Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Sláva Daubnerová: Nevadí mi, když si vylámu zuby

    Autorské projekty, pohybové divadlo, operní režie i klasická činohra – to vše má za sebou slovenská divadelnice Sláva Daubnerová. Její performance Untitled získala v roce 2013 ocenění Dosky za nejlepší inscenaci sezony. Solo lamentoso, inspirované skutečným příběhem ženy, která po čtrnáct let pouštěla sousedům nahlas klasickou hudbu, jež bylo v programu plzeňského festivalu Divadlo, si odneslo z letošního festivalu Nová dráma Cenu Studentské poroty. Untitled bude k vidění 18. října v pražském NoD.

    Jako Magda Husáková Lokvencová v solo performanci M. H. L. (premiéra 27. února 2010) FOTO KATARÍNA SMÍKOVÁ

    Jako Magda Husáková Lokvencová v solo performanci M. H. L. (premiéra 27. února 2010) FOTO KATARÍNA SMÍKOVÁ

    Váš poslední autorský projekt Solo lamentoso inspiroval případ ze Štúrova, kde žena v reakci na štěkot psa pouštěla sousedům dlouhé roky za pomoci reprobeden árii Di quella pira zpívanou Plácidem Domingem, vždy od 6 do 22 hodin. Tuto vyšinutou, těžko uvěřitelnou situaci přitom nedokázal nikdo vyřešit. Jak jste námět objevila?

    Případ byl na Slovensku od roku 2009 velmi medializovaný, pravidelně o něm informovala televize Markíza i noviny. Mě od začátku fascinoval, protože má v sobě mnoho témat, která se dají dále rozvinout. Sledujeme nemožnost obyčejných lidí dobrat se spravedlnosti a najít řešení banálních záležitostí, které se dějí v každodenním životě. To ukazuje na jedné straně na obrovskou byrokracii státního aparátu, na druhé na jeho díry – hrdinka mého příběhu takovou díru našla a využila ji jako nebezpečnou zbraň. Nastudovala si zákony, najala advokáty, a když prodala svůj obchod, zasvětila celý život boji za svou pravdu. Vždycky našla způsob, jak ji obhájit před úřady a zákony. Taky mě oslovil operní motiv, který tento případ obsahuje. Je tu téma ticha, hluku a hudby, která v běžné situaci přináší lidem požitek, zde ovšem reprezentuje teror.

    Jak jste na performanci pracovala?

    Sesbírala jsem články, které o případu vyšly, a na týden jsem odjela do Štúrova, abych se setkala se sousedy té paní. Chodila jsem od domu k domu a oslovovala místní, někteří se mnou ale mluvit odmítli. Bylo to už v době, kdy majitelka domu hudbu vypnula, nastalo takové ticho před bouří. Někteří sousedé se báli, co bude dál, jestli hudba nezačne znovu hrát, nebo se snad nestane další katastrofa. Od lidí, kteří se mnou mluvit chtěli, jsem získala hodně informací včetně soudních spisů, z nichž jsem čerpala. Spor probíhal po mnoho let. Začal drobnými občanskými roztržkami, následovala trestní oznámení a případ se rozrůstal – převzalo ho obvodní policejní oddělení, pak okresní v Nových Zámcích, dostal se až do Nitry. Lidé psali petice, poslali dopis tehdejší premiérce Ivetě Radičové a do Evropského parlamentu. Fascinuje mě, jak událost gradovala. S hrdinkou příběhu se přitom nesla špatná pověst už z předchozího bydliště, rovněž ve Štúrovu, kde měla sousedské spory s lidmi z paneláku. Podle výpovědí byla agresivní a znepříjemňovala okolí život. To si asi přinesla do domu v Košútově ulici. Sám dům má zvláštní karmu, je vsazen mezi daleko menší domy, tenhle je gigantický. Je to typický „socíkovský“ dům, jehož původní majitel se upil k smrti. Byl to, alespoň podle výpovědi sousedů, profesor matematiky a dům stavěl velmi dlouho. Jeho manželka mu na stavbu nosila pálenku, a když se z něj stal alkoholik, rozvedla se s ním. Dlouho se mu pak nedařilo dům prodat. Byl moc velký a špatně se vytápěl. Zájem o něj měla nakonec tato paní a jedna romská rodina. Majitel dal přednost jí, ale od chvíle, kdy se tam nastěhovala, začaly roztržky se sousedy. Zajímavé je, že když jsem mluvila s lidmi, kteří ji znali ze starší minulosti, líčili ji jako příjemnou, hezkou, komunikativní ženu. Nikdo nedokázal říct, co se v jejím životě zlomilo. Snažila jsem se ji zkontaktovat přes facebook, ale s nikým nekomunikuje. Celé dění přitom sleduje. Ví, že o ní vznikla tato performance.

    V Solo lamentoso na festivalu Divadlo Plzeň 2016 (premiéra 18. prosince 2015)  FOTO JAROSLAV PROKOP

    V Solo lamentoso na festivalu Divadlo Plzeň 2016 (premiéra 18. prosince 2015) FOTO JAROSLAV PROKOP

    V půlce loňského června pak hudbu z ničeho nic vypnula, a to v den, kdy byl ve Štúrovu na návštěvě prezident Andrej Kiska.

    Neví se přesně, proč hudba utichla. Někteří lidé to skutečně dávají do souvislosti s návštěvou prezidenta Kisky. Říká se, že byl při návštěvě města už po oficiálních setkáních a zeptal se primátora, co tu ještě mají zajímavého. Ten mu odpověděl, asi víte o našem zpívajícím domě (jak kauzu překřtila média), a prezident se tam chtěl jít podívat, čímž vyděsil ochranku. Když k domu došli, už nehrál. Existují také dohady, že za to mohla fotografie fantoma z Dunajské Stredy. Tady této paní, která se do Dunajské Stredy vypravila, aby tam našla romskou rodinu, kterou chtěla do svého domu nastěhovat. Chtěla sousedům dál ztrpčovat život. Romové ji údajně zbili a při té příležitosti vznikla tato fotografie. Ženu roky nikdo neviděl. Z domu nevycházela a potraviny jezdila nakupovat v noci do Maďarska. Kvůli té fotografii se možná lekla, že její identita byla odhalená.

    Solo lamentoso představuje víceméně její pohled na celou událost. Vy v inscenaci pouze tančíte. Zvuk, ať už jde o úryvky oper, či výpovědi sousedů i hlavní hrdinky, je reprodukovaný. Jak se rodila pohybová složka inscenace?

    Oslovila jsem choreografku Renatu Ptačin, s níž se dlouho znám. Vyslovovat se pohybem je pro mě možná snazší než slovy, ale profesionální tanečnice nejsem. S Renatou jsme tedy hledaly pohyb, který by mi konvenoval a který zároveň pomocí abstraktních, stylizovaných gest příběh dál posouvá. Připravuji inscenaci na stejné téma pro Slovenské národní divadlo, premiéra by měla být ke konci této sezony. Zde ho chci nahlédnout více z pohledu sousedů. Základem bude text, ale nepůjde o klasickou činohru. Velký význam bude mít znovu hudba. Oslovila jsem proto Marka Piačeka, se kterým jsme již připravili operu 66 sezon. Pro činoherní herce SND to bude asi těžký oříšek, ale jsem připravená na všechno.

    Vaším dosud největším úspěchem je cena Dosky z roku 2013. A přitom, když jste ji dostala, napsala kritička Katarína Cvečková, že vaše ocenění bylo obrovské překvapení, možná i mírný skandál. V čem spočíval?

    Bylo to asi poprvé, kdy cenu získal nezávislý projekt. Už v roce 2008 vyhrálo taneční představení Canto Hondo – to byl zřejmě první posun v tom, že za hodnotné divadlo můžeme považovat i něco, co není založeno na textu. Nezávislé divadlo je postupně přijímáno, dostává se na festivaly, třeba na Novou drámu nebo do Nitry, reflektují je kritici. V projektu Desatero, na němž jsem se podílela, se nezávislí divadelníci dostali na prkna SND. Na druhou stranu se stále najde dost divadelníků, kteří nezávislou scénu nikdy za plnohodnotné divadlo považovat nebudou.

    Untitled – solo performance inspirovaná dílem fotografky Francescy Woodman (premiéra 10. prosince 2012)  FOTO SAMO TRNKA

    Untitled – solo performance inspirovaná dílem fotografky Francescy Woodman (premiéra 10. prosince 2012) FOTO SAMO TRNKA

    Podobně podle vás nemají v divadle dost prostoru ženy-režisérky. Vy jste o jedné z nich, o Magdě Husákové-Lokvencové, vytvořila inscenaci M.H.L., jež byla mimochodem v roce 2011 také na festivalu DIVADLO v Plzni. V Česku je známá pouze jako první žena Gustáva Husáka. Ví o ní slovenské publikum víc? Třeba i díky vaší inscenaci?

    O Magdě Husákové-Lokvencové se dlouho ani na Slovensku příliš nevědělo. Na světlo ji vynesla až kniha Nadeždy Lindovské Magda Husáková-Lokvencová První dáma slovenské divadelní režie z roku 2008, dále práce dokumentaristů Petera Kerekese a Zuzany Liové.

    Kdo tedy Magda Husáková-Lokvencová byla? Jakou stopu zanechala ve slovenském divadle?

    Ještě v době, kdy mohla pracovat, tedy v letech 1947–1952, výrazně ovlivnila Novou scénu, která původně vznikla jako součást SND. Inspirovaná Voskovcem a Werichem se velmi zajímala o společenská témata i dění ve světě. Její divadelní práce byla svého času velmi pokroková. Divadlo přitom organizovala i v letech 1952–1956, kdy byla zakázaná. Pracovala s ochotníky a položila základy slovenského Divadelního ústavu. Svá představení o ní uvádím ve Studiu 12, které sídlí v Divadelním ústavu Bratislava. Tam jsem také našla množství informací, pomohl mi i Ústav paměti národa a pražský ÚSTR. V české prezidentské kanceláři se dokonce našly dopisy, které si psala s herečkou a další slovenskou ženou-režisérkou Evou Foustkovou. Divadlu se přitom začala věnovat až od svých zhruba třiceti let, původně vystudovala práva a také se jimi zpočátku živila. Byla to první, a dosud i poslední žena, která se na Slovensku naplno uplatnila na poli divadelní režie.

    Vaše performance jsou velmi vi­zuál­ní. Máte své oblíbené malíře, filmy?

    Je to různé. Inspirují mě videoklipy nebo to, co vidím v televizi. V inscenacích o ženách-umělkyních to byla jejich díla. V Celách Louise Bourgeois, v Untitled Francesca Woodman. V Solu lamentosu mě zaujaly domy v Košútově ulici, proto se jejich makety objevují na scéně.

    A co bylo inspirací, že jste Gounodovu operu Romea a Julie uvedla ve Státní opeře Praha v scénografii hotelu Verona z dvacátých let minulého století?

    Nechtěla jsem dělat inscenaci s renesančními kostýmy a slavným balkonem. Když jsem předtím režírovala na Nové scéně Šostakoviče, byla to moje srdeční záležitost, opera konvenovala s tím, co sama na divadle vytvářím. U Romea a Julie byl na počátku hotel, teprve pak jsme hledali se scénografem Jurajem Kuchárkem vhodný estetický kód. Chtěla jsem inscenaci zpracovat jako vizuálně přitažlivou, romantickou operu. Roubovat na Gounoda nějakou aktuální společensko-politickou situaci by mi přišlo banální. Každopádně je to skvělý titul na vylámání zubů. Přesto to pro mě byla skvělá zkušenost, do níž bych šla znovu. Radši si vylámu zuby, než budu pracovat na předem ověřeném tvaru vyzkoušeného díla.

    Ocenění Dosky, režie v pražském Národním divadle, hostování na fes­tivalech. Zdá se, že jste výjimečně úspěšná.

    Nebylo lehké dopracovat se tam, kde jsem dneska, začínala jsem v kulturním domě na maloměstě ve středním Slovensku, kde na moje experimentální produkce přišli třeba dva diváci. Jednou jsme dokonce s ředitelkou čekali půlhodiny na jediného diváka, kterým sem jel z Berlína, aby viděl mou inscenaci Hamletmachine. Všechno rostlo postupně a jsem za to vděčná.Měla jsem hlavně velké štěstí na poli opery. To je zásluha Silvie Hroncové, s níž jsem připravovala v rámci projektu EHMK – Košice 2013 v tamním Státním divadle původní slovenskou operu-dokument 66 sezon a která mě pak přivedla do Národního divadla v Praze. Co se týče nezávislých projektů, bojím se, abych nespadla do nějaké pásové výroby. Nechci podávat granty, aniž bych věděla, co chci dělat.


    Komentáře k článku: Sláva Daubnerová: Nevadí mi, když si vylámu zuby

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,