Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Měsíc nad školní katedrou

    Nazval jsem Měsíc nad řekou původně komedií; když jsem však tenkrát chodil na zkoušky, čím dál tím víc jsem viděl, že je to vlastně smutná záležitost, hlavně Slávka. Tak jsem se pokoušel Kvapilovi ještě trochu smutku navíc do hry vpašovat, vzpomínal na premiéru své nejslavnější hry z roku 1922 Fráňa Šrámek. Téměř o sto let později při nastudování Měsíce nad řekou ve Slováckém divadle se Anna Petrželková vlastně vydala obdobnou cestou.

    Druhá část inscenace Anny Petželkové Měsíc nad řekou se odehrává ve staré školní třídě FOTO MAREK MALŮŠEK

    První dějství režíruje jako zběsilou grotesku, téměř pimprlové divadlo v „dobových“ kulisách. Herci jsou výrazně stylizovaní do jakési expresivní manýry, kdy silně přehrávají a ve fyzickém jednání se zachází se záměrně nadsazenou ilustrací. Když Slávka (Petra Staňková) při přemýšlení kroutí hlavou, doslova se celá zběsile třepe v jakémsi epileptickém záchvatu. Děj spíše než od situace k situaci plyne od gagu ke gagu. Bohužel na rozdíl od Brechtovy Svatby, kterou Petrželková režírovala při použití podobných principů a s podobným obsazením před dvěma lety, jednotlivé gagy postrádají lehkost, nápad a, bohužel, i vtip. Tak si například Paní Hlubinová při větě: Bože, děvče, přestaň mluvit tak důvtipně, víš, že na to nemám hlavu, vezme do ruky fén a začne si profoukávat svoje lokny. Tato hravá doslovnost však začne velmi rychle působit únavně: Petrželková jako by jen postupovala repliku po replice a snažila se vymyslet, jak ji ozvláštnit. Inscenace tak postrádá plynulost, rytmus a švih. Herecké šarže by zřejmě musely být virtuóznější, aby jejich přepjatost působila zábavněji a jejich křečovitost (i když záměrná) snesitelněji.

    Ve všeobecném forsírování pak nejlépe vychází kontrastně pojatý Villy Zdeňka Trčálka – žvýkající hejsek v slamáku a s nagelovanou patkou, který se plouží po scéně a pro veškeré dění má jen znuděné, polohlasné „wow“.

    Nejvíce pozornosti ale poutá výprava Evy Jiříkovské. Křiklavě zelené scéně představující salon u Hlubinových dominuje stejnobarevné sofa potažené látkou s potiskem zvětšeného mechu či snad stébel trávy. Ze stejné látky jsou ušité i kostýmy jinak historizujících střihů. Po přestávce se scéna promění ve starou školní třídu (jako připomenutí abiturientského sjezdu stojícího v centru zápletky dramatu), jíž dominuje magicky zářící měsíc hned v několikerém provedení. A s proměnou scény přichází i razantní změna inscenačního stylu. Výrazové prostředky se zjemní, herci hrají najednou velmi civilně a ztišeně s důrazem na zachycení vnitřního stavu svých hrdinů.

    Druhé dějství Šrámkovy hry po mém soudu patří k nejlepším milostným scénám českého dramatu a Petře Staňkové se Zdeňkem Trčálkem se daří vystihnout počáteční nechuť, kterou k sobě Slávka s Villym pociťují, postupné uvědomování si oboustranné přitažlivosti, okouzlení měsíční nocí, jejich vzájemné hravé i smyslné erotické výpady, opětovná stáhnutí se a následný zdrženlivý odstup, i Slávčino konečné vystřízlivění a ryze racionální rozhodnutí utnout vznikající vztah v zárodku. Trčálkovi se skvěle daří hledat míru mezi mužnou touhou a probouzejícím se citem, Staňkové vedle hravých, šibalských poloh vychází i smyslná Slávka, která ve Villym probouzí zjitřenou obrazotvornost, takže je při pohledu z okna Hlubinových schopen najednou vidět taky něco víc než jen louky a komín. Daří se ale i ostatním hercům, ať už Tomáši Šulajovi jako s životem usmířenému, spokojenému Hlubinovi, nebo Ireně Vackové jako Paní Hlubinové, která svou kvokající domácí putičku dokáže obohatit o rozměr ženy-matky, která svou ženskou intuicí rozumí nejednomu záchvěvu duše.

    I když Šrámkovy vzletné, básnivé dialogy jakoby nekorespondují s věcným projevem herců, přesto ze scény zní velmi přirozeně. Petrželková navíc prokazuje (za vydatné pomoci nervní, elektronické hudby Maria Buzziho) talent vybudovat silnou jevištní atmosféru, čímž se přibližuje Šrámkovu impresionismu. Stejně tak humoru se daří v druhé části o poznání lépe. Například závěrečný konflikt mezi Hlubinou a starým Roškotem se převtělí do třídní bitky, kdy po sobě jako malí kluci házejí křídou a staví barikády ze školních lavic.

    Měsíc nad řekou je hra, která promlouvá stále aktuálními tématy deziluze, hledáním plnohodnotné náplně života, napětím mezi životní rezignací a moudrostí, i když její dramatická metoda se už nemusí zdát pro dnešní divadlo příliš atraktivní. Anně Petrželkové se společně se souborem i přes rozpačitou první část nakonec podařilo vytvořit emočně naléhavou inscenaci, která dokáže se Šrámkem vést dialog ryze současným jazykem.

    Slovácké divadlo, Uherské Hradiště – Fráňa Šrámek: Měsíc nad řekou. Režie Anna Petrželková, dramaturgie Iva Šulajová, výprava Eva Jiříkovská, hudba Mario Buzzi. Premiéra 4. března 2017.


    Komentáře k článku: Měsíc nad školní katedrou

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,