Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Temně snová něha

    Řekne-li se Labutí jezero, pravděpodobně si vybavíte naškrobený, bíle zářící balet P. I. Čajkovského. V Klicperově divadle ovšem málokdy vznikají inscenace takové, jak tituly evokují.

    Labutí jezero

    Rudovous (Ondřej Malý) útočí na prince Siegfrieda (Jan Sklenář), v pozadí labutě – Marta Zaoralová, Kristýna Kociánová, Helena Plecháčková FOTO PETR NEUBERT

    Zatím ta poslední – Labutí jezero Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky – je činoherní. Co je však podstatnější – noří se hlouběji než k „pouhému“ libretu V. P. Begičeva a F. V. Gelcera, autoři neukazují jen vyprávěnku o lásce s nešťastným koncem (ani ten však není v baletu pravidlem), nechávají se inspirovat syrovým světem pohádek, kdy dobro a zlo nebylo pouze bílé a černé, bylo tu, aby se doplňovalo. Skutři se totiž navrací k báchorkám, které nebyly určeny především dětem a o kterých Sigmund Freud prohlásil: … zvláště polospánek, bezmyšlenkovité snění a vidiny, známé jako denní sny, podporují vznik pohádek. Další přiznanou inspirací jsou Eliotovy Čtyři kvartety, jež vnímatele přenáší do času, kdy nejmocnější je příroda a vše uvádí v pohyb čtyři živly. Snovost, prchavost okamžiku, osudovost – to mohou být základní charakteristiky inscenace, lze je ovšem vzhledem k tématu i použitým zdrojům očekávat.

    Pozoruhodnější je však rozehrávání složitých vztahových mnohoúhelníků (zmínka o Freudovi v předchozím odstavci nebyla náhodná, během představení vás pokus o psychoanalýzu postav přepadne několikrát). Černá matka – Královna Nyola (sošná Isabela Smečková Bencová) už deset let truchlí nad ztrátou manžela. Její dospělý, avšak ne příliš rozumově vyspělý emo syn Siegfried (Jan Sklenář) touží po labuti (něžnosti aspoň zpočátku provozuje s jednou papírovou, vytvořenou technikou origami) a demonstrativně páchá sebevraždu v akváriu. Učitel tance Beno (Miroslav Zavičár) vnáší do příběhu komiku a ukazuje lidskou bázeň i kapku vypočítavosti. Ve světě za stěnou – nadpřirozeném se Rudovous (Ondřej Malý) svými zvrhlostmi nebezpečně podobá známějšímu Modrovousovi. O dvojakosti i zrcadlení bílé Odetty a černé Odilie asi netřeba dlouze psát. Snad jen, že Pavlína Štorková v této dvojroli výstižně a výtečně odstíňuje křehkost a rasantnost, éteričnost a živelnost, něžnosti i jízlivosti.

    Totéž lze napsat o hudbě Petra Kalába, i když očekávaných tónů Čajkovského se diváci dočkají až po přestávce. Na oplátku však Jan Sklenář u klavíru zapěje velkolepé milostné vyznání Odettě, za něž by se nemusel stydět Filip Topol i Dalibor Janda. V duchu dvojlomnosti jsou vytvořeny také černobílé kostýmy Simony Rybákové a scéna Jakuba Kopeckého. Objevují se zde odkazy na popíraný i obdivovaný balet – nadýchané sukně labutí či taneční zrcadlový sál, který se svícením proměňuje ve stěnu či průzračnou vodní hladinu, oddělující neslučitelné světy. Svět dětství a temných pohádek zpřítomňují především koně z prastarých kolotočů, přírodní svět pak oblíbený Kopeckého prvek – torza stromů.

    Hradecké Labutí jezero je stvořeno z látky, z níž utkány jsou sny. Není snadné z něj procitnout.

    Klicperovo divadlo Hradec Králové – SKUTR: Labutí jezero. Režie a dramaturgie Lukáš Trpišovský, Martin Kukučka, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, hudba Petr Kaláb. Premiéra 14. prosince 2013.


    Komentáře k článku: Temně snová něha

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,