Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Slezské divadlo Opava

    Novodobé dějiny opavského divadelnictví se začínají psát v roce 1945, kdy byla po skončení války zahájena činnost Slezského národního divadla se samostatnými soubory činohry, opery a operety (1954 sloučena s operou). Divadlo stavělo na osvětově pojatém repertoáru, zároveň sloužilo jako zájezdová scéna. Potřeba oprostit se od minulosti vyvrcholila v roce 1948 razantní přestavbou s německou tradicí spojované novorenesanční fasády do strohé socrealistické podoby s postavami budovatelů v nadživotní velikosti. Tyto necitlivé zásahy byly po Listopadu 1989 na nátlak veřejnosti odstraněny a v rámci přestavby (1990–1992) se divadlu vrátila původní podoba.

    Evžen Oněgin Opava

    Martina Kociánová jako Olga, v pozadí Katarína Jorda Kramolišová jako Taťána v opeře Evžen Oněgin FOTO PETR VESELÝ

    Na začátku 90. let, kdy se zřizovatelem dvousouborového divadla stalo město Opava, se provoz v době rekonstrukce přenesl do náhradních prostor kulturního domu podniku Ostroj. Provizorní podmínky způsobily značný odliv diváků. Získat jejich zájem se po návratu do zrekonstruované budovy podařilo především opernímu souboru, jenž sice patří k nejmenším u nás, nicméně dokázal nabídnout pestrý dramaturgický plán, který se ani dnes nevyhýbá náročným titulům světového repertoáru či neznámým novinkám. Legendární inscenací se stala Janáčkova Její pastorkyně (r. V. Věžník, dir. O. Bohuňovský), jíž divadlo zahajovalo roku 1992 obnovený provoz, a která dokonce podnítila vznik Festivalu českého hudebního divadla Praha. Soubor opery měl štěstí na dobré dirigenty, z nichž zejména Petr Šumník (1995–2001) získal řadu významných ocenění (1996: Bohéma, 1999: Oldřich a Boženka, 2001: Dialogy karmelitek). Dirigent Damiano Binetti pak uvedl celou sérii italských oper, kromě jiného i Belliniho Normu, za jejíž ztvárnění obdržela v roce 2004 její představitelka Katarína Kramolišová Cenu Thálie. Výjimečnou událostí bylo i uvedení japonské opery Yuzuru (2007) dirigentem Janem Snítilem, jehož nastudování nadchlo dokonce i publikum v Japonsku. V roce 2012 – po další rozsáhlé rekonstrukci technického zázemí – došlo ke snížení rozpočtu divadla, což ředitel Jindřich Pasker musel řešit, kromě zásadních úspor v oblasti nákladů divadla, rovněž razantním snížením pracovníků v podstatě ve všech útvarech, zejména však s největším dopadem do operního souboru. To se samozřejmě neobešlo bez rozporuplných reakcí veřejnosti, ale i samotných umělců. V roce 2012 se šéfkou souboru opery stala Jana Andělová-Pletichová, která tak musí stavět repertoár pro početně omezený soubor a zejména hostující sólisty.

    I opavská činohra procházela po roce 1989 různými etapami. V 90. letech vystřídal režiséry Karla Nováka a Bedřicha Jansu Václav Klemens. Zásadnější stopu za sebou zanechal až Zdeněk Černín (2004–2008), kterému se díky kombinaci klasického repertoáru s novinkami světové tvorby a ve spolupráci s talentovanými režiséry různých generací (Zdeněk Kaloč, Oxana Smilková, Ivan Krejčí, Michal Lang…) podařilo vybudovat divadlo, v němž kladl důraz na důslednou interpretaci textů a jejich herecké ztvárnění. Společně s dramaturgyní Blankou Fišerovou (2008–2011 šéfka činohry) se nebáli experimentovat a např. sezonu 2008/2009 vystavěli výhradně na Shakespearových titulech. V roce 2011 přichází na post uměleckého šéfa činohry režisér Roman Groszmann, který se z počátku snažil prosadit náročnější dramaturgii (Gombrowicz: Ivona, kněžna Burgundská, Sigarev: Ruské loto, Shaw: Americký císař…), která však v poslední době ustupuje divácky vděčným titulům, zejména komediím a muzikálům, uspokojujícím opavské publikum, jež od divadla žádá hlavně srozumitelnost, zábavu a odpočinek. Groszmannovou zásluhou se v Opavě také zabydlují komornější představení hrané mimo divadlo nebo za oponou (Kurt a Sid, Audience).

    Jindřich Pasker

    Rozhovor s ředitelem SDO Jindřichem Paskerem

    Jak byste charakterizoval současnou situaci Slezského divadla?

    Slezské divadlo je vlajková loď opavské kultury a takto se k ní zřizovatel chová. V roce 2012 sice prošlo velkými problémy, když mu byl rozpočet zkrácen o tři miliony, a tak jsem byl – ač nerad – nucen přistoupit k razantnímu snižování stavu pracovníků. Rok 2013 byl ale už obdobím konsolidace a dá se říct, že jsme se z toho nejhoršího dostali a jsme v trvalém zisku.

    Nebylo propouštění vlastně kontraproduktivní?

    Když se podíváte na vývoj v divadlech u nás i ve světě, zjistíte, že se všude uplatňuje stejný systém založený na minimalizaci stávajícího počtu zaměstnanců na tzv. provozní minimum a zbytek se nabírá formou hostů. To má dva výrazné aspekty. Díky hostům se divák neustále setkává s novými tvářemi a my můžeme v rámci konkurzu vybrat ty nejlepší a pro divadlo nejvýhodnější interprety. Divák tak dostane obrovskou kvalitu. Tomu nikdo nevěřil, všichni říkali, že to nemůže fungovat. A my zjišťujeme, že tímto směrem jedou úplně všichni. V Německu, ve Francii, v Itálii…

    Ovšem soubor opery zaznamenával v minulosti úspěchy. Nyní o něm moc slyšet není…

    Řeknu to otevřeně: dostat sem kritika z Prahy je věc skoro neskutečná. Někdy jsme terčem jistého posměchu, když mi říkají: Proč vy na té oblasti chcete pořád hrát věci, co se hodí pouze pro Ostravu, Prahu, možná Brno! Jsme divadlo, které si rádo zaexperimentuje. Dneska ale – ne že bychom se podbízeli – jdeme na trh především s tím, o čem předem víme, že bude divácky úspěšné. Hrajeme totiž především pro lidi, ne pro kritiky. Získat dneska pozornost kritiků, kteří vyzvednou divadlo z pohledu uměleckého, a současně zachovat přízeň diváka, to je velmi složité.

    Máte nějaký pracovní sen?

    Snažím se držet při zemi, sny by měly být reálné. Chtěl bych oživit balet jako samostatné umělecké těleso, protože tu děláme perfektní představení, třeba snad vůbec první rockový balet u nás Kladivo na čarodějnici nebo chystáme původní titul Faust. Také máme velké problémy s prostorami, takže bych rád realizoval rekonstrukci nedaleké budovy, v níž kdysi sídlil divadelní klub, a kromě něho sem přenesl většinu našich činností ze zázemí – např. archiv, krejčovny, atp. A v neposlední řadě bych rád zlepšil stav klimatizace v hledišti a nabídl divákům komfortní zážitky.

    Samozřejmě, že mým největším snem je, aby Slezské divadlo v Opavě bylo zařazováno mezi prestižní divadelní scény, a to jak v české republice, tak i v zahraničí.


    Komentáře k článku: Slezské divadlo Opava

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,