkého zájmu slovenských médií. Ten divácký se držel celou zimu a jaro a zdá se, že ještě bude nějaký čas pokračovat. Autorem libreta a písňových textů je významný slovenský básník a spisovatel Daniel Hevier, pro něhož to nebyla první zkušenost s lehčí hudební múzou.

    A jak se muzikál a životní příběh Karola Wojtyły, tedy papeže Jana Pavla II., snoubí? Po planetárně slavném Jesus Christ Superstar je velmi obtížné – a možná drzé – do toho prostoru vstupovat. Navíc v tomto případě vzniká zcela „původní“ scénář, zatímco Ježíšův v evangeliích je zakódován již dvě tisíciletí. Ovšem sepisovat životní příběh osobnosti takto výrazné a živě zapsané do evropských a světových dějin 20. století může hrozit nekritickou hagiografií. Tohoto nebezpečí se polský režisér Jerzy Jan Połoński snažil vyvarovat důrazem na osobní příběh a lidský rozměr protagonisty, především ve scénách z Wojtyłova mládí (alternují Juraj Ďuriš a Roman Poláčik) a pak v okamžicích pochybností při prosazování „božího díla“ v samotné církvi a u jejích nejvyšších představitelů.

    Inscenace začíná v době Wojtyłových studií a jeho krátkého působení na univerzitě, pokračuje sledováním jeho církevní kariéry v Polsku a vrcholí v době pontifikátu, kdy se stává nejzcestovalejším papežem všech dob. Jeho životní příběh autoři zachycují na pozadí zlomových okamžiků polské historie druhé poloviny 20. století – od rusko/německé okupace a tragédie druhé světové války, přes osvobození Polska, padesátá a šedesátá léta (sledujeme i podíl Polska na okupaci Československa) po osmdesátá léta se Solidaritou a rok 1989. Do těchto „pozdních“ let však už politika příliš nevstupuje. Důraz je kladen na pontifikát (od roku 1978) a Wojtyłovu evangelizační činnost. Zdánlivý politický „poklid“ rozruší jen sugestivní scéna atentátu a setkání s polským premiérem a později prezidentem, hlavně však iniciátorem výjimečného vojenského stavu v roce 1981 Wojciechem Jaruzelským.

    To vše – ač to z popisu událostí asi není zřejmé a může být i těžko představitelné – je inscenováno v žánru moderního muzikálu.

    Autoři zvolili za hudební podklad silně rockový sound, písně mají baladický charakter (hudba Gabo Dušík). Hromadné scény s výbornými tanečními a sborovými výkony a s výmluvnou barevnou symbolikou inscenaci funkčně člení. Střídají se s kontemplativnějšími pasážemi. Ovšem nejpodstatnější pro vyznění představení je jeho hlavní představitel, herecky i pěvecky skvělý Ján Gallovič, který v Nitře v roli Jana Pavla II. hostuje. Je dostatečně civilní i přiměřeně sošný, pěvecky sebejistý, skvěle intonující. Volba tohoto interpreta je vynikajícím tahem produkce, byť ve slovenském prostředí vlastně sázkou na jistotu.

    Tvůrci se však nespolehli jen na slávu Jana Pavla II. a jeho – řekněme – heroizaci. Neméně důležitou rovinou inscenace, jež ji vysvobozuje z dokumentárně patetických či heroizujících osidel, jsou komediálně pojaté scény kritických dějinných období. V rytmizovaných pasážích, které mají navozovat mechaničnost moci, jsou různí všeobecně známí politici nedávné minulosti vylíčeni jako komické figurky, což je – minimálně pro pamětníky – nesmírně osvobozující. Dějinný optimismus vykonává své… Když však tvůrci přecházejí k humoru venkovanů z období Wojtyłova raného církevního působení, zavání to falešnou hagiografií takzvaně obyčejného lidu – vlídného, směšnohrdinského, vždy dobře naladěného a odpouštějícího…

    Kritické aktualizace, které si berou na mušku současnou politickou garnituru Slovenska, najdeme dnes skoro v každém slovenském divadelním představení. Do divadla se už zase na Slovensku chodí tak trochu pro ventilování výrazné občanské nespokojenosti. V tomto případě je atak směrem k vládě velmi tvrdý, až necitovatelný…

    Pisateli těchto řádků vrtal hlavou postoj katolické církve, konkrétně při pohledu na mladé seminaristy, hojně rozsazené v publiku. Odpověď na tato tázání přišla skoro jako deus ex machina. Položena nahlas řečnicky o přestávce byla zodpovězena kolem mne v tu chvíli procházejícím nitranským biskupem Viliamem Judákem: Pěkné představení.

    Szidi Tobias (Lienka) a Ady Hajdu (On – Čimborazka) v Letmém sněhu FOTO RÓBERT TAPPERT

    Ztráta paměti

    Pavel Vilikovský (nar. 1941) je velmi výrazná postava slovenské literární kultury již od konce šedesátých let. Prozaik, esejista, překladatel anglické a americké prózy, syn významného českého literárního medievalisty Jana Vilikovského, který působil na Masarykově univerzitě v Brně.

    Na českém knižním trhu se v poslední době objevilo vícero překladů jeho próz, například román Poslední kůň Pompejí (Host 2005), povídky Kouzelný papoušek a jiné kýče (Kniha Zlín 2007), novely Pes na cestě a Příběh opravdického člověka (obě Větrné mlýny 2013, 2014). Posledně jmenovaný text se stal východiskem pro dramatické zpracování v ostravském Národním divadle moravskoslezském v roce 2016.

    Letos vznikla na Slovensku – v bratislavské Astorce Korzu ’90 – další dramatizace Vilikovského prózy, tentokrát novely Letmý sneh (poprvé vyšla 2014). Dramatizace se ujal režisér představení Jakub Nvota, českému divadelnímu světu velmi dobře známý (nedávno například v ostravském Divadle Petra Bezruče Fuksův Spalovač mrtvol).

    Na scénu Letmého sněhu (překlad toho titulu do češtiny sice odnáší ze slovenského originálu jeden významový aspekt jazykové hry a malou pointu celého příběhu, ale pro vyznění textu to není až tak důležité) vstupují hlavní protagonisté, Lienka a Čimborazka (nesmírně přesvědčivá Szidi Tobias a obdobně působivý, bez obvyklé komediální rutiny hrající Ady Hajdu), dlouholetí partneři, manželé. Klíčovým pro tento komorní příběh je okamžik, kdy Čimborazko zjistí, že jeho žena pomalu ztrácí paměť. Organické změny v mozku (jde o Alzheimerovu chorobu) postupně rozkládají partnerský vztah, ve kterém trpí především ten, kdo je schopen situaci reflektovat. Nemoc mu bere milovanou bytost nejen fyzicky, ale také jejich společnou minulost. Se ztrátou její paměti a schopnosti mít společné vzpomínky se ztrácí kus lidského života se všemi jeho emocionálními nuancemi. Muž se snaží všemi silami o záchranu, ale krutý proces nezastaví. Může si o něm jen – mírně komickým způsobem – přes balkon povídat se svým kamarádem, lingvistou (sugestivní Miro Noga). Rozvíjejí spolu lingvisticko-filosofické debaty o roli jazyka ve společnosti. K vyrovnání se s daným stavem mu to však – pochopitelně – nepomáhá. Konec je neodvratný a krutý – definitivní odloučení za dveřmi sanatoria. Divákovy emoce jsou na straně opouštěného, nikoliv opouštěné, která si už této situace není vědoma…

    A proč Čimborazka a Lienka? Dívčí zdrobnělina je variací na občanské jméno Magdaléna s něžným odkazem na slovenský termín pro sluníčko sedmitečné (lienka sedembodková). Čimborazka je výsledkem hry se jmény jako pevnými součástmi naší identity, kdy vzdání se jich dává pocit svobody…

    Pavel Vilikovský je svým intelektuálním konceptem trochu z Kunderova rodu. Je ovšem ke svým postavám více empatický, což není samozřejmě literární hodnota sama o sobě, tím méně kritický osten vůči Kunderovi. Ona podobnost tkví především ve schopnosti ve správný čas opustit příběh a odskočit si v rámci textu do esejistické až filosofující roviny. Tu v tomto případě představují reflexe různých rovin a podob milostného vztahu a zmíněné humorné výlety do světa filologie. Juraj Nvota je dokázal smysluplně vkomponovat i do samotné inscenace, čímž jí dodal neobvyklý, příjemně sofistikovaný ráz.


    Komentáře k článku: Slovensko intimní i veřejné

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,