Slovácké divadlo Uherské Hradiště
Na rubriku Transformace pražské divadelní sítě navazujeme neméně důležitým seriálem Divadel na hranici. Titulek netřeba brát striktně: označujeme jím divadla blízko hranic, jejichž ambice hranice překračují.
Z inscenace Pohřešované (r. Petr Maška, 2013) FOTO JAN KARÁSEK
Slovácké divadlo v Uherském Hradišti vzniklo po skončení druhé světové války roku 1945 a první inscenací byla s regionem spjatá Její pastorkyňa Gabriely Preissové. Zdejší divadelníci prožili všechny obtíže a těžkosti, jaké byly s vývojem v této zemi spjaty, v roce pak 1978 otevřeli Malou scénu, na níž hrají v komorním prostředí kontaktnější inscenace. Posledních cca 15 let představuje zdejší soubor na mapě českého divadelnictví jednu z nejdynamičtějších scén, navíc nadmíru ctěnou a milovanou svými diváky. Předplatitelské řady nestačí zájmu, obdiv vzbuzuje také to, že jde vlastně – spolu se srovnatelným Českým Těšínem – o profesionální divadlo v nejmenším městě (počet obyvatel zde nedosahuje Chebu, Příbrami či Šumperka). Fandovství zdejšího publika jde tak daleko, že občasná hostování produkcí, v nichž účinkují mediálně známé herecké hvězdy, nemívají takový ohlas jako představení domácí. „Plný dům“, k němuž pochopitelně přispívají i návštěvy diváků z blízkého okolí, si zaslouží respekt i vzhledem k tomu, že velmi nedaleko působí další profesionální, totiž zlínské divadlo. Umělecké tradice města i regionu jsou spjaty především se slováckým folklorem, prezentovaným však nikoliv konzervativně (Hradišťan Jiřího Pavlici, jehož členové se zdejším souborem spolupracují při hudebním nastudování inscenací).
O zdejším divadle se začalo pozitivněji referovat až na sklonku minulého režimu (dříve se z provozních trendů regionálních souborů nijak nevymykalo), krátce se tu jako tvůrci objevovaly osobnosti typu Přemysla Ruta či Břetislava Rychlíka. Soubor postupně „vyrostl“, také proto, že s ním trvale spolupracují výrazné režisérské osobnosti, především Jan Antonín Pitínský, s jehož inscenacemi hostovalo divadlo už třikrát na prestižním mezinárodním festivalu v Plzni (a Liška Bystrouška z roku 2004 patří nejen k nejlepším zdejším inscenacím, ale byla ceněna jako špičková i v celorepublikovém kontextu). Také principál souboru Igor Stránský vytvořil pozoruhodné inscenace jako například Shakespearova Richard III. či Stroupežnického Naše furianty. Širší interpretační záběr nabízejí hercům i osobité variace na ruskou klasiku režisérky Oxany Smilkové. Někteří ze zdejších aktérů se už uplatnili také v celostátních médiích (Jitka Josková, Josef Kubáník, Tomáš Šulaj). Dramaturgie se nebojí uvádět premiéry domácích, dosud na jevištích neprověřených her (kupříkladu Horoščákův opus Mein Faust, Lagronové Křídlo či Rudišovo a Pýchovo Léto v Laponsku), troufnou si tu na Havla i Pirandella, také však na Elfriede Jelinek. Ne všechny tyto odvážné počiny jsou umělecky úspěšné, neviděl jsem zde však žádnou inscenaci, která by působila vysloveně trapně. Divácky vděčnou repertoárovou řadu představuje ta muzikálová (a zdejší protagonisté vykazují – v tradicích lokality – značnou hudební zdatnost), bonusem posledních let jsou pak inscenace, v nichž hostuje pražská hvězda Květa Fialová, která v souboru nalezla přátelské vazby.
Zdejší divadlo bylo přestavěno z původní sokolovny a leží při nejfrekventovanější hradišťské silnici. Tedy žádný poklidný, estetický, podmanivý „přístup ke kultuře“ jako třeba u jiného regionálního divadla, v Chebu. Svátečnosti, s jakou zdejší publikum své herce přijímá, to však nic neubírá.
Jan Kerbr
Rozhovor s Igorem Stránským
Jaké je současné postavení divadla vzhledem k zřizovateli? Respektive – již se nemusíte obávat budoucnosti?
Musím se ohlédnout trochu zpět. Slovácké divadlo, které bylo založeno v roce 1945, procházelo periodami, kdy byla nastolena hamletovská otázka Být, či nebýt. Působím ve „Slováckém“ od roku 1969, vím z vypravování, co se dělo v letech padesátých a šedesátých, a na vlastní kůži jsem prožíval snahy o zrušení této významné regionální scény. Vynechám-li sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy bylo učiněno několik pokusů o spojení se zlínským Divadlem pracujících, byl počátek devadesátých let prvním vážným otazníkem nad Slováckým divadlem. Ti, kteří divadlu nerozuměli, dávali za příklad divadlo v Kolíně, které ukončilo svoji existenci, tak jako v šedesátých letech Nový Jičín, Klatovy, Trutnov atd. Ale když bylo „Slováckému“ nejhůře, vždy se za něho postavili věrní diváci, resp. moudří konšelé. Stejně tak tomu bylo v roce 2003, kdy byly zrušeny okresy – Slovácké divadlo do té doby zřizoval okres Uherské Hradiště. A podobná situace nastala v současné době, kdy se zřizovatel – město Uherské Hradiště dostalo do finančních obtíží. Po zrušení okresů, od roku 2003, divadlo dostávalo na provoz i nadále ze státní správy. Tento tok finančních prostředků byl náhle od roku 2013 přerušen a radnice v Uherském Hradišti stála před zásadním problémem, jak udržet Slovácké divadlo, které je v současné době hodnoceno jako jedno z předních profesionálních činoherních scén v rámci celé České republiky. A zase pomohli diváci. Slovácké divadlo má přes osm tisíc abonentů a ročně jeho představení zhlédne okolo devadesáti tisíc diváků. A to jsou silné trumfy, se kterými může hradišťská radnice hrát. Copak lze takové divadlo zrušit? Můžeme mluvit o štěstí, že je tato radnice osvícená a hledá všemožné prostředky, jak udržet povoz Slováckého divadla na takové úrovni, o jaké se s respektem hovoří v celé ČR. Uherskému Hradišti by také pomohlo (a nejenom jemu, nýbrž všem městům v ČR, která zřizují profesionální divadla), kdyby konečně vznikl zákon o vícezdrojovém financování a mohly tak do této hry vstoupit kraje a stát. Slovácké divadlo prokazatelně navštěvuje 68 % diváků, kteří nejsou z Uherského Hradiště. To by městu Uherské Hradiště, resp. našemu zřizovateli, natolik uvolnilo ruce, že by mohlo bez problémů pečovat o své rodinné stříbro, kterým Slovácké divadlo je, a které se v roce 2015 dožije své sedmdesátky.
Vaše divadlo leží mimo divadelní centra. Nevýhody z toho plynoucí jsou zjevné, nás by ale zajímalo, jaké přednosti a výhody přináší poloha „divadla na hranici“.
Abych se přiznal, vůbec si neuvědomuji, že jsme nějakým zastrčeným divadélkem kdesi v příhraničí. Snažíme se být stále v centru divadelního vření, ať už jsou to naše účasti na celorepublikových festivalech nebo hostování významných divadelních tvůrců (Pitínský, Lipus, Balaš, Františák, Dušek, Fialová, Smilková a celá řada dalších). Do Brna to máme 70 km, do Olomouce 80, do Ostravy 110, do Prahy 270. Co je to za vzdálenost při současné technice a technologiích. Ale přesto to má jednu nezaměnitelnou výhodu. I herci z našeho divadla se objeví v televizi, resp. filmu. Přece jenom však omezeně. Tady vzdálenost hraje svoji roli. Jako ředitel a režisér si vážím toho, že hradišťští herci nejsou příliš rozptylováni prací mimo divadlo, mnohdy i podúrovňovými kšeftíky. Je to poznat na jejich soustředěné práci, jejímž výsledkem jsou inscenace, které daleko přesahují hranice našeho regionu v příhraničí. I dvě Thálie už se u nás ohřívají…
Tato rubrika je myšlena pozitivně. Neptám se proto na nezdary, nýbrž na to, na které počiny svého divadla z poslední doby jste zejména pyšný?
Měl bych asi hovořit o výsledcích naší práce, tedy o inscenacích, bylo by to však nespravedlivé k těm, o kterých bych se z důvodu prostoru v tomto článku nezmínil. Ale na jedno jsem obzvláště hrdý a pyšný. Podařilo se mi v posledních pěti až sedmi letech sestavit takový tým lidí (a nejenom na jevišti), se kterým je radost pracovat. Potvrzují to nejenom naši hosté, kteří se podílejí na jednotlivých inscenacích, ale především naši diváci. Co může být pro herce příjemnějšího, než když hraje před nabitým a spokojeným hledištěm. Já sám už zvažuji svůj odchod z ředitelského postu. Bude pro mne ctí a potěšením, předám-li svému nástupci divadlo v kvalitě a pozitivní formě, jakou se v současné době prezentuje.
Richard Erml
Komentáře k článku: Slovácké divadlo Uherské Hradiště
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
