nemůžeme potřebovat nic jiného než jahodový krém…">
Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Slavme slavně slávu slavných…

    Nemám rád jubilea. Ne proto, že bych požehnaný věk komukoli nepřál, a dožije-li se někdo (ať už člověk nebo třeba divadlo) ve zdraví stovky, není důvod mu k tomu slušně nepoblahopřát. To, co je na jubilejích nesnesitelné, nejsou blahopřání, k těm se tímto rád připojuji, ale všechno to „navíc“: spustí se na nás celé povodně dutých frází, polopravd, nepravd, nesmyslů i mýtů, které pod uvolněným stavidlem jubilea protrhnou hráze obecné soudnosti a totálně zaplaví a zpustoší mediální krajinu tak, že před nimi prostě není úniku. Jako by i ti jindy soudní rázem přes noc zpitoměli, překrucují i docela nedávnou historii a vyprávějí nám o ní pohádky, protože o jubileu přece nemůžeme potřebovat nic jiného než jahodový krém… Toho ubohého referenta! Málokteré představení nalezlo kdysi u něho milosti, málokterá hra prošla bez výtek a výhrad nejzákladnějších, a nyní, když to všechno sečetl, dala mu všechna ta manka, nastojte dobří lidé a křesťané, několikabiliónový vklad. Tak to dopadne, když se z nejvyšších úředních míst komanduje entuziasmus, rozjaření a slavnostní tón. Novinoví článkaři a referenti se jím opijí jako husy patokami a blábolí pak oslavné hlouposti a nepravdy. Takto se podivoval F. X. Šalda už v roce 1933 nad vlajkoslávou kolem padesátiletého jubilea Národního divadla a nemám důvod nevěřit, že by se nepodivoval i dnes nad oslavami stých narozenin Otakara Vávry. Česká televize se moc nevyznamenala. Zatímco komerční TV Barrandov uvedla k Vávrovu výročí tři režisérovy vrcholné opusy z mála těch opravdu nezpochybnitelných a ideologicky minimálně zmanipulovaných (kromě proslulé Romance pro křídlovku, 1966, a jeho posledního hraného snímku Evropa tančila valčík, 1989, jenž ze všech jeho historických pláten lže nejméně, to byl jeden z méně známých, zato umělecky nejkvalitnějších opusů – Zlatá reneta, 1965), veřejnoprávní televize projevila podstatně méně vkusu. Až na záslužně uvedené Kladivo na čarodějnice, 1969 (pondělí 28. 2., ČT 2, ovšem – jak jinak – pro půlnoční ptáky mimo prime) se zdá, že dramaturgové v ČT dávají dlouhodobě přednost slabším Vávrovým opusům. Od tendenčního Nočního hosta (1961)až po barvotiskové Putování Jana Amose (1980), jehož některé pasáže jako by byly vystřiženy z cimrmanovského českého nebe, a které by si určitě V+W, kdyby se dožili éry DVD, vzali sebou do emigrace do své putovní sbírky hovadností. Přehlídka nevkusu vyvrcholila v neděli večer v prime timu (!) jedním z nejslabších snímků celé Vávrovy filmografie Moje Praha (1992). Zde nás tvůrce až diletantsky osvětářským způsobem, asi tak na úrovni průvodce cizinců nebo spíš exkurze žáků 5. B z Horní Dolní, provází po Praze svého mládí, přizdobí se přitom slavnými jmény Prahy třicátých i pozdějších let, jenže ouha! Ač má ČT přebohaté archivy, pouští nám režisér ke svému vyprávění za neodmyslitelného doprovodu popisně „náladové“ hudby neznámo proč převážně Prahu současnou, Prahu kolem roku 2000. Nevyčítal bych mu, že se pochlubí svými filmařskými úspěchy (asi ve čtyřech případech, kromě výše zmíněných viz např. Cech panen kutnohorských, 1938, plným právem). Z nich patrně nejtrvalejším Vávrovým vkladem pro český film zůstane jeho působení pedagogické, protože kdyby neudělal nic jiného, než že naučil řemeslo a pedagogicky vedl a vychoval generaci tvůrců nové vlny šedesátých let, udělal dost. Naštěstí nikdo z nich nešel jeho cestou a neinspiroval se jeho tehdejším gypsově vlasteneckým kýčem s ochotnickými hereckými výkony Horoucí srdce (1963). Jenže když pan režisér ve Slávii ukáže na stolek, kde prý vedl v padesátých letech „rebelantské řeči“ proti režimu, míra shovívavosti k jubilantovi přeteče. A v mysli naskočí tehdejší sekyrářství, s nímž jako člen nejužšího vedení Barrandova likvidoval talentovanějšího Radoka, naskočí ne velké historické fresky, ale velké historické lži zvané Nástup (1952), Botostroj (1954), Dny zrady I, II, Sokolovo a Osvobození Prahy (1974–76), a dál už se skoro stydím pokračovat. Idylu dovrší na ČT 1 další barvotisk, Příběh lásky a cti (1977) s jediným trpitelským gestem Božidary Turzonové-Světlé, a s Bartoškou-Nerudou, který předčítá slzící staré mamince své verše – o mamince. K tomu není co dodat. Snad jen to, že proti těmto dvěma opusům byl svou věcností dokument tria Sirotková-Činčerová-Němcová Stovku má člověk jednou za život (ČT 1),jakkoli taktně přeskočil většinu právě zmíněných jubilantových opusů i činů, ještě osvěžením, neboť neservíroval jen jahodový krém.

    P. S. Už tu patrně nebudu chválit brněnskou redakci Divadla žije!,neboť i ona převzala od té pražské nešvar anonymních kritických hlasů m. o. Probíhá to tak, že si objednají 30 řádků, vy jim pošlete 28, a oni pak cizím hlasem přečtou pouhých 10, totálně vytržených z kontextu. Děkuji nechci!


    Komentáře k článku: Slavme slavně slávu slavných…

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,