Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Slohové cvičení z klasiky

    K inscenaci Sofoklova Oidipa připravilo Městské divadlo v Brně – jak u něj bývá dobrým zvykem – objemnou a obsažnou programovou brožuru. Z mnoha úvah na téma nejslavnější antické tragédie lze považovat z hlediska současné percepce za zásadní slova Karla Krause o varování před zpupností (hybris) lidské individuality, která své sebeurčení, tedy cíl, k němuž přirozeně tíhne, pokládá za ospravedlněný nárok, bez ohledu na řád, jemuž jsme všichni poddání a odpovědni. Ano, přílišná důvěra v sebe sama, kdy člověk svrhl Boha a sám sebe dosadil na jeho místo, je znakem dnešního oidipovství, které Jan Patočka vystihl jako zákon lidský v protikladu k božskému, vlastní náhled promítnutý do kosmu a zabsolutizovaný.

    Bohužel je třeba říci, že z programu lze vyčíst daleko více podnětů než ze samotné inscenace Stanislava Moši. Ten zvolil víceméně klasické pojetí patrné již ze scény Jana Duška, na níž je půlkruhové strmě stupňované antické hlediště (theatron) rozděleno průchodem. Arénu před hledištěm pokrývá černý sypký materiál, který však v inscenaci nehraje větší roli. Postavy jsou jednotně oblečeny do bílých režných rouch odvozených z antických říz, účesy většiny jsou ozvláštněny jakousi nápodobou dredů. Inscenace má jen nemnoho slibných míst, jakým je třeba nástup a odchod chóru hledištěm divadla s tlumeně recitovaným textem nebo motiv Oidipových dětí, které si s tatínkem v úvodu hrají na příznačnou slepou bábu a na konci jej, již oslepeného a poníženého, vyprovázejí do vyhnanství z Théb. Snad lze v dítkách spatřovat náznak naděje pro osudem zdeptaného vladaře i jeho zem. Naproti tomu připsaná postava fauna je nejasná už svým jménem, které patří spíš do římské mytologie (v řeckém kontextu by mu odpovídal satyr). Že by svou skotačivou bujností upomínala na časy bezstarostné smyslnosti splácené nyní i s úroky? Z tanečních akcí fauna to nelze dobře vyčíst.

    Většina potenciálu nesmrtelné hry však uniká ve standardní deklamaci, mechanických příchodech a odchodech a letmo nahozeného hereckého uchopení. Jiří Mach je pohledný Oidipus bez charismatu, Viktor Skála (Kreon) a Jan Mazák (Stařec), jindy opory souboru, se nepovznesou nad matný, unavený výkon, nejednající chór na schodišti jen statuje. Živější tóny do dění vnáší snad jen Ivana Vaňková jako překvapivě mladá Iokasta nebo ve svém jediném monologu Jaroslav Matějka jako Oidipův sluha.

    Dodejme ještě, že se hraje v krásném civilním překladu Jana Skácela, ale další klad již v tomto Oidipovi neshledávám. Repertoár tohoto souboru spočívá v komediálním a hudebním divadle, antická tragédie stojí mimo oblast jeho hlavního zájmu. Je užitečné, že principál Stanislav Moša dbá na to, aby soubor své schopnosti vyzkoušel i na látce, která mu není nejbližší. Sofoklův Oidipus král je však jen povinným zápisem z klasického repertoáru, který se nepovznese nad slohové cvičení pro domo.

    Městské divadlo Brno – Sofokles: Oidipus král. Překlad Jan Skácel. Úprava a režie Stanislav Moša, scéna Jan Dušek, kostýmy Andrea Kučerová, hudba Zdenek Merta a Karel Škarka, dramaturgie Jiří Záviš. Premiéra 30. října 2010.


    Komentáře k článku: Slohové cvičení z klasiky

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,